Poslední aristokratka

(zatím nehodnoceno)

Loading...

ROZHOVOR S REŽISÉREM JIŘÍM VEJDĚLKEM

Kde jste se popr­vé setkal s kni­hou Poslední aris­to­krat­ka? Napadlo vás hned, že by to moh­la být dob­rá fil­mo­vá kome­die?
V knih­ku­pec­tví. Mrkla na mě z regá­lu se sou­čas­ný­mi best­selle­ry. Hned jsem se zače­tl a říkal si: „Hergot, z toho by moh­la být dob­rá kome­die.“ Byl v ní jem­ný iro­nic­ký humor, ve kte­rém jsem sly­šel ozvě­nu Jirotkova Saturnina, a při­tom i řízná situ­ač­ní komi­ka a čer­ný humor, kte­rý mám také veli­ce rád. Okamžitě jsem se shá­něl po autor­ských prá­vech, ale zjis­til jsem, že už jsou pryč, a tak jsem s lítos­tí vidi­nu této kome­die pus­til z hla­vy. Po letech mi však zavo­la­li Ondřej Zima a Silvie Michajlova ze spo­leč­nos­ti Evolution Films, kte­ří autor­ská prá­va vlast­ni­li, a nabíd­li mi, jest­li bych nechtěl Poslední aris­to­krat­ku zfil­mo­vat. Říkal jsem si: „Když si o to ta kni­ha tak kole­du­je, tak proč ne.“ A pus­ti­li jsme se do toho.

Mluvil vám autor kniž­ní před­lo­hy spi­so­va­tel Evžen Boček nějak do scé­ná­ře nebo natá­če­ní?
Vůbec ne. Dal mi napros­tou vol­nost. Jen jsem mu potom, co se sezná­mil s mou před­chá­ze­jí­cí fil­mo­gra­fií, musel slí­bit, že mu v Miloticích, kde jsme natá­če­li a kde je dosud kas­te­lá­nem, nebu­du pořá­dat a reží­ro­vat žád­né orgie. To jsem mu spl­nil. Poslední aris­to­krat­ka je tak opro­ti mým před­cho­zím kome­di­ím dale­ko cud­něj­ší, až bych řekl rodin­ná podí­va­ná. Pikantní his­tor­ky se ve fil­mu vyprá­ví jen o pra­strý­ci, kte­rý si kdy­si před sta­le­tí­mi po bitvě s Turky při­ve­zl na Kostku půl­ku haré­mu a ve svém milost­ném kabi­ne­tu s nimi potom pod­ni­kal milost­né poku­sy. Díky tomu se mu zača­lo pře­zdí­vat Velký pra­sák.

Knihy jsou psá­ny jako dení­ko­vý záznam, vypra­věč­kou je mla­dá aris­to­krat­ka Marie. Snad nebu­de fil­mem pro­vá­zet vnitř­ní hlas Marie, jak se v tako­vých pří­pa­dech nabí­zí?
Ne, to jsem si hned zpo­čát­ku zaká­zal. Filmový pří­běh se má vyprá­vět obra­zem a jed­ná­ním postav. Vnitřní hlas dovy­svět­lu­jí­cí děj je ber­lič­ka, bez kte­ré jsem se chtěl obe­jít. Navíc s dení­ko­vým způ­so­bem lite­rár­ní­ho vyprá­vě­ní je ve fil­mu tro­chu potíž. Panu Bočkovi se pro kni­hu veli­ce dob­ře hodí, pro­to­že může nená­sil­ně při­vá­dět na Kostku dal­ší a dal­ší hrdi­ny a ply­nu­le je uvrh­nout do dal­ších a dal­ších situ­a­cí, při­čemž konec je v nedo­hled­nu. Film a fil­mo­vý divák však něja­ký závěr a konec chce a vyža­du­je. Proto jsem pro fil­mo­vou ver­zi musel vymys­let záplet­ku, kte­rá by se nějak roz­ví­je­la, vrcho­li­la a kon­či­la, aby divá­ci v kině během sle­do­vá­ní čeka­li, co bude dál a jak to s rodi­nou Kostků dopad­ne.

Příznivci knih Evžena Bočka na soci­ál­ních sítích s napě­tím dis­ku­to­va­li obsa­ze­ní jed­not­li­vých stě­žej­ních postav. Podle prv­ních ohla­sů se zda­jí být fanouš­ci spo­ko­je­ni. Jak jste k obsa­ze­ní jed­not­li­vých rolí dospěl?
Obsazení je pro reži­sé­ra vždy klí­čo­vé. Předchází-li fil­mo­vé­mu pří­bě­hu hoj­ně čte­ná kni­ha, je to ješ­tě slo­ži­těj­ší. Musíte brát v potaz vysně­nou před­sta­vu čte­ná­řů, kte­ří nad obsa­ze­ním moh­li uva­žo­vat ješ­tě dří­ve než vy. Ptal jsem se schvál­ně přá­tel ve svém oko­lí, kte­ří Poslední aris­to­krat­ku čet­li, jest­li si nad její­mi strán­ka­mi dosa­zo­va­li do postav něko­ho kon­krét­ní­ho. Většinou mě zahr­nu­li popi­sy pito­resk­ních lidí ze své­ho oko­lí, kte­ré jim kniž­ní figu­ry při­po­mí­na­li. „Ten lazar Krása je celej náš strejda. Ten taky chy­tí vždyc­ky všech­no, včet­ně faleš­ný bře­zos­ti.“ Nebo: „Ta Tichá, to je úpl­ně moje tchy­ně. Z ní taky táh­ne kořal­ka v jed­nom kuse,“ a tak podob­ně.
Pokud jsem se pídil po herec­kých před­sta­vi­te­lích, dlou­ze se odml­če­li a potom na mě vysy­pa­li jmé­na her­ců, kte­ří byli sice skvě­lí, ale z nichž je řada již celá dese­ti­le­tí po smr­ti a ani za své­ho živo­ta by se nemoh­li vzá­jem­ně potkat tak, aby si spo­lu zahrá­li tře­ba věro­hod­ný man­žel­ský pár. Tak je to s před­sta­vou čte­ná­řů o obsa­ze­ní čas­to. Buď je mlha­vé, nebo neu­sku­teč­ni­tel­né. Takže obsa­ze­ní Poslední aris­to­krat­ky jsem nako­nec volil pod­le sebe a své­ho citu.

Která z postav v Poslední aris­to­krat­ce je vám nej­bliž­ší?
V kaž­dé z postav se tro­chu vidím. V Poslední aris­to­krat­ce jsem asi nej­víc podob­ný Frankovi, hra­bě­ti z Kostky, pro­to­že to je sní­lek, kte­rý chce, aby vše bylo per­fekt­ní, jeho blíz­cí byli spo­ko­je­ni, a je ochot­ný pro to udě­lat téměř coko­li. Z té zod­po­věd­nos­ti mu jde občas tro­chu hla­va kolem. Přesně takhle se čas­to cítím při natá­če­ní. Proto jsem i do upou­táv­ky na film tro­chu sebe­i­ro­nic­ky umís­til titu­lek se svým jmé­nem za repli­ku Vojty Kotka ali­as práv­ní­ka Bendy: „… to by si uvá­zal na krk jen úpl­ný blá­zen.“

Jak jste se vlast­ně v Poslední aris­to­krat­ce vypo­řá­dal s ang­lič­ti­nou? Na zámek při­jíž­dě­jí Čechoameričané. Budeme tedy v kině při Poslední aris­to­krat­ce číst podti­tul­ky?
Naštěstí ne. S tím­to pro­blé­mem mi výraz­ně pomohl samot­ný Frank Kostka. Jako správ­ný uči­tel svou ženu i dce­ru při­měl nau­čit se dob­ře čes­ky, tak­že jejich výslov­nost je ukáz­ko­vá. Svou důsled­nos­tí a přís­nos­tí mi ze srd­ce odva­lil jako fil­mo­vé­mu auto­ro­vi vel­ký bal­van, pro­to­že jinak bych musel jeho ženu a dce­ru obsa­dit ame­ric­ký­mi hereč­ka­mi, aby jejich ang­lič­ti­na byla věro­hod­ná. Nakonec i samot­né­ho Franka bych musel najít mezi ame­ric­ký­mi her­ci. České posta­vy by jim ale potom v půl­ce deva­de­sá­tých let jen těž­ko v ang­lič­ti­ně rozu­mě­ly, tak­že by to ve scé­nách bylo samé: „Cože?“ „Co říkal?“ Nejspíš bychom se přes samé pře­klá­dá­ní nedo­sta­li v ději pří­liš dale­ko za sezna­mo­va­cí scé­nu. Figury by si navzá­jem muse­ly stá­le něco vysvět­lo­vat, a to by byla pro divá­ky straš­ná nuda. Dokonce jsem zkou­šel Marii a Vivien češ­ti­nu tro­chu poka­zit a nechat je mlu­vit láma­ně, ale to se sne­se u ved­lej­ší posta­vy, kte­rá má pár replik, ale ne u takhle důle­ži­tých cha­rak­te­rů. Po pár scé­nách vám láma­ná češ­ti­na začne být straš­ně pro­tiv­ná.

Děj fil­mu se ode­hrá­vá v deva­de­sá­tých letech. Tomu jste jis­tě muse­li podří­dit i kos­týmy. Jak bylo těž­ké sehnat dobo­vé oble­če­ní? A jak her­cům mode­ly z „deva­de­sá­tek“ nako­nec slu­ší?
Základní silu­e­ta a stři­hy z deva­de­sá­tých let se teď zrov­na vra­cí do módy. Takže divák se může něčím dokon­ce i inspi­ro­vat. Důkazem toho je Zdeněk Piškula, kte­rý si chtěl během natá­če­ní odkou­pit část své­ho kos­tý­mu - vzo­ro­va­ný sve­tr ve sty­lu divo­kých deva­de­sá­tek. A to se v té době tepr­ve naro­dil. Samozřejmě, sehnat tři­cet let sta­ré kous­ky neby­lo snad­né. Kostýmní výtvar­ni­ce Katarína Hollá se svý­mi kosty­mér­ka­mi pro­hra­ba­ly všech­ny naše skří­ně, tak­že i já jsem nako­nec do fil­mu při­spěl pěk­ný­mi vyslou­ži­lý­mi kalho­ta­mi. Navíc v mís­tech natá­če­ní vyku­po­va­li od míst­ních oby­va­tel zacho­va­lé kous­ky a v Praze, Brně a Bratislavě proš­mejdi­ly vše­mož­né baza­ry, aby zís­ka­ly oble­če­ní jak pro čes­ké turis­ty navště­vu­jí­cí zámek Kostka, tak pře­de­vším vzác­né ame­ric­ké kous­ky pro rodi­nu Kostkových. Důkazem, že kos­týmy v Poslední aris­to­krat­ce jsou sku­teč­ně dobo­vé, je i to, že když jsem si oblé­kl bun­du, ve kte­ré jsem měl hrát jed­no­ho z „muflo­nů“, jak návštěv­ní­kům Kostky říká kas­te­lán Josef, v její kap­se jsem nale­zl slo­že­né sta­ré čís­lo humo­ris­tic­ké­ho časo­pi­su Dikobraz z roku 1993. Dokonce jsem v něm měl otiš­tě­ný vlast­ní kres­le­ný vtip. V tu chví­li na mě ta doba a hří­chy mlá­dí doslo­va dýchly.

Co na tom obráz­ku bylo?
Bylo to zim­ní led­no­vé vydá­ní. Na kresbě dva pro­mrz­lí sta­řeč­ci pro­sí před kre­ma­to­ri­em, aby je pus­ti­li dovnitř, aby se moh­li tro­chu ohřát. Zjevně jsem už teh­dy hol­do­val čer­né­mu humo­ru.

Užili jste si při natá­če­ní také pořád­nou zimu?
To mi poví­dej­te. Zámky se neda­jí pří­liš vytá­pět, pro­to­že by to poško­di­lo sta­ré obra­zy a náby­tek. Takže když se divá­ci budou v kině dob­ře dívat, všim­nou si, že při někte­rých repli­kách jde her­cům pára od úst. To i mně mrzl úsměv na rtech.

Jak jste vlast­ně vybí­ral zámek, kte­rý v Poslední aris­to­krat­ce před­sta­vu­je Kostku?
Důkladně. Jako bych obsa­zo­val jed­nu z hlav­ních postav pří­bě­hu. Na foto­gra­fi­ích jsem viděl snad všech­ny čes­ké zám­ky, na desít­kách z nich jsem se byl i podí­vat. Na obhlíd­ky jsem si pak nosil i vlast­ní papu­če. Chtěl jsem, aby Kostka spl­ňo­va­la mou před­sta­vu, kte­rou jsem měl při čte­ní kni­hy a kte­rá byla ve všech ohle­dech per­fekt­ní. Nakonec jsme fil­mo­vou Kostku s panem archi­tek­tem Martinem Kurelem a panem kame­ra­ma­nem Vladimírem Smutným slo­ži­li z pěti zám­ků.

Má natá­če­ní na zám­cích něja­ké zvlášt­nos­ti, kte­ré jste u před­chá­ze­jí­cích fil­mů neza­žil?
Jistě. Kromě toho, že her­ci i štáb muse­li být naba­le­ní jako pum­py a krýt pod kos­týmy ješ­tě něko­lik dal­ších zatep­lo­va­cích vrs­tev, jsou vel­ko­le­pé zámec­ké pro­sto­ry veli­ce nároč­né na sví­ce­ní. Osvětlovačská par­ta pod vede­ním vrch­ní­ho osvět­lo­va­če Slávka Mikovce a pod tak­tov­kou kame­ra­ma­na pana Vladimíra Smutného celé dny a noci před natá­če­ním roz­ta­ho­va­la po zám­cích a kolem nich kilo­me­t­ry kabe­lů. Stavěli leše­ní a na něm zapo­jo­va­li lam­py. Místním oby­va­te­lům se muse­lo zdát, že jejich zámek se při­pra­vu­je na gene­rál­ní rekon­struk­ci. Ovšem jen díky tako­vé­to pil­né prá­ci může­te v Poslední aris­to­krat­ce obdi­vo­vat zám­ky tak, jak je při běž­né turis­tic­ké obhlíd­ce nikdy neu­vi­dí­te. Můžete žas­nout, jak vypa­dá obří jídel­na osvět­le­ná jen svíč­ka­mi, může­te zaku­sit jaké to je pro­jít se noč­ní zámec­kou chod­bou jen s pet­ro­lej­kou v ruce. Obdivovat, jak to slu­ší zámec­ké­mu scho­diš­ti, když se do jeho vel­kých oken opře zim­ní slun­ce a vzdu­chem pole­tu­je prach zví­ře­ný uklí­ze­jí­cí paní Tichou v podá­ní Elišky Balzerové, kte­rá tan­čí mezi socha­mi s pra­chov­kou v ruce. A co tepr­ve, když ran­ní úsvit pro­zá­ří zámec­kou kuchy­ni a zám­kem zavo­ní čer­stvé kob­li­hy.

Jaký máte vztah k pro­stře­dí aris­to­kra­cie? Je vám něčím blíz­ké?
Pocházím z napros­to ple­bej­ské­ho pro­stře­dí. Ovšem pod­le úst­ně tra­do­va­né his­tor­ky by prý i ve mně moh­lo být pár kapek mod­ré krve. Můj pra­dě­da údaj­ně pra­co­val na začát­ku minu­lé­ho sto­le­tí jako pod­ko­ní u jakési ital­ské šlech­tic­ké rodi­ny, kde se do něho jed­na z aris­to­kra­to­vých dcer zami­lo­va­la. Praděda nevá­hal a pro­ti vůli jejích rodi­čů šlech­tič­nu une­sl a zalo­žil s ní napros­to nea­ris­to­kra­tic­ký rod, kte­rý nako­nec dopu­to­val až do Čech. Je to jen rodin­né vyprá­vě­ní, po důka­zech jsem se nepí­dil, ale musím při­znat, že urči­tý již­ní tem­pe­ra­ment a chuť unést jakou­ko­li zají­ma­věj­ší dce­ru z oko­lí jsem u sebe občas pozo­ro­val.
Jinak jsem šlech­tic­ký život a zvyk­los­ti stu­do­val v doku­men­tech. Jejich vztah k rodo­vé­mu dědic­tví a zod­po­věd­nost k odka­zu před­ků mě zau­ja­ly. Oni vlast­ně veš­ke­rý maje­tek nevlast­ní, mají ho jen svě­ře­ný a pro­půj­če­ný od před­chá­ze­jí­cích gene­ra­cí a zase ho musí v co nej­lep­ším sta­vu pře­dat svým potom­kům. Pod tím­to dojmem jsem Poslední aris­to­krat­ku psal a točil. Bude, věřím, tak tro­chu také o hod­no­tách, kte­ré nás pře­sa­hu­jí.

Točíte kome­die čas­to. Čím vás tak při­ta­hu­jí?
Považuji kome­dii za sku­teč­ně krá­lov­ský žánr. Musí být psá­na i toče­na s napros­to plným nasa­ze­ním a pro­ve­de­na s hodi­nář­skou přes­nos­tí. Při tom všem musí vypa­dat lehce a samo­zřej­mě, jako by to byla ta nej­jed­no­duš­ší věc na svě­tě. Při natá­če­ní mě nad vodou udr­žu­je vidi­na, že po vší té dři­ně a peč­li­vos­ti, kte­rou musí­me kome­dii věno­vat, je na kon­ci smích divá­ků. To je slad­ká odmě­na.

Je Poslední aris­to­krat­ka ryzí kome­die? Dal by se k ní při­po­jit i jiný pří­vlas­tek?
S pří­vlast­ky bych byl opa­tr­ný. Z mé fil­mo­gra­fie je Poslední aris­to­krat­ka sku­teč­ně asi nej­čist­ší kome­dií, pro­to­že ten­to­krát divá­ky ušet­řím toho, že bych nechal zemřít někte­rou z důle­ži­tých postav. I když někte­ré mají namá­le. Jediný pří­vlas­tek, kte­rý bych mož­ná Poslední aris­to­krat­ce při­dal, je zim­ní kome­die. Tak tro­chu cítím vzdá­le­nou spří­z­ně­nost mezi Poslední aris­to­krat­kou a Účastníky zájez­du. Obojí jsou adap­ta­ce­mi kniž­ní­ho best­selle­ru, ale zatím­co Účastníci zájez­du byli kome­dií let­ní, je pro mě Poslední aris­to­krat­ka kome­dií zim­ní. Zatímco v Účastnících zájez­du vyjíž­dě­jí Češi do zahra­ni­čí, v Poslední aris­to­krat­ce při­jíž­dě­jí hos­té ze zahra­ni­čí do Čech.

A jak bys­te na svůj nej­no­věj­ší film Poslední aris­to­krat­ka pozval divá­ky?
Pokud si divá­ci chtě­jí při­jít do kina pro kus dob­ré nála­dy, ať klid­ně zajdou na Poslední aris­to­krat­ku. Určitě jim dopře­je­me štěd­rou por­ci zába­vy. Věřím, že Poslední aris­to­krat­ka je zim­ní kome­die, kte­rá je zahře­je.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře