Predátor: Evoluce - NE/PŘÁTELÉ: COYLE A BAXLEY

            „Shane Black je tím, kdo stvo­řil žánr o přá­tel­ství mezi vojá­ky tak, jak ho zná­me dnes,” říká Keegan-Michael Key, kte­rý hra­je Coylea.

            „Na téhle roli mě nej­víc zau­ja­lo, že můžu hrát zlo­me­né­ho člo­vě­ka,” říká Keys, „kte­rý rezig­no­val na život, kte­rý je napros­to dia­me­t­rál­ně odliš­ný od živo­ta, kte­rý žil, když byl v armá­dě. Hrát Coyleho, kte­rý je vel­mi křeh­ký a mas­ku­je to znač­nou por­cí silác­kých řečí, bylo umě­lec­ky vel­mi napl­ňu­jí­cí. Humor je zbraň. Coyle pat­ří ke sku­pi­ně mužů, kte­ří sku­pi­no­vou tera­pii navště­vu­jí pro­to, aby se zba­vi­li PTSD, depre­sí a trau­mat, kte­ré mají z vál­ky. Aby byl scho­pen to pře­žít, vyprá­ví spros­té a rádo­by ducha­pl­né vti­py. Myslím, že chce vnést do míst­nos­ti tro­chu humo­ru, aby se mu zved­la nála­da.”

            Společně s Blackem, Keyem a Thomasem Janem, kte­rý hra­je Baxleyho, vytvo­ři­li pro své posta­vy spo­leč­ný pří­běh na poza­dí. Keys říká, že se zúčast­ni­li ope­ra­ce Pouštní štít, prv­ní­ho kon­flik­tu s Irákem, když brá­ni­li Kuvajt. „Coyle a Baxley nikdy neby­li ve vedou­cí pozi­ci. Byli to mari­ňá­ci, niž­ší šar­že.”

Jejich spo­leč­ná minu­lost je tra­gic­ká. Coyle řídil leh­ké obr­ně­né vozi­dlo a upro­střed pře­střel­ky se oto­čil a vystře­lil na vozi­dlo své jed­not­ky, kte­ré zni­čil. Všichni muži uvnitř zemře­li, s výjim­kou Baxleyho. „Vyšetřovalo se to dlou­hé roky,” říká Key. „Nedostal žád­ný čas na to, aby mohl zdra­vě truch­lit, pro­to­že ho stá­le vyšet­řo­va­li. Ty vti­py mají rány hojit, ale nejsou lékem na bolest, kte­rou má uvnitř.” Mezi Coylem a Baxleym vzni­kl vel­mi neprav­dě­po­dob­ný vztah. „Prošli jsme dvě nebo tři ver­ze pří­bě­hu, kte­rý měl vysvět­lit pod­sta­tu toho­to vzta­hu, a tahle ver­ze zají­ma­la Shanea nej­víc.”

            Podle Janea „se tihle hoši nená­vi­dí, ale muse­li spo­lu trá­vit roky u sou­dů. Nakonec se jeden dru­hé­ho zeptal ‘hej, chceš kafe?’ A takhle jejich vztah začal.”

            Thomas Jane, kte­rý hra­je Baxleyho, je Blackovým fanouš­kem už od dět­ství a vždyc­ky si přál s ním pra­co­vat. „Postavy se vytvá­ře­ly za pocho­du. Na začát­ku nee­xis­to­val téměř žád­ný text, pro­to­že nás bylo hod­ně. Kdybyste měli psát, co kaž­dý z nás řek­ne, měli bychom scé­nář na 250 stran. Shane už scé­ná­ře píše tak dlou­ho, že se roz­ho­dl vyne­chat vět­ší část dia­lo­gů. Buď jsme s nimi při­šli v daný den my, nebo Shane. Shane nám obec­ně řekl, co si před­sta­vu­je, že kaž­dý řek­ne. Hodně to napo­má­há poci­tu sku­teč­né par­ty chláp­ků, kte­ří spo­lu čelí výji­meč­né situ­a­ci.”

            Jane vzpo­mí­ná na dis­ku­si s Blackem, kte­rou měl ohled­ně toho, jak může Baxley rea­go­vat na Coyleho, kte­rý zabil všech­ny kro­mě něj. „Tvoje posta­va má asi Touretta,” řekl mi. Tak jsem si o tom něco zjis­til a uká­za­lo se, že exis­tu­je něco, co se nazý­vá kon­verz­ní poru­cha. Když máte něja­ký trau­ma­tic­ký záži­tek, můžou se u vás začít pro­je­vo­vat sympto­my jiné nemo­ci. Takhle se to může stát u Tourettova syn­dro­mu. Chytil jsem se toho, tak­že se u Baxleyho, kte­rý trpí v prv­ní řadě drob­nou obse­dant­ně kom­pul­siv­ní cho­ro­bou, se roz­vi­nu­la kon­verz­ní poru­cha. Díky tomu se Coyle cítí ješ­tě pro­vi­ni­le­ji a Baxley by ho nej­rad­ši zabil. Svým způ­so­bem ho má ale také rád. Takže jsme váž­ně měli co hrát.”

---