RECENZE: IO

  Komorní a níz­ko­roz­počto­vé sci-fi sním­ky to mohou mít koli­krát hod­ně snad­né. Stačí dob­rý nápad, pár kva­lit­ních her­ců, odleh­lé mís­to pro natá­če­ní a může se vyklu­bat něco oprav­du výji­meč­né­ho. A pokud si vzpo­me­ne­te na Moon, Man from Earth nebo Ex Machina, jis­tě mi dáte za prav­du. Právě do kate­go­rie komor­ních níz­ko­roz­počto­vých sci-fi se dá zařa­dit i novin­ka IO od Netflixu, kte­rá je záro­veň envi­ron­men­tál­ní agit­kou o tom, jak skon­či­lo lid­stvo na Zemi v neda­le­ké budouc­nos­ti díky své bez­o­hled­nos­ti.

   Sam (téměř nezná­má Margaret Qualley) je mla­dá bada­tel­ka a dce­ra slav­né­ho věd­ce (Danny Huston), kte­rá se sna­ží při­jít na způ­sob, jak by se lidé moh­li při­způ­so­bit stá­va­jí­cí­mu sta­vu (a díky tomu pře­žít) na Zemi. Pokračuje tak ve výzku­mu své­ho otce, kte­rý si nikdy nepři­pus­til jako řeše­ní toho­to pro­blé­mu opus­tit naši pla­ne­tu, ale prá­vě mož­nost adap­ta­ce na nově vzni­ka­jí­cí pro­stře­dí. Sam je ovšem teď na výzkum­né sta­ni­ci sama a v kon­tak­tu je pou­ze se svým pří­te­lem Elonem (jako zprá­vy číta­jí­cí Tom Payne aka Jesus z Walking Dead), do kte­ré­ho se i přes vesmír­nou vzdá­le­nost zami­lo­va­la. Elon se totiž nachá­zí na vesmír­né kolo­nii, kam se část lid­stva uchý­li­la a ve spo­leč­ném kon­tak­tu zůstá­va­jí pou­ze pomo­cí zpráv, kte­ré si spo­leč­ně zasí­la­jí.

   Na Zemi se mezi­tím blí­ží čas, kdy ji opus­tí posled­ní plá­no­va­ný trans­port s posád­kou na vesmír­nou kolo­nii a Sam se tak musí roz­hod­nout. Bude dál pokra­čo­vat v otco­vě bádá­ní nebo se vydá na ces­tu k mís­tu odle­tu a nechá ho defi­ni­tiv­ně za sebou? Své k tomu ovšem bude mít říct i tajem­ný Micah (Anthony Mackie), kte­rý se na výzkum­nou sta­ni­ci vydal hor­ko­vzduš­ným baló­nem, aby vyhle­dal Samina otce.

   Jak už jsem psal, tak IO je níz­ko­roz­počto­vá zále­ži­tost a před kame­rou v ní potká­me pou­ze posta­vy, kte­ré jsem zmí­nil o odsta­vem výš (plus mode­rá­tor zpráv v jed­nom zázna­mu) a celý sní­mek pře­de­vším sledu­je­me počí­ná­ní mla­dé Margaret Qualley, ke kte­ré se zhru­ba po půl hodi­ně při­po­jí Anthony Mackie. Pod vede­ním téměř nezku­še­né­ho reži­sé­ra Jonathana Helperta se tak ocit­li dva her­ci, na kte­rých samo­zřej­mě sto­jí a padá celý film. Pravdou budiž, že se oba sna­ží a roz­hod­ně nepo­dá­va­jí nijak tra­gic­ké výko­ny, ale u fil­mu, kte­rý je pře­de­vším o dia­lo­zích je před­po­klad, že ale­spoň někam pove­dou. Bohužel toho se tu ne úpl­ně dočká­me. Sledujeme pou­ze útr­žek v podo­bě něko­li­ka dní a celý film tak půso­bí spíš jako vytr­že­ný z kon­tex­tu, bez začát­ku, bez kon­ce. Navíc che­mie a vztah mezi obě­ma hlav­ní­mi před­sta­vi­te­li moc nefun­gu­je a na to se bohu­žel tvr­dě nara­zí v závě­ru fil­mu.

---