Interstellar [70%]

Jméno Christophera Nolana dnes pat­ří mezi ty nej­zvuč­něj­ší v Hollywoodu. Stačí se podí­vat na jeho fil­mo­gra­fii zahr­nu­jí­cí sním­ky jako Temný rytíř, Dokonalý trik, Memento nebo tře­ba Počátek a je hned jas­né, proč tomu tak je. Spolu se svým bra­t­rem Jonathanem Nolanem tvo­ří doce­la úder­né scé­náris­tic­ké duo, kte­ré doká­za­lo vždy při­jít se zají­ma­vým nápa­dem, kte­rý pak Christopher pře­ta­vil ve fil­mo­vou udá­lost roku. A něčím tako­vým se sna­ží být i jejich novin­ka Interstellar, kte­rá divá­ky zatáh­ne za hra­ni­ce naší Sluneční sou­sta­vy ve sna­ze o záchra­nu lid­stva. Povedlo se i ten­to­krát, nebo je Nolanova novin­ka prv­ním pře­šla­pem v jeho kari­é­ře?  

Lidstvo vymí­rá. Díky zhor­še­ným pří­rod­ním pod­mín­kám, píseč­ným bou­řím a šíří­cím se náka­zám země­děl­ských zplo­din se popu­la­ce Země radi­kál­ně zre­du­ko­va­la a poma­lu hla­do­vě­jí­cí civi­li­za­ce se mar­ně sna­ží najít řeše­ní otáz­ky jak zachrá­nit sko­mí­ra­jí­cí lid­stvo před úpl­nou záhu­bou. Jako jedi­ná šan­ce na záchra­nu se tak jeví vesmír­ná mise Endurance ame­ric­ké NASA, kte­rá hod­lá poslat skr­ze čer­ví díru kou­sek od pla­ne­ty Saturn vesmír­né pla­vi­dlo, kte­ré se s její pomo­cí pře­su­ne do jiné gala­xie, kde jsou poten­ci­ál­ně oby­va­tel­né pla­ne­ty, na kte­rých by lid­stvo po zká­ze Země moh­lo pře­žít. Posádku teo­re­ti­ků dostá­vá na sta­rost kdy­si slib­ný pilot Cooper (Matthew McConaughey), kte­rý tak činí pře­de­vším pro­to, aby zachrá­nil své děti před téměř jis­tou zhou­bou. Jak se ale brzy uka­zu­je, podob­ná mise je dale­ko rizi­ko­věj­ší, než by se moh­lo na prv­ní pohled zdát a i drob­ná chy­ba může být tím, co bude zna­me­nat konec lid­ské civi­li­za­ce. 

Vážně jsem moc chtěl. Chtěl jsem abych byl sme­ten tím, jak opět nakouk­nu pod poklič­ku jed­no­ho z nej­lep­ších fil­ma­řů sou­čas­nos­ti. Zároveň jsem se ale sna­žil mír­nit svá oče­ká­vá­ní, abych nebyl pří­pad­ně pří­liš vyhy­po­va­ný a na moje při­je­tí sním­ku to pak nemě­lo dras­tic­ké dopa­dy. I tak ovšem musím kon­sta­to­vat, že jsem z nové­ho poči­nu své­ho oblí­be­né­ho fil­ma­ře vel­mi na roz­pa­cích a nebál bych se jej ozna­čit, ale­spoň čás­teč­ně, za zkla­má­ní. Nějak se totiž na onu chvá­lu této science ficti­on výpra­vy nemo­hu nala­dit. Rozhodně ne po téměř třech hodi­nách v její spo­leč­nos­ti. 

Problém je totiž už od zákla­du sta­no­ve­ný ve scé­ná­ři. Interstellar se totiž sna­ží být jakým­si obsáh­lým vesmír­ným bloc­kbus­te­rem s lehce filo­zo­fic­kým pře­sa­hem, kte­rý na jed­né stra­ně mož­ná až pří­liš čer­pá z růz­ných kla­sik, pře­de­vším pak 2001: Vesmírná ody­sea, a na stra­ně dru­hé bere vše mož­ná až pří­liš pří­mo­ča­ře, zjed­no­du­še­ně a mís­ty až tro­chu hlou­pě. Prostě v momen­tě kdy začne­te tro­chu pře­mýš­let nad tím, co se vám vlast­ně sna­ží Nolan sním­kem sdě­lit a co se vlast­ně na plát­ně děje, celý ten impo­zant­ní kine­ma­to­gra­fic­ký záži­tek začí­ná trpět. Když potom začne sní­mek vrst­vit opa­ku­jí­cí se moti­vy, kte­ré sice moh­ly fun­go­vat jed­nou nesmír­ně efek­tiv­ně, ale v repe­ti­ci pozbý­va­jí smy­sl. Například opa­ku­jí­cí se nelo­gic­ké cho­vá­ní někte­rých lidí či nad­měr­né opa­ko­vá­ní bás­ně Dylana Thomase, kte­rá ač efek­tiv­ní jed­nou či dva­krát, napo­čtvr­té ve fil­mu už tro­chu otra­vu­je. Zvláště při pou­ži­tí při jed­né klí­čo­vé scé­ně, kdy její uži­tí hra­ni­čí až s dělá­ním z divá­ků blb­ce. Scénář navíc podrá­ží mís­ty nohy i skvě­lé­mu herec­ké­mu ansám­blu, kte­ré­mu vévo­dí až s doko­na­los­tí hra­ni­čí­cí Matthew McConaughey, kte­rý zde co chví­li doka­zu­je proč se v posled­ní době vyšvi­hl mezi Hollywoodskou špič­ku.    

Audiovizuální strán­ka fil­mu pat­ří samo­zřej­mě k tomu nej­lep­ší­mu, co se v posled­ní době dosta­lo do kin, i když vizu­ál­ní orgie ve vesmí­ru jaké před­ved­la tře­ba také letoš­ní Gravitace Alfonse Cuaróna se tady až na pár scén pří­liš neko­na­jí. Ona cel­ko­vá uvě­ři­tel­nost sním­ku se sna­ží hrát na podob­nou lin­ku, se kte­rou ope­ro­val tře­ba pár let sta­rý sní­mek Dannyho Boylea Sunshine. A na tom­to mís­tě by se mož­ná dalo pole­mi­zo­vat, proč prá­vě Sunshine mno­ho lidí za klišé a mož­ná až pří­liš zjed­no­du­šo­va­né filo­zo­fic­ké otáz­ky vel­ká část pub­li­ka str­ha­la, zatím­co Interstellar vyná­še­jí do nebes, byť dělá to samé a v někte­rých momen­tech ješ­tě dale­ko oka­tě­ji a nuce­ně­ji. 

Snímek nicmé­ně ope­ru­je s vyni­ka­jí­cí kame­rou Hoyte Van Hoytemy a nesku­teč­ně sil­ným a atmos­fe­ric­kým soun­d­trac­kem Hanse Zimmera, kte­rý před­ve­dl jed­nu z nej­lep­ších kom­po­zic svo­jí kari­é­ry za posled­ní roky. Tedy to pla­tí do momen­tu, kdy vám dojde, že ona pově­do­most hudeb­ních moti­vů není náhod­ná a jed­ná se opět o vykrá­dač­ku hned něko­li­ka auto­rů, pře­de­vším pak na mys­li hod­ně vychá­zí prá­ce Philipa Glasse, pře­de­vším pak jeho tvor­ba k doku­men­tům Godfreye Reggia. Nebudu ovšem popí­rat, že se hud­ba k fil­mu hodí napros­to doko­na­le a tvo­ří pospo­lu napros­to nesku­teč­ně půso­bi­vý audi­o­vi­zu­ál­ní odkaz, kte­rý vám v mys­li zůsta­ne ješ­tě hod­ně dlou­ho. I když se tedy musím při­znat, že na mno­ha mís­tech pro­pí­ra­né nad­še­ní z IMAXové ver­ze sním­ku (v tom­to for­má­tu je nato­če­na až tře­ti­na sním­ku), se u mě nedo­sta­vi­lo a spí­še bych dal před­nost, kdy­by Nolan zvá­žil při pro­duk­ci tře­ba i Dolby Atmos, kte­ré by sním­ku roz­hod­ně pro­spě­lo. 

Ve výsled­ku je tak dojem z novin­ky Christophera Nolana hod­ně roz­pa­či­tý. Možná jen pat­řím mezi pří­liš rýpa­vé obe­cen­stvo, nebo to bude tím, že ten­to­krát se pros­tě dal­ší kle­not jed­no­du­še nezro­dil. Obsáhlá, sluš­ně nato­če­ná, výbor­ně ozvu­če­ná a skvě­le zahra­ná sci-fi, kte­rá ale padá na nevy­rov­na­ném a nepří­liš ply­nu­le běží­cím scé­ná­ři, kte­rý kom­bi­nu­je fil­mař­skou geni­a­li­tu a doko­na­lost s klišé, ste­re­o­ty­py a hloupost­mi kte­ré zane­cha­jí hoř­kou pachuť. Naneštěstí ani na svo­ji poměr­ně dlou­hou sto­páž nestí­há toto vel­ko­le­pé sci-fi nudit a pořád se jed­ná o tak oje­di­ně­lou zále­ži­tost, že si vaši pozor­nost roz­hod­ně zaslou­ží. Jen neče­kej­te dal­ší výraz­ný zápis do zla­té­ho fon­du svě­to­vé kine­ma­to­gra­fie, spí­še jen solid­ně nato­če­ný vel­ko­le­pý bloc­kbus­ter s filo­zo­fic­kým pře­sa­hem, kte­rý má do geni­a­li­ty a nápa­di­tos­ti pře­de­šlých fil­mů toho­to tvůr­ce tro­chu dál, než by bylo zdrá­vo. Pořád je to ovšem v nabíd­ce kin v posled­ních týd­nech více­mé­ně jas­ná vol­ba.