Bright

Scott Ward (Will Smith) ješ­tě pořád­ně nedo­lé­čil zra­ně­ní, kte­ré si poří­dil při výko­nu služ­by, a už jej čeká dal­ší per­ná noc. Od té doby, co byl vybrán jako par­ťák prv­ní orkské­ho poli­cis­ty Nicka Jakobyho (Joel Edgerton) se mu totiž lepí smů­la na paty. Můžou za to ale i jeho kole­go­vé, kte­ří by se nej­rad­ši neza­pa­da­jí­cí­ho čle­na poli­cej­ních slo­žek zba­vi­li. Jednoho dne ovšem dosta­nou uni­kát­ní pří­le­ži­tost. Ve měs­tě se totiž obje­ví kou­zel­ná hůl­ka, báj­ný arte­fakt kte­rý má moc vyvo­lat tisí­ce let zapo­vě­ze­né­ho pána tem­not...

Na papí­ře to zní poměr­ně zají­ma­vě. Kombinace fan­ta­sy postav a fan­ta­sy vůbec s drs­nou poli­cej­ní podí­va­nou v moder­ním hávu, když už nic tak ori­gi­na­li­ta se fil­mu upřít nedá. Navíc za fil­mem sto­jí David Ayer, kte­rý si sice tro­chu pošra­mo­til pověst s loň­ským komik­so­vým prů­švi­hem Sebevražedný oddíl, ve své fil­mo­gra­fii má ovšem tako­vé kous­ky jako Železná srd­ce, Patrola, Drsný časy nebo Street Kings. Jako scé­náris­ta navíc stál za dodnes vele­be­ným Training Day.  Scénář ovšem sepsal poně­kud kon­tro­verz­ní scé­náris­ta Max Landis, jehož jmé­no roz­hod­ně nezna­me­ná kva­li­tu, jak by si sám o sobě rád mys­lel. Jak tedy dopa­dl výsled­ný pro­dukt? Rozhodně to není tako­vá hrůza, jak se vám sna­ží zahra­nič­ní ohla­sy namlu­vit, zázra­ky ovšem neče­kej­te (slov­ní hříč­ka ten­to­krát úmy­sl­ná).

Will Smith se sna­ží vytřís­kat veš­ke­ré zbyt­ky bud­dy cop šar­mu, kte­rý mu zbyl z rolí dnes již dáv­no minu­lých a dává tak čás­teč­ně vzpo­me­nout na zále­ži­tos­ti typu Muži v čer­ném nebo Mizerové, byť tu ten­to­krát není vylo­že­ně za sym­paťá­ka ale spí­še za tro­chu otrá­ve­né­ho a čás­teč­ně pokři­ve­né­ho poli­cis­ty, kte­rý se tak tro­chu pokou­ší o vykou­pe­ní za své vlast­ní cho­vá­ní. Na dru­hé stra­ně jeho par­ťák se zamas­ko­va­nout tvá­ří Joela Edgertona se sna­ží pře­svěd­čit, že jeho rasa má na víc, než být jen pou­lič­ní pova­leč a gan­gs­ter a sna­ží se tak najít jak uzná­ní od svých soukme­nov­ců tak své mís­to ve spo­leč­nos­ti. Jasně, dalo by se tu dis­ku­to­vat na plo­še něko­li­ka odstav­ců o tom, jak se film dá deko­do­vat v kon­tex­tu naší spo­leč­nos­ti a jaké nabí­zí názo­ry na rasis­mus, dis­kri­mi­na­ci a ška­tul­ko­vá­ní sku­pin oby­va­tel­stva, nicmé­ně pro­jed­nou si tuhle pře­hna­nou cit­li­vost snad může­me odpus­tit (i když se film do podob­ných ana­lýz sám zamo­tá­vá parafrá­ze­mi hnu­tí Black Lives Matter a podob­ně - a jenom pro­to, že čer­no­ši jsou ten­to­krát ti hod­ní a orci ti špat­ní to najed­nou nic neo­mlou­vá), ona totiž i přes doce­la pří­liš náklon­nost k nadu­ží­va­ným klišé je doce­la výpo­věd­ná, byť se film ode­hrá­vá ve měs­tě, kde elfo­vé, kou­zel­né víly a orci jsou na den­ním pořád­ku.   

Samotný pří­běh je pak kla­sic­kým honem za MacGuffinem, kte­rá má spí­še dávat pro­stor pro díl­čí momen­ty, spí­še než vtáh­nout divá­ka díky pří­bě­hu samot­né­mu. Kouzelná hůl­ka je spí­še pro­střed­kem, než samot­ným cílem. Je navíc opře­de­na pří­bě­hem, kte­rý tak tak drží dohro­ma­dy, urči­té trh­li­ny v celém nasta­ve­ném svě­tě by odha­lil i páťák. Byť tak svět fil­mu v rám­ci mož­nos­tí fun­gu­je, člo­věk by čekal pře­ci jen něco víc. Bright paběr­ku­je na bana­li­tách, odmí­tá jít do hloub­ky a divá­kům nabí­zí povrch­ní, pří­mo­ča­ré a jed­no­du­ché vysvět­le­ní, kte­ré ne vždy je úpl­ně věro­hod­né, jako napří­klad celá zále­ži­tost kolem kou­zel­ní­ků, kte­ří dali fil­mu své jmé­no.

Audiovizuálně se film sna­ží podat jakousi moder­ni­zo­va­nou sty­lis­tic­kou strán­ku, kte­rou zvo­lil Ayer pro svůj film Patrola. S tím, že je na fil­mu hod­ně cítit vliv sna­hy o to, půso­bit co nej­ví­ce cool a moder­ně, jako tomu bylo tře­ba v pří­pa­dě Sebevražedného oddí­lu. Trochu ško­da je, že film díky tomu ztrá­cí tro­chu věro­hod­nos­ti a půso­bí tak tro­chu namyš­le­ně. Je ovšem na pová­že­nou, jak moc za tím sto­jí scé­nář a jak vel­kou roli na tom měl styl Davida Ayera. Rozhodně by si však film zaslou­žil tro­chu více pro­sto­ru na před­sta­ve­ní svě­ta, ve kte­rém se ode­hrá­vá (jeli­kož zde je to poně­kud zkrat­ko­vi­té), a pře­de­vším pro své­ho zápo­rá­ka, nebo spí­še zápo­rač­ku, s tvá­ří Noomi Rapace, kte­rá má sice něko­lik zají­ma­vých scén, na plo­še dvou hodin ovšem půso­bí tro­chu upo­za­de­ně. Rozhodně pak ne tak děsi­vě, jak se vám film sna­ží namlu­vit.

Byť má tedy Bright nepo­pi­ra­tel­né nede­ostat­ky a z poten­ci­á­lu se dalo vytě­žit o hro­ma­du víc, doká­zal bych vyjme­no­vat hned něko­lik komerč­ně úspěš­ných bloc­kbus­te­rů z letoš­ní­ho roku, kte­ré dopadly o pozná­ní hůře. Není to tedy úspěch na prv­ní dobrou ale pří­slib toho, že to Netflix mys­lí váž­ně. Škoda, že tenhle film má v Ayerově fil­mo­gra­fii blí­že spí­še k Sabotáži, než k vyda­ře­něj­ším poli­cej­ním dra­ma­tům, ze kte­rých si mno­hé vypůj­ču­je. Přesto bych Bright úpl­ně neo­de­p­si­o­val, jako jed­no­rá­zo­vá pop­cor­nov­ka, kte­rou si může­te hned pus­tit v obý­vá­ku roz­hod­ně poba­ví a zaujme dosta­teč­ně. A vzhle­dem k tomu, že již teď byla potvr­ze­ná dvoj­ka, bude na napra­vo­vá­ní nedo­stat­ků ješ­tě pro­stor.