ROZHOVOR: Jana Štrausová a děti nové doby: lidé, kteří si pamatují minulost

Ráda se vámi roz­dě­lím o roz­ho­vor s autor­kou Janou Štrausovou, ženou, kte­rá vyu­ži­la své peda­go­gic­ké i tera­pe­u­tic­ké zku­še­nos­ti a ve svém stu­diu, pra­xi i kni­hách napl­no vyu­ži­la svůj dar naslou­chat dětem. A téma, kte­ré k ní tak­to při­šlo je při­nejmen­ším zají­ma­vé. Děti poví­da­jí o svých minu­lých živo­tech. Děti, kte­ré moder­ně nazý­vá­me „indi­go­vé“ mají napros­to jiné vní­má­ní než děti jiné. A někte­ří „indi­go­ví“ jsou i rodi­če. Poté, co se autor­ka před­sta­vi­la se svou prv­ní kni­hou v roce 2020 a poslé­ze i v pořa­du Jaroslava Duška, Duše K, jí zača­ly při­chá­zet dopi­sy od dospě­lých lidí, rodi­čů, kte­ří ve všem sly­še­li a čet­li vel­ký aha moment. TO se mi dělo taky!

Rozhovor jsem roz­dě­li­la do dvou čás­tí... více o dětech, a více o dospě­lých. 

Část o dětech: Děti jako bytos­ti ješ­tě spo­je­né s minu­los­tí

Proč Vás vůbec napadlo tak zvlášt­ní téma pro obha­jo­bu? Pravda ale je, že ten­krát téma indi­go­vých dětí bylo jak se říká moder­ní, Vy jste ho poja­la ale úpl­ně váž­ně, kde byl ten prv­ní impuls?

První impuls pro toto téma vze­šel od dětí v mateř­ské ško­le. Čím více dětí, kte­ré se mnou sdí­le­ly své minu­lé živo­ty či své jiné vní­má­ní svě­ta, při­bý­va­lo, tím více mi dochá­ze­lo, že tyto děti mají vyš­ší potře­by. Tyto defi­no­val ame­ric­ký psy­cho­log Abraham Harold Maslow v roce 1943 a že to může být prá­vě ona potře­ba, sdí­le­ní své­ho auten­tic­ké­ho pro­žit­ku z minu­los­ti, kte­rá, pokud někdo dítě nevy­sly­ší, nemů­že být napl­ně­na.

Proto jsem si vybra­la téma diplo­mo­vé prá­ce: Respektování vývo­jo­vých spe­ci­fik v sou­čas­né mateř­ské ško­le. Můj výzkum začal ale již dří­ve, kdy jsem si zapi­so­va­la výpo­vě­di dětí, jejich komen­tá­ře ke kresbám, neboť to co děti vyprá­vě­ly, bylo  vel­mi neob­vyk­lé jejich věku a napros­to nevy­svět­li­tel­né rozu­mem. Tak to zača­lo….

Ne kaž­dé dítě je vysly­še­no. Kam se pak ztrá­cí ty nevy­sly­še­né potře­by?

Ano, to je prav­da. Nevyslyšené potře­by se mohou pro­mě­nit v růz­né pro­blémy. Může to být pocit méně­cen­nos­ti, zkla­má­ní ze živo­ta, nepo­cho­pe­ní od dru­hých, zejmé­na od těch nej­bliž­ších. Je to veli­ce indi­vi­du­ál­ní. Přičemž všech­no to, co člo­věk pro­ží­vá, ať je to coko­liv a v kte­rém­ko­liv věku. Jeho duše si to vybra­la a při­šla si prá­vě pro tuto urči­tou zku­še­nost a pro­ži­tek. Tímto způ­so­bem se duše učí, ros­te a vyví­jí se. Tedy nic se niko­mu nedě­je náho­dou ani žád­ným omy­lem. Vesmír chy­by nedě­lá a v kaž­dém oka­mži­ku je všech­no tak, jak má být. To je jeden z nej­zá­klad­něj­ších vesmír­ných záko­nů.

Ve kte­rém pří­pa­dě, kte­rý jste od dětí sly­še­la, Vám šel nej­víc mráz po zádech?

Mrazilo mne při všech výpo­vě­dích, kte­ré byly hlu­bo­ké, neče­ka­né a fas­ci­nu­jí­cí. Ze kte­ré nej­víc, to si netrou­fám říci. Pravda mne mra­zí stá­le. Jen jsem si to před těmi 18 lety, kdy mi tyto věci zača­ly při­chá­zet do živo­ta, zača­la uvě­do­mo­vat. Že moje tělo rea­gu­je na prav­du tím­to způ­so­bem. Myslím, že nás to má spous­ta a není to nic neob­vyk­lé­ho.

Spánková para­lý­za, nemů­že s těmi­to pro­žit­ky sou­vi­set?

V mno­ha pří­pa­dech, kte­ré se mnou mamin­ky sdí­le­ly, kdy jejich dítě jim zača­lo vyprá­vět svou minu­lost, se ode­hrá­lo prá­vě těs­ně před spa­ním. Tedy ve sta­vu mezi spán­kem a bdě­ním. Myslím, že to jsou pou­ze jiné sta­vy vědo­mí, niko­liv spán­ko­vá para­lý­za. Nikdy se nejed­na­lo o zne­hyb­ně­ní celé­ho těla, při kte­rém člo­věk zůstá­vá v plném sta­vu vědo­mí. 

Může tedy něco být i na noč­ních můrách?

Noční můry u dětí mohou mít mno­ho pří­čin. Děti jsou vní­ma­věj­ší k jem­ně hmot­né­mu svě­tu a také cit­li­věj­ší než dospě­lí. Proto se jim také uka­zu­jí jevy ze svě­ta „nevi­di­tel­né­ho“ nebo­li spi­ri­tu­ál­ní­ho. Dítě může mít něja­ký děsi­vý záži­tek z toho­to či minu­lé­ho živo­ta, kte­rý potře­bu­je zpra­co­vat. Může být svěd­kem něja­ké stre­su­jí­cí situ­a­ce či udá­los­ti.  Může to být i důsle­dek nemo­ci či vel­ké úna­vy, kdy se dítě může cítit pře­tí­že­no.

 Obvykle pomá­há bez­peč­ná náruč a uklid­ně­ní rodi­čů. Také to, že se z toho dítě může vypo­ví­dat a není na to samo. Děti, kte­ré ke mně cho­di­ly na medi­ta­ci a už „odrost­ly“ se mi kdy­si svě­ři­ly s tím, že když mají noč­ní můry, pou­ží­va­jí tech­ni­ky, kte­ré se učí­me na medi­ta­ci, že jim to pomá­há. To mne vel­mi potě­ši­lo. Věkem obvykle noč­ní můry vymi­zí.

Část nejen o rodi­čích: Pamatujeme si jen to, co máme

Teoretická otáz­ka, snad věč­ná, jste pro odha­lo­vá­ní minu­lých živo­tů, nebo pova­žu­je­te ten důvod, proč o nich běž­ně neví­me za závaž­ný a není vhod­né se nási­lím pro­ry­po­vat např. regres­ní tera­pií?

To, co žije­me dnes, jací jsme, jak vypa­dá­me, jaké máme vlast­nos­ti a schop­nos­ti je výsled­kem toho, jak a co jsme žili v minu­lých inkar­na­cích. Každý se nachá­zí­me v jiné úrov­ni vědo­mí. I zde nava­zu­je­me na minu­lý život. Každý chá­pe­me a vní­má­me vše ze své úrov­ně. Mohu mlu­vit tedy pou­ze o svých zku­še­nos­tech, niko­liv baga­te­li­zo­vat ani zobec­ňo­vat.

Já jsem šla popr­vé na regre­si před mno­ha lety, když jsem hle­da­la odpo­vě­di na zdra­vot­ní pro­blémy, na kte­ré nic zven­ku nepo­má­ha­lo. Tam jsem pozná­va­la lidi, kte­ří jsou v tom­to živo­tě opět se mnou, pou­ze hra­jí jinou roli. Například můj syn. V porad­ně se mi také někdy stá­vá, že se mi ote­vře u něja­ké­ho člo­vě­ka jeho minu­lý život. Často je to tak sil­né, že až uvě­do­mě­ní toho, co se sta­lo v minu­los­ti, dává smy­sl tomu, co proč člo­věk odží­vá dnes. Člověk při­ro­ze­ně hle­dá odpo­vě­di proč se mu co v živo­tě děje, proč se mu doko­la opa­ku­jí něja­ké situ­a­ce, lek­ce a zkouš­ky. Regrese je jed­na z mno­ha tera­pe­u­tic­kých mož­nos­tí, jak se dopát­rat koře­no­vé pří­či­ny pro­blé­mu, ale vzhle­dem k tomu, že živo­tů máme vel­mi mno­ho, nelze zaru­čit, že pro­blém je jed­ním seze­ním vyře­šen.

 Když už v tom jsme, proč nám někte­ré ty vzpo­mín­ky zůstá­va­jí?

Na tuto otáz­ku odpo­vím tak, jak mi to při­chá­zí. Naše duše sem na Zemi při­chá­zí s urči­tým plá­nem. Je již dáv­no před naro­ze­ním urče­no, čemu se v tom­to živo­tě bude duše učit. Obvykle to býva­jí zkouš­ky, kte­ré jsme v minu­los­ti nezvlád­li nebo zane­dba­li. Většina učeb­ní lát­ky je kar­mic­ké pova­hy, pro­to se lek­ce opa­ku­je tak dlou­ho, dokud nepo­cho­pí­me. Dokud nere­a­gu­je­me jinak než „minu­le“. To, že nám někte­ré vzpo­mín­ky zůstá­va­jí může být z mno­ha důvo­dů. Pod zdán­li­vým cha­o­sem se skrý­vá doko­na­lý řád vesmí­ru, kte­rý nám po dobu, co jsme ve „hmo­tě“ zůstá­vá skryt. Naše duše je ale moud­rá a ví, co v těle máme zapo­me­nout a co si máme pone­chat. Například z ochran­ných důvo­dů. Každému co jeho jest 😊

Napadá mne, jest­li někdy i ty děti neří­ka­jí v tom­to smě­ru rodi­čům něco, na co si rodi­če mají roz­po­me­nout, aby se jim lépe žilo či lépe zvlád­li svůj život. Však děti jsou naši nej­vět­ší uči­te­lé, říká se…

To jste pojme­no­va­la napros­to přes­ně. Děti rodi­če vedou a uka­zu­jí jim na sobě, co si potře­bu­jí zpra­co­vat sami u sebe. Proto je zrca­dle­ní tak důle­ži­té pocho­pit. Uvidět, co mi dítě cho­vá­ním či nemo­cí uka­zu­je, co mi chce pře­dat za posel­ství, co mi tím chce říci. Děti nikdy schvál­ně nezlo­bí a netrá­pí nás. Ony pod­vě­do­mě naske­nu­jí a nací­tí to, co si nosí­me my uvnitř sebe. Duše dítě­te nám při­chá­zí pomo­ci jak jen nej­lé­pe umí. Když pocho­pí­me, zpra­cu­je­me dané téma, dítě může pře­stat zrcadlit. Uzdravujeme-li sebe, uzdra­vu­je­me tím nejen gene­ra­ce před námi, ale i gene­ra­ce budou­cí. Všechno ve vesmí­ru je vzá­jem­ně pro­po­je­no a všech­no má své doko­na­lé nača­so­vá­ní.  

A tak i to, když se vám naro­dí dítě spo­je­né s minu­los­tí, nebo jste sami zaži­li něco neob­vyk­lé­ho, není náho­da. Tak zkus­te při­jít na to, proč to tak je a co vám to má při­nést.

Foto: Jana Štrausová, Emiment

---