ROZHOVOR S ANNOU GEISLEROVOU

Ve fil­mu vel­mi věro­hod­ně ztvár­ňu­je­te živo­tem, pra­cí, man­žel­stvím i mateř­stvím una­ve­nou Janu – kde jste pro vaši roli hle­da­la inspi­ra­ci?
Nemusela jsem cho­dit dale­ko… Aspekty Jany musí znát kaž­dá man­žel­ka, mat­ka a eman­ci­pa­cí sužo­va­ná žena. Je toho hod­ně, co musí­me zvlá­dat a unést.

Co je pod­le vás téma­tem Čtyř slun­cí a čím se nej­víc ten­to film dotkl vás osob­ně?
Pro mě je to film o rodi­ně, o lás­ce a o ztra­ce­ných ilu­zích. O tom, že všech­no je krás­né a plné svět­la, když se zami­lu­je­te a budu­je­te rodi­nu. A pak zce­la nená­pad­ně svět­la ubý­vá a ubý­vá a najed­nou, z niče­ho nic, se člo­věk cítí v pas­ti. Jana si asi svůj život před­sta­vo­va­la jinak a pro všech­nu tu dři­nu pře­sta­la vidět svět­lo. Všichni si před­sta­vu­je­me, že bude­me neu­stá­le šťast­ní, ale rea­li­ta je někdy straš­ně pře­svěd­či­vá…

Využila jste při hra­ní dal­ší mateř­ské role vašich vlast­ních mateř­ských zku­še­nos­tí? Jak?
Zatím jsme s naším synem před tím slo­ži­tým věkem, ve kte­rém je ve fil­mu Véna. Já se toho věku bojím, pro­to­že je v něm člo­věk straš­ně osa­mě­lý a záro­veň pří­stup­ný všem vje­mům a lidem a chce si to pro­žít po svém. Bojím se ztrá­ty kon­tak­tů a komu­ni­ka­ce, ale věřím, že pro­plu­je­me. Z vlast­ní­ho mateř­ství jsem tedy čer­pa­la jen tu ochra­ňu­jí­cí lás­ku.

Manželství Jany a její­ho man­že­la Járy je v kri­zi – mys­lí­te, že pro ně ješ­tě exis­tu­je ces­ta z této kri­ze?
Myslím, že to, co nako­nec pro­ži­jí, je spo­jí. V nej­těž­ších chví­lích se hod­no­ty jako­by orga­nic­ky samy přesku­pí a zno­vu semknou tak, jak mají. A člo­věk přes­ně ví a cítí, kde je jeho mís­to v živo­tě.

Jára je téměř čty­ři­ce­ti­le­tý puber­tou zmí­ta­ný flink, Jana se sna­ží držet rodi­nu jakž takž pohro­ma­dě, ale její trpě­li­vost také jed­nou pře­te­če a udě­lá osu­do­vou chy­bu… Myslíte, že si ti dva můžou být vůbec opo­rou, nebo se spí­še navzá­jem sta­hu­jí ke dnu?
Vždycky si musí­te před­sta­vit, jak ti dva fun­go­va­li před­tím, než se dosta­li do kri­ze. Jára Janě urči­tě impo­no­val tím, že je nezá­vis­lý samo­rost. Vychovává sám syna a nene­chá se ničím a nikým vlá­čet. Určitě byli zpo­čát­ku šťast­ní. To jen rea­li­ta, ruti­na a zod­po­věd­nost za rodi­nu, kte­rá padla hlav­ně na Janu, způ­so­bi­ly to, že Jana hle­da­la ces­tu, jak z toho vše­ho ven. Lidé si ale nako­nec doká­žou odpus­tit i ty „osudové“chyby…

Jaká byla herec­ká spo­lu­prá­ce s vaším fil­mo­vým man­že­lem Jaroslavem Pleslem?
Jarinek Plesl... Můj milo­va­ný pří­tel, sou­sed, kama­rád z mok­ré čtvr­ti a čas­tý vyzy­va­tel k boji! Známe se už straš­ně dlou­ho a hrát s ním byl spl­ně­ný sen. Párkrát jsme se už před kame­rou potka­li, ale jen vel­mi let­mo a jedi­ným pro­blé­mem pro mě byly scé­ny v poste­li. Jak najed­nou líbat leti­té­ho kama­rá­da? To je v pod­sta­tě na úrov­ni inces­tu… Ale zvlád­li jsme to a já k němu cítím ješ­tě pev­něj­ší pou­to! O něm ješ­tě mno­ho usly­ší­me.

S Bohdanem Slámou jste spo­lu­pra­co­va­la po Štěstí už podru­hé – posu­nul se za tu dobu pod­le vás jeho režij­ní styl a kam? A váš herec­ký?
Bohdan je na pla­ce všech­no, co si lze před­sta­vit. Je vlíd­nej, vztek­lej, nekom­pro­mis­ní, přísnej, tichej, pre­ciz­ní i pun­káč. Na pla­ce, kte­rý je vždyc­ky blíz­ko jeho domo­va, se obje­vu­jí jeho přá­te­lé v růz­ných funk­cích, sou­se­di i míst­ní oby­va­te­lé. Pít se po prá­ci cho­dí k němu na zahra­du a pla­vat do jeze­ra, kte­rý vlast­ní­ma ruka­ma vybu­do­val. Je jedi­ný své­ho dru­hu a pod­stat­ný vliv na mě má jako člo­věk. Jeho režii napros­to respek­tu­ju a vět­ši­nou se o něho plně opí­rám. A já herec­ky? Já nevím… Pořád hle­dám… Pořád tápu… Ale mám štěs­tí na
reži­sé­ry.

Zdroj: Tisková zprá­va © Negativ s.r.o.

---