Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...S Lindou Liddle (Rachel Adams) je špatně zacházeno jejím sexistickým šéfem Bradleym Prestonem (Dylan O´Brien), jehož otec si přál, aby ji po předání firmy povýšil. Bradley jí poradí, aby se osvědčila během cesty do Bangkoku kvůli firemnímu sloučení. Situace se však změní, když je během bouře letecká havárie uvězní na opuštěném ostrově, kde musí v zoufalém boji o přežití čelit rostoucímu vzájemnému napětí...
Sam Raimi je mnohými znám především jako tvůrce trilogie Spider-Man s Tobey Maguierem a tudíž jako stěžejní jméno v rámci historie komiksových filmových adaptací, neznamená to ovšem, že jeho kariéra nutně končí jenom tam. Jako tvůrce se specifickým rukopisem se ostatně Raimi prosadil už trilogií Evil Dead/Smrtelné zlo, jejíž svět v současnosti rozšiřuje novými díly alespoň jako producent. A pak jsou tu filmy jako Rychlejší než smrt, Jednoduchý plán, Téměř dokonalý zločin, Mocný vládce Oz či Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství, který díky specifickému tvůrčímu rukopisu Raimiho bude nejspíše ještě dlouho patřit mezi vizuálně nejvýraznější filmy ze světa Marvel Cinematic Universe. I Raimiho 16. celovečerní film s názvem SOS je raimovský až na půdu.
V době oznámení byl film označen za mix filmů Misery nechce zemřít a Trosečník, srovnávání zrovna s těmito dvěma filmy poté za pochodu začne dávat smysl. Rachel McAdams je v hlavní roli Lindy stylizována do polohy, která snadno evokuje Michelle Pfeiffer v Batman se vrací – její Selina Kyle je na začátku filmu plachá a nejistá, už úvod jí i v rámci kolektivu vykreslí jako někoho, kdo asi může působit mile, ale zároveň se dá snadno diskutovat o jejím psychickém stavu. Místo koček má ptáka, i přes své nadání je poté v rámci své práce spíše obětí. I skrze nástup nového šéfa Bradleyho v podání Dylana O´Briena se ve filmu vyskytují prvky bossingu, patriarchátu a genderové diskriminace. Když tak dojde k pracovní cestě s tragickými následky a Linda a Bradley se po pádu letadla stávají jedinými přeživšími letecké tragédie, může se snadno zdát, že si ústřední dvojice na opuštěném ostrově přiroste k srdci a vyříkají si předchozí konflikty. Zrovna touto prvoplánovou cestou se ovšem film naštěstí nevydává.
I bez zásadních spoilerů se dá snadno říct, že obě ústřední postavy mají daleko k postavám, které by šlo označit za vyloženě sympatické. A možná právě o to zábavnější s nimi je trávit čas. Hlavní hvězdou je nicméně nadále tvůrčí um Sama Raimiho. Je možné, že se leckomu už Raimiho tvůrčí styl vyčerpal, nebo existuje slušná pravděpodobnost, že někomu prostě nikdy extra nepřirostl k srdci, Raimi ovšem na své trademarky nerezignuje ani tentokrát. Dostavila se tak plná sestava – otáčivá kamera, výrazné detaily, prolínačky, deformované záběry, Bruce Campbell (tak trochu) a především jeho slabost pro černý brakový humor. Nutné podotknout, že za scénářem stojí dvojice Damien Shannon a Mark Shift, která je mimo jiné podepsaná za slasherovým kultem Freddy vs. Jason. Ten byl ve svých nejlepších momentech brutální i směšný zároveň, přesně to poté platí i u SOS. Raimi po dvou dekádách natočil mládeži nepřístupný film a dokazuje, že málokdo dokáže natočit film, který je ve svých zdánlivě nejnepříjemnějších momentech neskutečná zábava. A podtrhuje to i soundtrack Dannyho Elfmana, který jako již klasicky dokáže vyjádřit několik různorodých typů emocí.
Je to film, který na první pohled může působit velmi čitelně. Jenže pak se ukáže, že skutečně nevydává tou nejvíce prvoplánovou cestou. A pak to udělá znova. A ještě jednou znova. Dává naprostý smysl, proč mohl projekt Raimiho, který jako režisér rozhodně nerealizuje filmy jako na běžícím páse, zaujmout. Je to poměrně hravé žánrové cvičení, které by očividně vždy rádo bylo krok před divákem. A skoro celou dobu se jí to také daří. Linda je fanynkou pořadu Survivor, náhlá katastrofa se tak pro ní teoreticky stává splněným snem. Srovnání s Catwoman z Batman se vrací dává smysl, protože stejně jako se Selina Kyle po pádu z okna stane Catwoman se zcela novými osobnostními vlastnostmi a fyzickou vizáží, stejně tak Linda si projde fyzickou proměnou, kdy se z variace na ošklivku Betty (ale pořád takové, kterou hraje Rachel McAdams) stane Rachel McAdams známou z obálek časopisů. Bradley nicméně zůstává víceméně stejným sexistickým primitivem, kterému se jeho podřízená hnusí z vícero důvodů, i přes snahu obou o přežití tak musí docházet ke konfliktům. A to i přes fakt, že se dynamika vztahu přeci jen krapet mění. Chvílemi se poté může až zdát, že je SOS jakýsi neoficiální spin-off Evil Dead zasazený do subtropického prostředí. Svým způsobem se jedná o návrat Raimiho ke kořenům. Těm, které z něj udělaly výrazného filmaře dávno před časy, kdy se díky Spider-Manovi stal mnohem známějším jménem. A přeci jen je na SOS vidět i jeho tvůrčí vyzrálost. Filmy pořád točí svým výrazným způsobem, zároveň ovšem své schopnosti v rámci audiovize posunul tak daleko, jak si u prvního Evil Dead nejspíše nemohl nechat zdát ani on sám.
Film, který za pochodu svého vyprávění sympaticky vzdoruje proti očekávánému. Tak moc, že díky své nepředvídatelnosti paradoxně přeci jen lehce předvídatelným stane. Jak se ovšem postavy přeci jen sobě navzájem otvírají a vrhají tak na sebe novou perspektivu, nikdy nemůže být tak úplně jisté, zda z toho jeden z nich vyjde jako čistokrevný psychopatický záporák či poměrně tragický antihrdina. Částečně je to film o emancipaci, částečně film o šanci na nový život. Chvílemi se může snadno zdát, že Raimi při snaze o docílení svých trademarků tlačí na pilu, je nicméně dost možná jedním z posledních hororových tvůrců, který ještě nějak efektivně dokáže pracovat s lekačkami. Díky Raimimu jde o film plný energie a to i přes fakt, že se v něm objevuje minimum herců a lokací. Přiznaná brakovost poté jen přispívá těm momentům, které se neberou a ani nemohou brát vážně, Raimi má poté štěstí ve dvou šikovných hercích, kteří dokáží v rámci jedné role vystřídat několik poloh díky nejednoznačnosti jejich postav. Rachel McAdams díky tomu dokáže ve své roli působit roztomile i děsivě, Dylan O´Brien zase nesympaticky i sympaticky. V nejednoznačnosti postav tkví jádro celého příběhu, je i proto důležité podotknout, že se zvládne po celou dobu nerozpadnout.
SOS svým způsobem snadno evokuje režijní debut Tiché znamení se Zoë Kravitz – i v tomhle případě jde o thriller s nejednoznačnou protagonistkou a vážnějšími tématy. Triumf SOS ovšem tkví spíše v kreativitě režiséra a především nekompromisnímu přístupu, který je v průběhu očividnější a očividnější. Je milé sledovat, jak Raimi očividně ani po letech nerezignoval na primárně praktické efekty a vše nakonec spěje k finále, které jen podtrhuje nejednoznačnost. Nedá se sice říct, že by byla vyloženě nosná po celou dobu a že by přeci jen chvílemi nebyla alespoň lehce prvoplánová, bez přehánění se ovšem dá říct, že při ohlížení za filmovým rokem 2026 skončí SOS minimálně na seznamu těch nejinovativnějších a nejzábavnějších filmů roku. Sam Raimi ve věku 66 let potvrzuje, že je jedním z filmařů, který na stará kolena nerezignuje, dodává poté přesně ten film, který snadno evokuje všechny jeho předchozí, které z něj udělaly jednoho z nejoblíbenějších režisérů své generace. Je to autor s velkým A, který ani po letech neztratil svoje vnitřní dítě. A hned má díky tomu zbraň, kterou by mu mohlo mnoho jiných tvůrců závidět.
SOS není filmem, který by se snažil zavděčit všem. Právě v tom ovšem tkví jeho největší síla. Sam Raimi se vědomě opírá o své osvědčené postupy, místy tlačí na pilu a občas balancuje na hraně brakovosti, nikdy však neztrácí kontrolu nad tónem ani nad vyprávěním. Díky nejednoznačným postavám a neustálému podrývání diváckých očekávání se z filmu stává nepříjemně zábavná žánrová hra, která může snadno zůstat v paměti při ohlížení za celým filmovým rokem 2026. SOS podtrhuje, že je Sam Raimi autor s velkým A – jeho filmy jsou dravé, svéhlavé a především své. SOS jeho umístění mezi nejvýraznějšími režiséry své generace jen podtrhne...
(4,91 z 5)