Sídlo smutku je skvělý duchařský příběh plný napětí, ale i smutku

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Kniha „Sídlo smut­ku“ je skvě­le napsa­ná kni­ha s tajem­ným a pod­ma­ni­vým duchař­ským pří­bě­hem, kde se minu­lost krás­ně pro­lí­ná s pří­tom­nos­tí a postup­ně roz­plé­tá psy­chic­ké pro­blémy a vnitř­ní démo­ny hlav­ních hrdi­nů Marcuse a jeho své­byt­né tetič­ky Charlotty. Jedná se o stra­ši­del­ný pří­běh zasa­ze­ný do opuš­tě­né­ho a roz­pa­da­jí­cí­ho se síd­la, kde je vel­mi ten­ká linie mezi tím­to a dal­ším živo­tem…

Byl jed­nou jeden chla­pec, kte­ré­mu zemře­la mat­ka. Bylo mu jede­náct let, pět měsí­ců, čty­ři dny - a bůhví kolik hodin a minut. Policie do bytu dora­zi­la kolem půl­no­ci, ale k neho­dě došlo něja­kou dobu před­tím. Někde hlu­bo­ko uvnitř věřil, že kdy­by si byl vědom toho oka­mži­ku, kdy její auto sklouz­lo po nále­dí a zří­ti­lo se ze srá­zu u sil­ni­ce, mohl by jí poslat sílu, aby to nevzdá­va­la. Maminko, pro­sím, na svě­te mám jen tebe. A ona by ho usly­še­la a nevzda­la by to.....

Marcus byl po smr­ti své mat­ky poslán ke svo­jí málo­mluv­né tetič­ce Charlotte na malý ost­růvek v Jižní Karolíně, aby tu s ní žil, vyrůs­tal, a nako­nec i dospěl. Než se k ní natr­va­lo pře­stě­ho­val, znal ji pou­ze z vyprá­vě­ní, ale ani to neby­lo nijak obsáh­lé.

Život tetič­ky Charlotty si v ničem neza­dal s živo­tem pous­tev­ní­ka. Nebránila se sice tech­nic­kým vymo­že­nos­tem moder­ní doby, ale žila vel­mi samo­tář­ským živo­tem. Dokonce i po Marcusově pří­cho­du zpra­vi­dla lpě­la na zaje­tých kole­jích, a i nadá­le se zaví­ra­la na celé dny do své­ho ate­li­é­ru a kro­ti­la své vlast­ní vnitř­ní démo­ny, ať už to byla její dáv­no zapo­me­nu­tá a vel­mi boles­ti­vá minu­lost nebo utá­pě­ní se žalu v nad­měr­né spo­tře­bě vína. Toho času jí bylo tepr­ve pade­sát sedm, ale Marcusovi při­pa­da­la mno­hem star­ší.

Tetička se živi­la coby uzná­va­ná malíř­ka, kte­rou nadchlo jed­no opuš­tě­né, malé ost­rov­ní sta­ve­ní, tak tro­chu roz­bo­ře­né, jež mělo svo­jí vlast­ní stra­ši­del­nou minu­lost. Toto mís­to tetič­ku nato­lik fas­ci­no­va­lo, že jí nako­nec inspi­ro­va­lo k tomu, aby se sta­la malíř­kou, jež by den za dnem zachy­co­va­la jeho napros­tou osi­ře­lost, zpust­lost a nos­tal­gic­kou, až stra­ši­del­nou atmo­sfé­ru zali­tou plnou tajem­ství, jež čeka­lo na své brz­ké odha­le­ní.

Místní mu říka­jí „síd­lo smut­ku“. Jsou to už jen chát­ra­jí­cí trosky staré­ho sta­ve­ní, ale je na něm něco zvlášt­ní­ho, záhad­né­ho. Je do posled­ní dům na sever­ní stra­ně ost­ro­va. Bezmála polo­vi­na se již roz­padla, ale i tak vyza­řu­je zvlášt­ní, sil­nou atmo­sfé­ru. Městská rada se už léta zasa­zu­je o jeho zbo­ře­ní, jen­že pro­ti tomu se důraz­ně ohra­dil památ­ko­vý ústav. Ten dům tam totiž sto­jí už od roku 1804. Říká se, že z něj při huri­ká­nu před pade­sá­ti lety zmi­zel chla­pec a jeho rodi­če. Jejich těla se nikdy nena­šla a dům od té doby zůstal prázd­ný.“

Sídlo smut­ku Marcuse tolik fas­ci­nu­je, že jej navště­vu­je prak­tic­ky kaž­dý den a sna­ží se pro­lo­mit svou odva­hu a při­blí­žit se blíž sta­ve­ní, mož­ná se dostat i hlou­bě­ji do roz­pad­lé a chát­ra­jí­cí budo­vy, a to i za cenu, že se mu zde zje­ví duch zemře­lé­ho chlap­ce.

Samotný Marcus je vel­mi zví­da­vý a díky svým osob­ním tragé­di­ím a pohnutkám osu­du nemá již vlast­ně i co ztra­tit, a mož­ná prá­vě pro­to se vrhá vstříc novým dob­ro­druž­stvím. Jednoho dne si před­se­vzal, že za kaž­dou cenu odha­lí tajem­ství zmi­ze­lé­ho chlap­ce.

Domnělého ducha kaž­dý den navště­vu­je, poví­dá si s ním a sna­ží se odha­lit jeho sku­teč­ný záměr, a to zda chce být jeho pří­te­lem, či mu chce něja­kým způ­so­bem ublí­žit ane­bo pře­dat něja­ké skry­té posel­ství, vzkaz ze záhro­bí.

Procitl jsem ze sna, v němž opá­le­ný chlá­pek postá­val nehyb­ně ve vcho­du bez dve­ří. Lehce se opí­ral o zárub­ně a pozo­ro­val, jak spím. Věděl jsem, že když se oto­čím a pohléd­nu.... sezná­mím se s duchem. Ne kaž­dej, kdo vejde dovnitř, najde ces­tu ven...

Stejně jako cítíš lidi, kte­ří sto­jí pří­mo před tebou. Prostě jsem cítil, že se na mne dívá. Cítil jsem jeho zvě­da­vost. Byl sem pro něj stej­ně zají­ma­vý jako on pro mne. Stáli jsme tam napro­ti sobě prá­vě tak jako my dva tady.

Sídlo smut­ku navště­vu­je stá­le čas­tě­ji a duch se stá­vá jeho vrbou a trpě­li­vým zpo­věd­ní­kem. Pátrá po minu­los­ti used­los­ti a sna­ží se při­jít na to, co se sku­teč­ně té osu­do­vé noci sta­lo. Vnitřně boju­je s tím, že mu mat­ka nestih­la říci, kdo byl jeho otec. Podaří se mu zjis­tit, kdo je ten duch a proč ho stá­le láká vstou­pit dál do domu? Odhalí jeho nešťast­ný osud a co se mu ten­krát oprav­du při­ho­di­lo? Podaří se mu vypá­t­rat identi­tu své­ho otce, i když jedi­ný, kdo by mu to mohl říci, je jeho mrt­vá mat­ka? Jaká neče­ka­ná pře­kva­pe­ní nabíd­ne rozuz­le­ní celé­ho děje?

Některé věci se chý­li­ly ke kon­ci, pro jiné, dlou­ho oče­ká­va­né, věci ješ­tě nena­de­šel čas. Pro mě to bylo obdo­bí mono­tón­ních dnů a úzkost­li­vých myš­le­nek. Slunce vychá­ze­lo poz­dě­ji a zapadlo dřív.

Miluji kni­hy s duchař­skou téma­ti­kou a ani Sídlo smut­ku není výjim­kou. Jelikož ráda čelím stra­chu a milu­ji mra­ze­ní v zádech, tak si mě tato kni­ha zís­ka­la hned s prv­ní­mi pře­čte­ný­mi strán­ka­mi.

Velmi mě pře­kva­pi­lo, jak autor­ka vel­mi výstiž­ně doká­za­la popsat nejen jed­not­li­vá pro­stře­dí a jejich sála­jí­cí atmo­sfé­ru, ale i samot­né myš­len­ky jed­not­li­vých postav. U někte­rých jsem se i občas pou­smá­la, neboť jsem se při­stih­la při­tom, jako by mi autor­ka mlu­vi­la z duše. Tak moc se doká­za­la vcí­tit do myš­le­ní a cho­vá­ní svých postav.

Děj romá­nu je pro­ple­ten nej­růz­něj­ší­mi život­ní­mi změ­na­mi a uka­zu­je, jak pruž­ně doká­ží na tyto změ­ny hlav­ní hrdi­no­vé rea­go­vat, i za cenu poz­děj­ších výči­tek svě­do­mí a nikdy nebled­nou­cích vzpo­mí­nek.

Změna je jedi­ná věc, na kte­rou se v živo­tě můžeš vždy spo­leh­nout. A nejed­nou se může jed­nat o změ­nu k lep­ší­mu.

Velmi mě fas­ci­no­va­la pova­ha Marcuse, kte­rý nikdy nechtěl být niko­mu na obtíž, ani své tetič­ce, a mož­ná pro­to se sna­žil být i tak tro­chu nevi­di­tel­ný jako duch a všech­ny věci dělat vždy pořád­ně. Místo, aby se tetič­ka sta­ra­la o něj, doká­zal se Marcus posta­rat sám o sebe i o tetič­ku, a ješ­tě se pouš­tět do sou­kro­mé­ho pát­rá­ní po minu­los­ti ducha a jeho rodi­ny.

Kniha „Sídlo smut­ku“ vás vel­mi rych­le vtáh­ne do děje. Navíc je roz­dě­le­na do něko­li­ka krát­kých kapi­tol, tak­že čte­ní oprav­du rych­le utí­ká a než se nadě­je­te, jste u kon­ce kni­hy.

Velmi výstiž­né popi­sy míst a dýcha­jí­cí atmo­sfé­ry vám vše při­blí­ží nato­lik, že se sami cítí­te jako sou­čás­tí děje. Možnost nahléd­nout do myš­len­ko­vých pocho­dů Marcuse a jeho poci­tů vám umož­ní vžít se do osa­mě­lé­ho dítě­te, jež vyrůs­tá sám s tetič­kou, u kte­ré si není jis­tý, zda je u ní vítán či niko­liv.

Já osob­ně jsem Marcuse lito­va­la, čemu vše­mu musel v živo­tě čelit a divím se, že se tato posta­va z toho vše­ho nezbláz­ni­la, zacho­va­la si svůj zdra­vý rozum a vyrost­la v úspěš­né­ho, mla­dé­ho muže.

Sídlo smut­ku je skvě­lý pří­běh plný napě­tí, oče­ká­vá­ní a neče­ka­ným rozuz­le­ním, jež sto­jí za to si jej pře­číst.

Za recenz­ní výtisk děku­ji Knihám Dobrovský

Vydáno v edi­ci Omega

Sídlo smut­ku

Napsala: Gail Godwin

Přeložil: Erik Procházka

Vydal DOBROVSKÝ s.r.o. v edi­ci Knihy Omega v roce 2018

Počet stran: 358

ISBN: 978-80-7390-859-1

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře