Sora no daikaiju Radon (1956)

rp thumbCoverMain.jpeg

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Podobně jako Gojira i Radon si zís­kal celou řadu pří­z­niv­ců a v pus­to­še­ní Japonska je jí více než zdat­ným sou­pe­řem.

V dolech poblíž japon­ské­ho měs­teč­ka Kitamatsu začnou záhad­ně mizet hor­ní­ci. Když je poslé­ze nale­ze­no zoha­ve­né tělo jed­no­ho z nich, pro­puká mezi míst­ní­mi pani­ka. Co se může skrý­vat v hlu­bi­nách? Pod zem je vyslá­no něko­lik pát­ra­cích sku­pin, ale kro­mě dal­ších pohře­šo­va­ných to žád­ný kýže­ný efekt nemě­lo. Teprve když napo­vrch vyle­ze obří červ a napad­ne měs­teč­ko je jas­né, koho že to lidé svou čin­nos­tí pro­bu­di­li k živo­tu. Na pomoc při­spě­chá armá­da, ale ani její zbra­ně nedo­ká­ží zasta­vit obří stvů­ru. Jediná šan­ce je zabít ho dole v šach­tách pořád­nou dáv­kou z kulo­me­tu. Jenže nikdo nepo­čí­tal, že jejich počí­ná­ní vyvo­lá sesuv půdy. Zbavili se tím sice čer­va, ale nevě­dom­ky osvo­bo­di­li dal­ší gigan­tic­ké mon­strum. Zpočátku si toho nikdo ani nevšim­ne, ale poté co se po celém Japonsku začnou ztrá­cet lidé a padat leta­dla je všem jas­né, že lidem hro­zí ze vzdu­chu nové­ho nebez­pe­čí. Jenže jak zasta­vit vel­ké­ho pta­ko­ješ­tě­ra, jenž doká­že na svou obra­nu pou­žít vzduš­né víry a je rych­lej­ší než nej­no­věj­ší stí­hač­ka?

Režie: Ishiro Honda
Rok výro­by: 1956
Délka: 82 min
Země: Japonsko
Alternativní název: Rodan! The Flying Monster

Hrají:
Kenji Sahara ... (Shigeru Kawamura)
Yumi Shirakawa ... (Kiyo)
Akihiko Hirata ... (Profesor KYUichiro Kashiwagi)
Akio Kobori ... (Nishimura)
Yoshifumi Tajima ... (Izeki)
... a dal­ší

Režisér Honda se po úspě­chu Gojiry roz­ho­dl na svět při­vést dal­ší mon­strum, kte­ré se poz­dě­ji obje­vi­lo v mno­ha dal­ších mon­ster fil­mech. Tentokrát měl již k dis­po­zi­ci barev­ný obraz a tak se poku­sil udě­lat s tou­to revo­luč­ní novin­kou divy. Do jaké míry se mu to však poved­lo? Začátek fil­mu vůbec nena­svěd­ču­je tomu, že by jsme se měli dočkat sli­bo­va­né­ho pána nebes. Nejprve bude­me muset pře­čkat zhru­ba tako­vou dva­ce­ti­mi­nu­tov­ku s hor­ní­ky a jejich trá­pe­ním v dolech. To nám však nemu­sí v žád­ném pří­pa­dě vadit, pro­to­že i tato pasáž roz­hod­ně sto­jí za pozor­nost. Postupné odkrý­vá­ní děsi­vé­ho tajem­ství, cože se to skrý­vá v hlu­bi­nách se japon­cům doce­la poved­lo. Rozjetou atmo­sfé­ru sice mís­ty zpo­ma­lu­jí zdlou­ha­vé roz­ho­vo­ry, ale ve chví­li kdy začne při­bý­vat počet mrtvých se to zase zlep­ší. Tvůrci schvál­ně čeka­li s odha­le­ním čer­va co mož­ná nejdéle. Jeho pří­chod na scé­nu je však více než dob­rý. To se už však nedá říct o hro­mad­né pani­ce v níž jsou japon­ci pře­bor­ní­ci. Jejich davo­vý úprk napříč uli­ce­mi je hod­ně komic­ký. Desítky šik­mo­o­kých pohy­bu­jí­cích se jako při­hřá­tý dok­tor Kája ve Slunce seno.

Následuje dlou­ho oče­ká­va­né zro­ze­ní Radona, kte­rý má neu­vě­ři­tel­né růsto­vé hor­mo­ny. Jeho před­nos­tí je obrov­ská rych­lost, díky kte­ré ho lid­ské oko ze země nemá téměř žád­nou šan­ci zahléd­nout. Navíc za sebou zane­chá­vá bílou sto­pu podob­nou té, jenž může­me vidět za leted­lem. Jeho mané­v­ro­va­cí schop­nos­ti doká­ží roz­ho­dit i zku­še­né pilo­ty stí­ha­ček a je téměř nezra­ni­tel­ný. Právě tuto schop­nost mají snad všech­ny mon­stra, jenž Honda stvo­řil a tak ani zde tomu nebu­de jinak. Diváci mají mož­nost opět shléd­nout pře­hlíd­ku mar­né sna­hy armá­dy zni­čit stvů­ru za pomo­ci nej­růz­něj­ší tech­ni­ky. Modely tan­ků, stí­ha­ček a kanó­nů stří­le­jí co to jen jde, ale jejich sna­ha je mar­ná jako vždy.

Ani zde se to neo­be­jde bez neu­stá­le se opa­ku­jí­cích scén, kte­ré vám pochví­li začnou lézt krkem. Bohužel ten­to nešvár se stal Hondovou oblí­be­nou prak­ti­kou. Radon se však stal dal­ším vel­kým oblí­ben­cem japon­ských divá­ků a svým způ­so­bem ho čas­to ozna­ču­jí podob­ně jako Gojiru za kul­tov­ní posta­vu. Tento léta­jí­cí kolos podob­ně jako jeho sestřič­ka ničí vše kolem sebe díky své obrov­ské zbra­ni. Tentokrát to jsou vzduš­né víry, kte­rým nedo­ká­ží odo­lat žád­ná lid­ská obyd­lí ani mos­ty.

Sora no dai­kai­ju Radon však trpí i mno­ha nedo­stat­ky. I zde jsou vidět jas­né výky­vy v kva­li­tě scé­ná­ře a nepří­liš vel­kém pro­pra­co­vá­ní samot­né­ho děje. Místy to totiž všech­no vypa­dá až moc kostr­ba­tě a tahle nevy­vá­že­nost se nemu­sí kaž­dé­mu zrov­na dva­krát líbit. Nelze mu upřít jis­tý pokrok smě­rem kupře­du a inspi­ra­ce pro své násle­dov­ní­ky, ale v té době na to nikdo moc nehle­děl. I díky tomu se dá Radon ozna­čit za jeden z těch nej­ví­ce oblí­be­ných mon­ster fil­mů, kte­ré Honda nato­čil. Zdlouhavý konec se mu však moc nepo­ve­dl.

Hodnocení:
70%