Star Trek VI: Neobjevená země

Kirkova posád­ka ze Star Treku odchá­zí tak, jak by si svůj odchod před­sta­vo­val asi kaž­dý – s plným nasa­ze­ním, hrdos­tí, uzná­ním a dokon­ce i s potles­kem. Hned na začát­ku film vtá­hl do děje akcí, což je změ­na opro­ti pře­de­šlým fil­mům, kde se na začát­ku reka­pi­tu­lo­va­ly ty před­cho­zí. To hod­no­tím jako dob­rý tah Nicholase Meyera (Star Trek II: Khanův hněv), kte­rý naštěs­tí v roli reži­sé­ra vystří­dal Williama Shatnera, před­sta­vi­te­le Kirka, jehož záslu­hou je Star Trek V: Nejzazší hra­ni­ce cel­kem pro­pa­dák.

Líbila se mi posta­va Valeris v podá­ní Kim Cattrall (Sex ve měs­tě).  Po kos­tý­mo­vé strán­ce je per­fekt­ní. Vulkánská nee­mo­tiv­nost a sto­pro­cent­ní nasa­ze­ní pro vše je v kom­bi­na­ci s dív­čím úče­sem s čelen­kou pros­tě skvě­lý tah. Ačkoliv k ní urči­tě vět­ši­na divá­ků od prv­ní chví­le při­stu­po­va­la s rezer­vou a nevě­ři­la jí, při­nes­la do fil­mu tro­chu mlá­dí a svě­ží­ho vzdu­chu.

Masky byly skvě­lé prak­tic­ky všech­ny, a že jich tu ten­to­krát bylo oprav­du hod­ně. Právě na nich a na efek­tech je nej­lé­pe vidět vývoj Star Treku. Když se podí­vá­te na prv­ní fil­my a srov­ná­te je těmi v Star Trek VI – Neobjevené zemi. Uvidíte dia­me­t­rál­ní roz­dí­ly. Právem si Make-up zaslou­ži­li v roce 1992 nomi­na­ci na Oscary (dru­há nomi­na­ce byla za Střih zvu­ku). Kulisy byly ten­to­krát spíš inte­ri­é­ro­vé­ho raže­ní. Jediná ven­kov­ní se týka­la Rura Penthe, klin­gon­ské­ho věze­ní na zmrz­lém aste­ro­i­du, kam Klingoni posla­ly odsou­ze­né Kirka a dok­to­ra McCoye. Vězení bylo pod­le mého názo­ru pří­mou inspi­ra­cí pro seri­ál Hvězdná brá­na a jeho epi­zo­du Prisoners (s02e03), kde byl tým SG 1 Taldory odsou­zen strá­vit zby­tek živo­ta na vězeň­ské pla­ne­tě Hadante. Obě věze­ní jsou si totiž až pode­zře­lé podob­ná.

V pře­váž­né čás­ti fil­mu se mi líbi­ly i citá­ty Williama Shakespeara. Uznávám, že někdy půso­bi­ly jako pěst na oko – napří­klad „Být, či nebýt, to je oč tu běží“ při umí­rá­ní Changa. Ale jinak mi to při­šlo jako cel­kem zají­ma­vé a někdy i tref­né zpes­t­ře­ní. Zvlášť jsem oce­ni­la citát z kup­ce benát­ské­ho „Když nás bod­neš, nekr­vá­cí­me? Když nás polech­táš, nesmě­je­me se? Když nás otrá­víš, neze­mře­me? A když nám ukřiv­díš, nepo­mstí­me se?“ Tento citát zazněl i ve fil­mu Pianista (2002). Myslím, že v obou pří­pa­dech skvě­le vysti­hu­je dva pro­ti sobě jdou­cí svě­ty, kdy se jeden sna­ží zni­čit ten dru­hý pro jeho odliš­nost, ale neu­vě­do­mu­je si to, co mají spo­leč­né (čímž v žád­ném pří­pa­dě nemí­ním zleh­čo­vat posel­ství Pianisty ani hrů­zy dru­hé svě­to­vé vál­ky).

Photo © Paramount Pictures