STAR TREK: DO TEMNOTY: Dospívání Enterprise

Vzhledem k tomu, že „Star Trek: Do tem­no­ty” obsa­hu­je vět­ší akce, je vět­ší svým roz­sa­hem a hlou­bě­ji se zamě­řu­je na psy­chi­ku postav, roz­hod­li se fil­ma­ři, že nastal čas roz­ší­řit také pohled na samot­nou Enterprise, a to od samot­né­ho tlu­kou­cí­ho srd­ce lodi, kapi­tán­ské­ho můst­ku. Odrazili se při­tom nejen od lepen­ko­vých kon­struk­cí původ­ní­ho seri­á­lu, ale také od scén pou­ží­va­ných před něko­li­ka málo lety.

„Chtěli jsme divá­kům uká­zat dale­ko víc ze samot­né lodi,” říká Abrams. „V prv­ním fil­mu jsme tvr­dě pra­co­va­li na tom, aby loď půso­bi­la sku­teč­ným dojmem obrov­ské lodi – a ono to vět­ši­nou fun­go­va­lo. Problém byl, že kapi­tán­ský můs­tek byl na jed­né scé­ně, trans­port­ní míst­nost na jiné, zdra­vot­nic­ká sek­ce zase na dal­ší atd. Takhle nikdy nevy­tvo­ří­te žád­nou kon­ti­nu­i­tu. Tentokrát jsme měli mož­nost vytvo­řit scé­nu, kte­rá byla sou­vis­lá, tak­že jsme byli schop­ni pře­jít z můst­ku do chod­by a do dal­ších míst­nos­tí. To dalo lodi nejen pocit vět­ší roz­lo­hy, ale sku­teč­ný pocit vzá­jem­né­ho pro­po­je­ní. A když her­ci a štáb při­šli na scé­nu a vidě­li to vše tak nád­her­ně navr­že­né, pomoh­lo jim to vní­mat to mís­to jako sku­teč­né a věřit v něj. Pozvedlo to vše – výko­ny, osvět­le­ní, prá­ci kame­ry. Pomohlo to ve všech smě­rech a lidem to dává vět­ší náhled do svě­ta, kte­rý tolik milu­je­me.”

Výkonný pro­du­cent Jeffrey Chernov to popi­su­je struč­ně: „Nový design dává divá­kům mož­nost sku­teč­ně žít na Enterprise. Když jsem viděl původ­ní návrhy, říkal jsem si, že to udě­lá Star Trek výji­meč­ným. Nikdo zatím nebyl schop­ný pře­jít z jed­no­ho kon­ce lodi na dru­hý skr­ze ni. A potom, jako koru­nu k tomu vše­mu, jsme posta­vi­li Turbo Plaza, kte­rá popr­vé dává lodi ver­ti­kál­ní roz­měr.”

Herci sou­hla­sí, že nové deko­ra­ce Enterprise jim pomoh­ly vní­mat vesmír­nou ces­tu jako rea­li­tu. „Tentokrát jsme sku­teč­ně měli k dis­po­zi­ci skvě­lé hřiš­tě,” říká Chris Pine. „Ta detail­ní prá­ce, kte­rou štáb udě­lal, byla pros­tě nesku­teč­ná. Měli jsme kon­struk­té­ry, kte­ří pra­co­va­li 7 dní v týd­nu, 24 hodin den­ně, tak­že jsme moh­li být v napros­to doko­na­lém svě­tě. Bylo to úžas­né.”

Návrhy opět vytvo­řil výtvar­ník Scott Chambliss, kte­rý s Abramsem čas­to spo­lu­pra­cu­je. Jedna z nej­ú­žas­něj­ších pra­cí jeho kari­é­ry byla prá­ce na prv­ním „Star Treku”, ve kte­rém Enterprise před­sta­vil pro­střed­nic­tvím sou­čas­né­ho moder­nis­tic­ké­ho desig­nu. Teď se roz­ho­dl pře­kro­čit lať­ku, kte­rou si dří­ve sám nasta­vil.

Abrams to komen­tu­je tak­to: „Scott v tom­to fil­mu před­čil všech­na moje oče­ká­vá­ní. Odvedl napros­to výji­meč­nou prá­ci – nejen tím, že navr­hl úžas­né kuli­sy, ale posta­vil je způ­so­bem, kte­rý ty návrhy ješ­tě pozve­dl. Každá část Enterprise byla pozo­ru­hod­ná. Byl jsem ohro­men vším, na co jsem se podí­val.”

Chernov dodá­vá: „Na Scottovu prá­ci pro ten­to film byly kla­de­ny vel­mi vyso­ké poža­dav­ky: vzít divá­ky dale­ko do budouc­nos­ti a záro­veň udr­žet důvě­ry­hod­nost. Když jsem viděl J. J. a Scotta pra­co­vat, viděl jsem, jak se trá­pí s kaž­dým detai­lem toho, jak chce­me, aby lidé vní­ma­li svět Star Treku a jakým způ­so­bem je do něj uve­de­me. Mají neu­vě­ři­tel­ně kre­a­tiv­ní vztah.”

Tvůrčí pro­ces začal Chamblissovým novým ambi­ci­óz­ním návrhem Enterprise ve sku­teč­né veli­kos­ti. „Jakmile jsme měli kon­cepč­ní kres­by, zami­lo­va­li jsme se do nich,” vzpo­mí­ná vedou­cí výro­by Tommy Harper. „A potom už to vše bylo o tom, jak to zre­a­li­zo­vat, logis­ti­ka o tom, jak to posta­vit, osvět­lit to a nemuset kvů­li tomu vylou­pit ban­ku. To, s čím jsme skon­či­li, byla oprav­du nád­her­ná scé­na, kte­rá sku­teč­ně Abramsovi ote­vře­la ten­to svět a dou­fám, že ho ote­vře i divá­kům.”

Chambliss kon­sta­tu­je, že jeho prá­ce na obou Star Trekovských fil­mech je sil­ně ovliv­ně­na tvor­bou Pierra Cardina, avant­gard­ní­ho fran­couz­ské­ho návr­há­ře, kte­rý se pro­sla­vil futu­ris­tic­kou kolek­cí „kos­mic­ký věk”. Tato kolek­ce obsa­hu­je výraz­né bar­vy a geo­me­t­ric­ké tva­ry. „To, co dělal Cardin v prů­mys­lo­vém desig­nu, je zákla­dem všech scén na Enterprise,” říká Chambliss.

To se potvr­di­lo zejmé­na v high-tech celách pro věz­ně. „Při navr­ho­vá­ní vězeň­ských cel jsem mys­lel na plá­žo­vý dům, kte­rý Pierre Cardin posta­vil v 70. letech,” vysvět­lu­je výtvar­ník a odka­zu­je na legen­dár­ní „Bubble House” sto­jí­cí kou­sek od Cannes. „Je to jed­no­du­še série bílých lus­ků s kula­tý­mi okny, kte­rá míří buď do dal­ších poko­jů nebo naho­ru na nebe. Díval jsem se také na něja­ké kula­té ital­ské tele­viz­ní sady, kte­ré byly naho­ře a dole orá­mo­vá­ny plas­tem. Ty se nako­nec sta­ly těmi vše­vi­dou­cí­mi oky dohlí­že­jí­cí­mi na věz­ně v kaž­dé cele. To vytvo­ři­lo efekt, kde jsou věz­ni jako­by chy­ce­ni v krás­né výklad­ní skří­ni, kde jsou bez pře­s­tá­ní sle­do­vá­ni, se vše­mi emo­ci­o­nál­ní­mi a klaus­tro­fob­ní­mi jevy, kte­ré k tomu pat­ří.”

Ve všech čás­tech Enterprise zůstal Chambliss věr­ný vizi, kte­rou spo­lu s Abramsem ohled­ně toho, jak má Star Trek vypa­dat, měli. „Záměrem bylo udr­žo­vat pocit retro tech­ni­ky – sou­čas­ná tech­ni­ka, kte­rá nás ale stá­le pou­tá k původ­ním tele­viz­ním seri­á­lům. Miluji ele­gant­ní, lesk­lé, krás­né designo­vé prv­ky z počát­ků počí­ta­čo­vých tech­no­lo­gií – a to je naše při­ta­ká­ní staré­mu Star Treku. Snažíme se kom­bi­no­vat retro a futu­ris­tic­ké vní­má­ní tak, aby se vzá­jem­ně pod­po­ro­va­ly. Naším kri­té­ri­em bylo vzít Roddenberryho nad­še­ní pro budouc­nost a pře­vést ho do našich časů.”

Enterprise na nové ces­tě nejen dospí­vá, ale také pod­stu­pu­je zatím nejdi­vo­čej­ší letec­ké mané­v­ry. V jed­nu chví­li se loď vel­mi naklo­ní a je tře­ba nou­zo­vě při­stát. Abrams se roz­ho­dl ten­to mané­vr zno­vu fyzic­ky vytvo­řit v Chamblissových kuli­sách. „Vše jsme to udě­la­li pomo­cí kabe­lů v kom­bi­na­ci s naklo­ně­nou rovi­nou, tak­že jsme sku­teč­ně doslo­va běha­li po stra­nách stěn,” vysvět­lu­je Simon Pegg. „Bylo neu­vě­ři­tel­ně zábav­né to natá­čet, muse­li jsme se pořád zori­en­to­vá­vat, co je naho­ře a co dole. Byla to výzva, ale s Chrisem jsme si to uži­li – vědě­li jsme, že to bude úžas­ná scé­na.”

„Říkali jsme tomu rolo­va­cí zábě­ry’,“ vysvět­lu­je tri­kař Roger Guyett. „Loď se otá­čí a umě­lá gra­vi­ta­ce selhá­vá, a když se tohle sta­ne, lidé se začí­na­jí pod­klu­zo­vat. J. J. vel­mi zau­ja­la myš­len­ka, že když pohy­bu­je­te kame­rou urči­tý­mi způ­so­by a když se lidé cho­va­jí urči­tý­mi způ­so­by, sku­teč­ně to vypa­dá, jako kdy­by se všech­no na lodi pře­vra­ce­lo vzhů­ru noha­ma. A měl prav­du. J. J. rozu­mí vizu­ál­ní magii do těch nejmen­ších detai­lů.”