Šťastná kniha, cesta ke štěstí

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Šťastná kni­ha, jak už samot­ný název tak tro­chu napo­ví­dá, pojed­ná­vá o štěs­tí a o tom, jak být ve svém živo­tě sku­teč­ně šťast­ný. Ale pozor! Nejedná se o žád­ný, prak­tic­ký manu­ál do ruky, pod­le kte­ré­ho bys­te si štěs­tí hra­vě zajis­ti­li, ale o kni­hu plnou život­ních his­to­rek.

Kniha je uspo­řá­dá­na do jed­not­li­vých úsměv­ných pří­bě­hů z kaž­do­den­ní­ho běž­né­ho živo­ta tak, jak jej my „ženy“ moc dob­ře zná­me tj. plné­ho a i tak tro­chu nud­né­ho ste­re­o­ty­pu, se spous­tou povin­nos­tí a sta­ros­tí, kte­rým musí­me den­ně čelit coby man­žel­ky, hos­po­dy­ně a mat­ky malých dětí, a to vše v jed­né oso­bě.

Jedná se pře­váž­ně o běž­né a kla­sic­ké situ­a­ce, jež nejsou niko­mu z nás cizí, neboť na nás kaž­dý den čeka­jí a nepo­čka­jí. Věřím, že se v oněch popi­so­va­ných lec­kdy i „pre­kér­ních“ situ­a­cí nalez­ne ne-jeden čte­nář, pro­to­že ony pro­blémy máme vět­ši­nou všich­ni vel­mi podob­né, ne-li stej­né jako hlav­ní pro­ta­go­nist­ka Barbora. O to zábav­něj­ší a úsměv­něj­ší je potom čte­ní, když si sami uvě­do­mí­te, že v tom nejste zas až tak sami.

Já osob­ně jsem se v něko­li­ka situ­a­cích hod­ně našla a pozna­la, a s úsmě­vem na tvá­ři jsem mno­ho­krát muse­la dát autor­ce za prav­du. Někdy jsem se dokon­ce nača­pa­la nad tím, jak se nad někte­rý­mi z myš­le­nek dokon­ce čer­ve­nám, a to pře­váž­ně nad tako­vý­mi, kte­ré bych asi já jako spo­řá­da­ná žena a man­žel­ka mít nemě­la…. Ovšem prá­vě díky autor­ce jsem si uvě­do­mi­la, že napros­tá vět­ši­na žen to má podob­né jako já….

„Přesto, že ve svě­tě žen­ských zbra­ní jsem doži­vot­ní civi­list­ka s mod­rou kníž­kou, a přes­to, že to vlast­ně neu­mím, jsem si čím dál jis­těj­ší, že flir­to­vá­ní s cizí­mi muži - s kým­ko­li, kdo není váš vlast­ní man­žel - je nejen povo­le­no, ale i vel­mi pro­spěš­né a žádou­cí.“

„O všech těch mužích, se kte­rý­mi sice ve sku­teč­nos­ti nic nebu­de, ale přes­to díky nim můžu zno­va zažít chvě­ní v žalud­ku, mra­ze­ní v zádech, neko­neč­né dumá­ní o tom, jest­li ten pohled něco zna­me­nal nebo nezna­me­nal, při­pi­to­mě­le bla­že­ný úsměv, kte­rý se vám roz­li­je po obli­če­je v tu nej­ne­vhod­něj­ší chví­li téměř pro­ti vaší vůli.“

„Porušit pra­vi­dla, sejít z ces­ty, impro­vi­zo­vat, dát prů­chod cha­o­su. Zamáčknout budík, vytáh­nout z mra­zá­ku kelí­mek zmrz­li­ny, nechat se unést nepo­třeb­ným párem bot, leno­šit, loudat se, jen tak okou­nět, dávat si načas, pod­lé­hat impul­ziv­ním nápa­dům a pře­kva­po­vat samu sebe.“

„Mé děti ve mně vzbu­zu­jí poci­ty bez­mez­né lás­ky, neko­neč­né věty čiré rados­ti a abso­lut­ní­ho nad­še­ní. Asi tak minu­tu a půl den­ně. Většinu zbý­va­jí­cí­ho času trá­vím tím, že se na ně roz­či­lu­ji, popo­há­ním je, hádám se s nimi, omlou­vám se cizím lidem za jimi způ­so­be­né neple­chy nebo vyko­ná­vám otrav­né čin­nos­ti k zajiš­tě­ní jejich základ­ních potřeb.

Ano, moje děti jsou ten nej­vět­ší dar, jaký jsem v živo­tě dosta­la, ano, neu­mím si bez nich svůj život před­sta­vit a začí­ná se mi po nich stýs­kat už půl hodi­ny poté, co v létě odje­dou na tábor.“

„Spát v poste­li s dět­mi je zhru­ba stej­ně poho­dl­né jako spát v par­ku na lavič­ce. A pře­ce ten pocit útul­nos­ti a bez­pe­čí, kte­rý v mé poste­li hle­da­jí, záro­veň dáva­jí i ony mně. Nevím, v jakém věku děti s pře­bí­há­ním do mé poste­le pře­sta­nou, ale už teď vím, že se mi po tom bude stýs­kat.“

„Omalovánky. Je to tro­chu dětin­ské. Vlastně hod­ně dětin­ské. Ale je to tak uklid­ňu­jí­cí. Vezmu pas­tel­ku nebo fix a začnu vybar­vo­vat jed­not­li­vá políč­ka něja­kých hod­ně slo­ži­tých oma­lo­vá­nek. Na roz­díl od oby­čej­né­ho kres­le­ní tedy prak­ti­ky zavr­hu­je­te mož­nost, že by se vám to nepo­ved­lo. Stačí klást tahy tuž­kou pěk­ně hus­tě jeden ved­le dru­hé­ho (žád­né čáry - čáry kří­žem přes sebe). A samo­zřej­mě nepře­ta­ho­vat. Před dět­mi před­stí­rám, že jim jenom chci pomo­ci s něja­kou méně zábav­nou čás­ti - tře­ba trá­vou nebo oblo­hou. Ve sku­teč­nos­ti si vybar­vo­vá­ní jejich oma­lo­vá­nek nezří­ze­ně uží­vám.

Kniha jako tako­vá nemá sice žád­ný děj, ale to vůbec neva­dí, neboť je to tako­vá odde­chov­ka, kte­rou může­te číst na odre­a­go­vá­ní prak­tic­ky kdy­ko­liv a kde­ko­liv.  Obsahuje hned něko­lik kapi­tol, pří­znač­ně nazva­ných např. „Nechci nic měnit, ale chci změ­nit svůj život“ ane­bo „Trapné rados­ti, za kte­ré se tro­chu sty­dím“ a podob­ně …

Jinak řeče­no, autor­ka řeší napros­to stej­né pro­blémy a mali­cher­nos­ti jako my všich­ni kolem, a své čte­ná­ře doslo­va baví svý­mi iro­nic­ký­mi, sar­kas­tic­ký­mi poznám­ka­mi, dětin­ský­mi myš­len­ka­mi a nápa­dy, kte­ré pra­me­ní z kaž­do­den­ní­ho nud­né­ho ste­re­o­ty­pu, kde chy­bí něja­ká akce, pod­nět, výzva, jež by život malin­ko oko­ře­nil a dal mu ten správ­ný roz­měr. Sama autor­ka je v někte­rých pasá­žích až moc upřím­ná a pří­má, a v někte­rých pří­pa­dech si nebe­re žád­né ser­vít­ky.

Některé ze situ­a­cích vidí hlav­ní hrdin­ka až moc čer­ně, ale o to úsměv­ně­ji to pak půso­bí z podá­ní jejích úst a na čte­ná­řo­vi tvá­ři pak krás­ně vylou­dí úsměv. Všechny člán­ky jsou pro­špi­ko­vá­ny nej­růz­něj­ší­mi stu­di­e­mi, kte­ré vás nevě­dom­ky donu­tí k zamyš­le­ní, tzv. výzkumy o ničem, co obje­vi­ly nově to, co už bylo dáv­no obje­ve­no, ane­bo se už o tom dáv­no ví, ale je to nově pře­ve­de­no do „vzne­še­né vědec­ké“ podo­by.

„Všechny ty momen­ty, kte­ré se sna­žím jenom nějak odflák­nu­tě pře­žít, abych se dočka­la něče­ho zají­ma­věj­ší­ho a důle­ži­těj­ší­ho, jsou ve sku­teč­nos­ti kous­ky mého živo­ta. Dohromady dáva­jí spous­tu hodin týd­ně. Nechci tak vel­ký kus své­ho živo­ta trá­vit s poci­tem „už abych to měla za sebou“. Právě v té chví­li jsem si řek­la, že bych chtě­la zku­sit hle­dat způ­so­by, jak být šťast­něj­ší....

„Chtěla bych, aby můj život zůstal tako­vý, jaký je, jenom bych ho chtě­la mít tak nějak víc ráda. Naučit se oby­čej­né oka­mži­ky všech dní pro­ží­vat, a ne je chtít mít už za sebou.“

Pomocí této kni­hy chce autor­ka svým čte­ná­řům uká­zat, že můžou být šťast­ni teď a tady, aniž by na to pomy­sl­né pra­vé štěs­tí muse­li čekat a odklá­dat na dal­ší metu, že by si měli vší­mat kaž­do­den­ních drob­ných malič­kos­tí a oka­mži­ků, a hlav­ně je vní­mat vše­mi smys­ly, neboť to je to ono pomy­sl­né a prcha­vé štěs­tí.

„V nej­růz­něj­ších návo­dech na šťast­ný život se čas­to dočte­te, jak je důle­ži­té nau­čit se říkat „ne“, aby vás vaši bliž­ní nezne­u­ží­va­li a nepře­ha­zo­va­li na vás pro­tiv­né úko­ly. Já si ale mys­lím, že stej­ně důle­ži­té je nau­čit se říkat „ano“. „Ano“ na věci, do kte­rých se člo­věk mož­ná úpl­ně nechce, ale necha­jí nás nahléd­nout za hra­ni­ce důvěr­ně zná­mé­ho svě­ta….“

Zkuste s pomo­cí „Šťastné kni­hy“ nahléd­nout do svě­ta, kte­rý mož­ná ve vás už dáv­no usnul a čeká na probuzení….Kniha od Barbory je vel­mi čti­vá, skvě­le vás poba­ví a nave­de vás na ces­tu, kde a jakým způ­so­bem hle­dat to svo­je pomy­sl­né štěs­tí, a kdo ví, tře­ba v nega­tiv­ních věcech začne­te koneč­ně hle­dat i něco pozi­tiv­ní­ho, stej­ně jako autor­ka, což je poslá­ním této kni­hy. Naučit vás vní­mat svět nový­ma oči­ma!

ŠŤASTNÁ KNIHA

Autorka: Barbora Šťastná

Ilustrace: Lela Geislerová

Vydalo nakla­da­tel­ství Motto 

Vydání prv­ní

Praha 2013

Počet stran: 229

ISBN: 978-80-7246-876-8

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře