Načítám počet zobrazení...
Hororový snímek svébytného britského režiséra a scenáristy Petera Stricklanda (Pestrobarvec Petrklíčový) vypráví o rozvedené černošské ženě středního věku jménem Sheila, která pracuje v bance, bydlí v domě se svým dospělým synem a sem tam se po večerech schází s potenciálními nápadníky, kteří odpověděli na její seznamovací inzerát. Za tímto účelem si pořídí v sezónním výprodeji módního butiku červené šaty – aniž by tušila, že jsou prokleté a zabíjejí své majitele (a rozbíjejí pračky).
 |
| Zdroj fotek: acfk.cz |
Film Takové krásné šaty je v podstatě hrdým uměleckým brakem, jenž vzdává poctu béčkovému žánru giallo filmům – což byly zejména italské snímky s detektivní či kriminální zápletkou, vznikající převážně v sedmdesátých a osmdesátých letech, jejichž obvyklými charakteristickými prvky byly explicitní krvavé vraždy, psychologické motivy šílenství či paranoie, voyeurství, sexuální tematika, výrazný hudební podkres, silně stylizovaná vizuální složka, surrealistická atmosféra a netradiční obrazové kompozice, často až fetišisticky zaměřené na nejrůznější objekty či části lidského těla. Peter Strickland zahrnul všechny tyto elementy do svého snímku ve vrchovaté míře, avšak nedal si příliš záležet na tom hlavním – na nosném příběhu, který by dokázal dostatečně upoutat a bavit.
To, co Sheila zažívá, je totiž založeno na několika jednoduchých aspektech (rozhovory s puntičkářskými nadřízenými v práci, nevraživé konfrontace se synovou nesympatickou přítelkyní, občasné večeře s osamělými muži), jež se opakují pořád dokola a nikam moc nevedou, takže akorát toužebně čekáte, kdy se konečně dostanou ke slovu vraždící šatičky (které jsou dost upozaděny a dozvíte se toho o nich poměrně málo, většinou navíc jen prostřednictvím náznaků – stejně jako o vrazích ve starých giallo filmech).
Kvůli únavně repetitivním pasážím a pramalému vývoji děje tak příběh hlavní hrdinky ani omylem neunese stopáž celovečerního filmu a je po zhruba sedmdesáti minutách (a i to je dost pozdě) vystřídán příběhem jiným, jehož protagonistou je nesmělý a zakřiknutý opravář praček, jehož osudy spjaté s týmž zabijáckým kusem oděvu jsou však ještě méně zajímavé a jsou pouze variací na již viděné, čímž se zážitek ze sledování filmu ještě více ředí. Jako kolovrátek působí i napříč celým snímkem přítomná kritika kapitalistického mamonu, bezduché komercializace a vlivu reklamy na slaboduché masy zákazníků, jíž je sdělována v podstatě jedna a ta samá myšlenka stále dokola.
Nejsilnější dojmy z filmu se tím pádem pojí akorát s několika detaily (znamenité úvodní titulky se střihovou montáží, která naznačí některé aspekty budoucího dění) a s nemalým množstvím bizarních výjevů natolik šílených a ujetých, že se jim nedá nesmát, případně nad nimi kroutit hlavou. Originální nápady, mezi něž se řadí například odborné diagnózy rozbitých praček pronášené ústy onoho opraváře, jež uvádějí jeho posluchače do hypnotických katatonických stavů, nebo úchylné zázemí zmíněného módního butiku, v němž pracují perverzní prodavačky vyjadřující se ve vzletných košatých větách a pořádající masturbační orgie s krvácejícími figurínami, sice uvíznou v divácké paměti na dlouho, ale přestavují do značné míry jen samoúčelné imaginativní výplody, pro děj filmu zcela nepodstatné.
Audio-vizuálně uhrančivý snímek se tak i přes přítomnost řady pozoruhodných nápadů místy neskutečně vleče (dvě hodiny jsou pro tento typ filmů vážně příliš, nějakých plus mínus 80 minut by bylo podstatně schůdnějších) a celkově jde kvůli triviálnímu, nesoudržnému a rozbředlému příběhu (resp. dvojici příběhů), na něž jsou následně navěšeny nahodilé, nikam nevedoucí a neustále se opakující motivy, především o mimořádně netradiční video-artovou retro přehlídku výstředních scén, kterou lze ocenit pouze ve stylu guilty pleasure jako atmosférickou bizarnost s osobitým formálním pojetím.
Podívejte se na hodnocení Takové krásné šaty na Kinoboxu.
