Tom Michell: Co mě naučil tučňák

Kdo z nás někdy v živo­tě neza­tou­žil po něja­kém domá­cím maz­líč­ko­vi? Může to být pes, kočka, žel­va, krá­lík nebo tře­ba tuč­ňák. Poslední zmí­ně­né zví­ře se sta­lo věr­ným par­ťá­kem auto­ra živo­to­pis­né kni­hy a Tom Michell v roli vypra­vě­če i hlav­ní­ho hrdi­ny popi­su­je, jak k tomu teh­dy došlo.

Jako mla­dý uči­tel ang­lič­ti­ny zatou­žil Tom po dob­ro­druž­ství v Jižní Americe a uchá­zel se tedy o mís­to na chla­pec­ké inter­nát­ní ško­le v Argentině. Před ces­tou do Argentiny krát­ce pobý­vá v Uruguayi a při posled­ní pro­cház­ce po pobře­ží před ces­tou spat­ří desít­ky uhy­nu­lých tuč­ňá­ků, vypliv­nu­tých z moře a nasák­lých ropou. Objeví však jed­no­ho živé­ho tuč­ňá­ka a roz­hod­ne se ho zachrá­nit, což ovšem není žád­ná legra­ce. Zprvu zuři­vě se brá­ní­cí tvor se po ošet­ře­ní začne cho­vat vel­mi přá­tel­sky a při­ros­te Tomovi oka­mži­tě k srd­ci, přes­to se ho poku­sí vrá­tit do jeho při­ro­ze­né­ho pro­stře­dí, jeli­kož se bojí pašo­vat tuč­ňá­ka přes hra­ni­ce. Tučňák, pokřtěn svým zachrán­cem na Juana Salvadora, ho ale na plá­ži odmít­ne opus­tit, tudíž s ním stej­ně zví­ře ces­tu­je do Argentiny.

Na inter­nát­ní ško­le Juana Salvadora nejdří­ve cho­vá jen s vědo­mím sta­ré škol­ní hos­po­dy­ně, časem se o něm dozví i uči­tel­ský sbor a žáci a malý tuč­ňák magellan­ský  se stá­vá stře­dem pozor­nos­ti, což mu vůbec neva­dí. Naopak, tuč­ňák Juan Salvador je tvor spo­le­čen­ský a kaž­dou návště­vu rád vidí – obzvlášť, když mu nese špro­ty – a sta­ne se popu­lár­ním nejen pro svou roz­to­mi­lost, ale i pro poslu­chač­ské vlast­nos­ti.  Lidé cho­dí za Juanem Salvadorem vypo­ví­dat se a jeho mlče­ní, občas­né natá­če­ní hla­vy a pří­mé hle­dě­ní z očí do očí chá­pou jako empa­tic­ký pří­stup k jejich poci­tům. Chlapci ze ško­ly taha­jí Juana ven na hřiš­tě a na pro­cház­ky, všich­ni se o něj vzor­ně sta­ra­jí a jsou díky němu šťast­něj­ší.

Ochota ostat­ních sta­rat se o jeho malé­ho pří­te­le dává Tomovi šan­ci ces­to­vat samo­stat­ně po Jižní Americe a obje­vo­vat zapo­me­nu­té krá­sy toho­to kon­ti­nen­tu. O prázd­ni­nách zane­chá Tom tuč­ňá­ka u kole­gy a odje­de na jih, jen­že když se vrá­tí, čeká ho šok…

Celý pří­běh je jed­na vel­ká exo­ti­ka, při­nejmen­ším pro evrop­ské­ho čte­ná­ře. Tučňáky vídá­me maxi­mál­ně v ZOO, málo­kdo z nás byl kdy na jiném kon­ti­nen­tě než našem a ješ­tě méně bylo v Argentině za vlá­dy rodi­ny Perónů. Kniha je boha­tá nejen na detai­ly o tuč­ňá­cích, vyprá­ví mno­ho i o Argentině v té době, o pří­ro­dě na jihu, o život­ním pro­stře­dí a ces­to­vá­ní.

Příběh hře­je u srd­ce a je jas­nou vol­bou pro kaž­dé­ho milov­ní­ka zví­řat a milov­ní­ka ces­to­vá­ní. Nejlepším prv­kem celé kni­hy je jed­no­znač­ně fakt, že se to doo­prav­dy sta­lo – Tom Michell sku­teč­ně zachrá­nil tuč­ňá­ka. Konec kni­hy se dá tro­chu před­ví­dat, na dru­hou stra­nu to niče­mu neu­bí­rá, jeli­kož posel­ství by bez toho­to dru­hu zakon­če­ní nemě­lo tako­vou sílu. Autor kla­de důraz nejen na sílu přá­tel­ství (ať už je to mezi lid­mi či zví­řa­ty), ale i na nut­nost cho­vat se k pla­ne­tě Zemi ohle­du­pl­ně, jinak brzy zahubí­me vše živé, včet­ně sebe samých.

Přitom by sta­či­lo pár tako­vých tuč­ňá­ků, jako je Juan Salvador a život by byl hned jed­no­duš­ší.

Hodnocení: 95%

---