Tři Bratři

Když jde v Čechách do kin nový film z rodin­né díl­ny Svěráků, je z toho vždyc­ky obrov­ské haló, kte­ré pře­ko­ná snad jen pří­chod dal­ší­ho Kameňáku. Typický „cimr­ma­nov­ský“ humor vytvá­ře­ný pře­de­vším Zdeňkem Svěrákem se stal už jakým­si sym­bo­lem chyt­ré­ho čes­ké­ho humo­ru. Nutno však při­znat, že ve Třech bratrech ho je po málu, ale duch zapo­me­nu­té­ho polora­kous­ké­ho veli­ká­na v něm je stá­le cítit.

Jak se pozná kva­lit­ní pohád­ka? Prostě pře­jde do lidu a repli­ky z ní zna­jí už malé děti.

Nová fil­mo­vá pohád­ka fir­my Svěrák a syn (z fil­mo­vé­ho hle­dis­ka by se spíš mělo říci „Svěrák a otec“) je poně­kud netra­dič­ně poja­tou, neb je slo­že­na ze třech kla­sic­kých pohá­dek (O šíp­ko­vé Růžence, Červené Karkulce a O dva­nác­ti měsíč­kách) a hlav­ně se znač­nou část z 90 minu­to­vé sto­pá­že zpí­vá. Hudba byla tvo­ře­na dvo­ji­cí Svěrák – Uhlíř, tedy dal­ší roky prověře­nou znač­kou a vět­ši­na pís­ni­ček pod­le toho i vypa­dá. Do hlav­ních rolí fil­mu bylo usa­ze­no mno­ho zná­mých tvá­ří čes­ké­ho fil­mu – Kaiserem a Lábusem počí­na­je, Klusem a Dykem (hra­jí­cí hlav­ní role) kon­če.

Všichni zná­me skvě­lou pohád­ku o Lotrandovi a Zubejdě, kte­rá ač víc jak 10 let sta­rá, stá­le lidi baví a někte­ré pís­ně pře­ko­na­li žán­ro­vý roz­sah a „Pod dubem, za dubem…“ má rád snad kaž­dý. Silně pochy­bu­ji, že by někte­rá z pís­ní Tří bra­trů měla podob­ný pře­sah. Ne, že by pís­ně nemě­ly svou kva­li­tu, ale je jich zkrát­ka moc a nejsou tolik chytla­vé. Některé rýmy jsou navíc na úrov­ni bás­ni­ček psa­ných pod lavi­cí na základ­ní ško­le. Na dru­hou stra­nu nut­no při­znat, že pár jich je hod­ně pove­de­ných a budou se líbit neje­nom dětem. Nejlepší pěvec­ký výkon podal pod­le oče­ká­vá­ní Tomáš Klus, tedy sym­paťák kaž­dým cou­lem, jeho spe­ci­fic­ký hlas zkrát­ka musí­te milo­vat, ať už zpí­vá o čem­ko­liv.

Takže suma sumá­rum: pís­nič­ky povět­ši­nou fajn, ale neo­hro­mí.

Poněkud zvlášt­ně jsem začal film popi­sem pís­ní, ale u Tří bra­trů je to doce­la žádou­cí, protože se jed­ná sku­teč­ně o muzi­kál, nebo jak Svěrák sám říká „dět­skou ope­ret­ku“, kde vlast­ně pří­běh vyprá­ví zpí­va­jí­cí her­ci. Když jsem šel do kina, měl jsem strach, že pří­běh zůsta­ne upo­za­děn díky neu­stá­lé­mu zpě­vu… No a přes­ně to se taky sta­lo. V již zmí­ně­ném Lotrandovi bylo pár skvě­lých pís­ní, ale posta­vy měly i prostor se projevo­vat řečí (tedy bez rýmů) a my měli prostor si k nim zís­kat vztah. To tady prostě nejde, ale není to jen kvů­li neu­stá­lé­mu zpí­vá­ní.

Naprosto nepo­cho­pi­tel­ně je totiž pří­běh sle­pen ze tří totál­ně proflá­k­lých pohá­dek, kte­ré zná i to nej­út­lej­ší děc­ko. Pohádky jsou dost naiv­ně splá­cá­ny a výsle­dek půso­bí pří­liš povíd­ko­vě. První tře­ti­nu fil­mu dosta­ne prostor prv­ní syn Honza (Klus), dru­hou tře­ti­nu Matěj (Piškula) a tře­tí Pepa (Dyk). Každý si za svou chví­li na scé­ně najde nevěs­tu a skon­čí štastně. Ve fil­mu tedy máme 3 malé hap­pyen­dy (snad to není spo­il, protože kaž­dý ví, že pohád­ky kon­čí dob­ře) a pak na kon­ci ješ­tě jeden vel­ký. Nejhorší ale je, že film nemá čím pře­kva­pit, jak je vlast­ně všech­no recyklo­vá­no. Naopak moc hez­ky půso­bí vypra­věč­ská inter­mez­za vede­ná Zdeňkem Svěrákem, to asi proto, že to je jed­na z mála původ­ních věcí ve fil­mu.

Každopádně jsou Tři brat­ři pří­jem­ným fil­mem, kte­rý děti rády uvi­dí a rodi­če s úsmě­vem na rtech zhléd­nou. Ale jak pra­ví kla­sik „No bylo to fajn, ale že bych to musel vidět dva­krát“, tedy nena­jde­te zde žád­nou hláš­ku, kte­rá by měla poten­ci­ál zako­ře­nit do lido­vé slo­ves­nos­ti a ani vlast­ně žád­ná píseň není nato­lik sil­ná, aby paso­va­la na jinou situ­a­ci, než na tu cílo­vou fil­mo­vou. Nebo je mož­né, že tako­vá píseň je, ale v tom pří­pa­dě je uto­pe­ná v moři půl hodi­no­vé­ho zpě­vu. Taky je vel­ká ško­da, že se ve fil­mu tak málo mlu­ví (odha­dem něja­kých 25% fil­mu), posled­ní tře­ti­na fil­mu je pak už jen pís­nič­ka za pís­nič­kou, což vlast­ně zhor­šu­je situ­a­ci, protože když se ve Třech bratrech mlu­ví, vět­ši­nou to sto­jí za to a hláš­ky líta­jí per­fekt­ní.

Po vizu­ál­ní strán­ce skvě­lá podí­va­ná, kde je znát zku­še­nost Jana Svěráka s les­ním prostře­dím a obec­ně výtvar­nem, protože obrov­ské­ho lout­ko­vé­ho vlka z Karkulky (snad zase nespo­i­lu­ju) se bála půl­ka dětí z kina a bylo z něj prostě cítit, že to není laci­ný 3D model fik­nu­tý z com­pu. Na film je prostě radost kou­kat, u někte­rých pís­ni­ček je radost i poslou­chat, když se pak nezpí­vá, je radost o to vět­ší, že hláš­ky (kte­ré oce­ní hlav­ně dospě­lí) pada­jí oprav­du parád­ní… Avšak hlav­ní pří­bě­ho­vá lin­ka je nato­lik otrav­ná, že cel­ko­vý pocit z fil­mu vlast­ně i kazí, což je u pří­bě­hu poměr­ně pod­stat­ná záva­da.

---

---