Věra Chytilová

Prof. Mgr. Věra Chytilová (2. úno­ra 1929, Ostrava - 12. břez­na 2014, Praha) byla význam­ná čes­ká fil­mo­vá reži­sér­ka, peda­gož­ka FAMU. Kritika jí řadí mezi osob­nos­ti tzv. čes­ké nové vlny, kte­rá se pro­sa­di­la v rám­ci sil­ných muž­ských osob­nos­tí v 60. letech 20. sto­le­tí. Typickým zna­kem fil­mů této gene­ra­ce fil­ma­řů byly dlou­hé impro­vi­zo­va­né dia­lo­gy neher­ců, absurd­ní humor, zdán­li­vě nea­ran­žo­va­né scé­ny, zob­ra­ze­ní milost­né­ho poblouz­ně­ní a při­ro­ze­né lid­skosti bez při­krašlo­vá­ní. Roku 2000 zís­ka­la cenu Český lev za dlou­ho­le­tý umě­lec­ký pří­nos čes­ké­mu fil­mu.

Rodina

Otec František Chytil byl nájem­ce nádraž­ních restau­ra­cí, bojo­val v prv­ní svě­to­vé vál­ce, byl raněn a upa­dl do rus­ké­ho zaje­tí. Díky své­mu bra­t­ro­vi se stal legi­o­ná­řem. Matka Štěpánka ved­la s man­že­lem něko­lik restau­ra­cí. Společ­ně s bra­t­rem Juliánem (s o 6 let star­ším) strá­vi­la Chytilová dět­ství na Moravě.

Prvním mužem byl foto­graf Karel Ludwig, dru­hým pak kame­ra­man Jaroslav Kučera, s kte­rým má dce­ru Terezu Kučerovou - výtvar­ni­ci, ani­má­tor­ku a hereč­ku a syna Štěpána Kučeru.

Veřejné půso­be­ní

Roku 1996 bez úspě­chu kan­di­do­va­la do sená­tu na Zlínsku jako nestra­ník na kan­di­dát­ce ČSSD. V roce 2006 neú­spěš­ně kan­di­do­va­la do Senátu ve voleb­ním obvo­du Praha 2 za Stranu Rovnost Šancí.

Věra Chytilová se aktiv­ně zapo­ji­la do dis­ku­sí pro­ti umís­tě­ní rada­ru. V roce 2007 při­po­ji­la svůj pod­pis k dal­ším pade­sá­ti čes­kým osob­nos­tem, ve kte­rém žáda­ly pre­zi­den­ta repub­li­ky a před­se­dy obou komor par­la­men­tu o vypsá­ní refe­ren­da k této pro­ble­ma­ti­ce.

Režisérka a vyu­ču­jí­cí na FAMU

Od pře­lo­mu 40. a 50. let minu­lé­ho sto­le­tí žije v Praze. Studovala dva roky archi­tek­tu­ru v Brně, po odcho­du z fakul­ty pra­co­va­la jako kres­lič­ka, labo­rant­ka, manekýn­ka. Před kame­rou se obje­vi­la v malé rolič­ce ve fil­mu Císařův pekař a peka­řův císař. Prošla něko­li­ka pro­fe­se­mi fil­mo­vé­ho odvět­ví; za kame­rou začí­na­la na Barrandově jako klap­ka, odtud se vypra­co­va­la až na pomoc­nou reži­sér­ku. V letech 1957 až 1962 vystu­do­va­la FAMU v roč­ní­ku Otakara Vávry obor fil­mo­vá režie, na kte­rý byla při­ja­ta jako jedi­ná žena. Jejími kole­gy byli Jiří Menzel, Evald Schorm, Juraj Jakubisko a Jan Schmidt. Spolu s nimi je řaze­na k osob­nos­tem evrop­ské­ho for­má­tu. V srpnu roku 1968 odmít­la emi­gro­vat do Francie. Kvůli tele­viz­ní insce­na­ci Kamarádi (1971) nemoh­la šest let pra­co­vat. StB se něko­li­krát neú­spěš­ně pokou­še­la při­mět ji ke spolu­prá­ci. Režisér Jiří Menzel oce­ňu­je, že si vždy doká­za­la zacho­vat morál­ní posto­je, např. odmít­la pode­psat Antichartu. Po roce 1989 zača­la učit na FAMU, od roku 2003 je pro­fe­sor­kou, v roce 2005 se sta­la vedou­cí kated­ry režie, v sou­čas­nos­ti (2013) na katedře půso­bí jako peda­gog.

Absolvovala hra­ným stře­do­me­tráž­ním sním­kem o živo­tě manekýn­ky Strop. Debutovala doku­men­tem Pytel blech. Tyto sním­ky byly inspi­ro­va­né cinema-verité. Až do polo­vi­ny 70. letech 20. sto­le­tí byly ústřed­ní­mi posta­va­mi jejích fil­mů ženy. Pomocí nich se sna­ži­la zachy­tit obec­ná téma­ta, neroz­li­šo­va­la, co se má týkat mužů a co žen. Právě v tom byla a je prů­kop­nic­ká. Spolu­pra­co­va­la s význam­ný­mi osob­nost­mi umě­lec­ké­ho živo­ta (výtvar­ni­ce a sce­nárist­ka Ester Krumbachová a dal­ší, např. Vlachová, Fische­ro­vá).

Charakteristika tvor­by

Od počát­ku své režij­ní čin­nos­ti pro­vo­ko­va­la vyostře­ný­mi etic­ký­mi dile­ma­ty a bou­rá­ním for­mál­ních klišé. Je typic­ká výraz­ným autor­ským ruko­pi­sem (expe­ri­men­tu­je, je nová­tor­ská), téma­ta jejích fil­mů jsou zásad­ní (exis­ten­ci­ál­ní), pro­vo­ku­jí­cí (eman­ci­pa­ce žen) a vyvo­lá­va­jí­cí otáz­ky a úva­hy (muž­ská agre­se a machis­mus ve fil­mu Pasti, pas­ti, pas­tič­ky).

Její tvor­ba nena­bí­zí pozi­tiv­ní obra­zy žen­ství (a muž­ství), je svá­za­ná gen­de­ro­vý­mi ste­re­o­ty­py a mýty, zob­ra­zu­je sta­tus quo. V někte­rých sním­cích jsou sice hrdin­ky nekon­venč­ní (Sedmikrásky – film vyvo­lal inter­pe­la­ci v Národním shro­máž­dě­ní), v jiných (Pasti, pas­ti, pas­tič­ky a Hezké chvil­ky bez záru­ky) však ženy kal­ku­lu­jí nebo jsou zou­fa­lé, nejsou tedy hyba­tel­ka­mi, ale spíše oběť­mi (do jis­té míry aktiv­ní­mi). Faunovo vel­mi pozd­ní odpo­led­ne lze vní­mat jako kari­ko­vá­ní mužů. Téma nevá­za­né­ho sexu a jeho násled­ků je věno­vá­no Kopytem sem, kopy­tem tam, jem­ně mora­li­zu­jí­cí a odrá­že­jí­cí rea­li­tu doby. Sama Chytilová hod­no­tí Pasti, pas­ti, pas­tič­ky jako film o muž­ské agre­si, o sys­té­mu tutla­jí­cím zlo­či­ny, o korup­ci. „O co tedy jde? Především o muž­ský machis­mus, násil­nic­tví, sklo­ny k nad­řa­ze­nos­ti a napro­ti tomu o posta­ve­ní žen. Dále mimo jiné i o prz­ně­ní kra­ji­ny obrov­ský­mi rekla­ma­mi, o niče­ní život­ní­ho pro­stře­dí, …“ Hra o jabl­ko (prv­ní film po záka­zu čin­nos­ti) pojed­ná­vá o muž­ském ego­is­mu, odkaz na bib­lic­ké téma evo­ku­je sou­boj pohla­ví. Chytilová se nevě­nu­je jen téma­tům vzta­ho­vým, ale také kri­tic­ké­mu zob­ra­ze­ní společ­nos­ti (Panelstory).

Jak o ní řekl reži­sér Jan Schmidt, „pokud šlo o to pro­sa­dit se a nebát, byla Věra Chytilová mis­tr“. V obdo­bí komu­nis­mu nevá­ha­la ris­ko­vat pro­ná­sle­do­vá­ní, jen aby moh­la svo­bod­ně tvo­řit. Vždy doká­za­la pro­sa­dit sebe a své názo­ry. Je vní­má­na jako sil­ná osob­nost, zná­má svo­jí tvr­do­hla­vou hou­žev­na­tos­tí, jako prů­kop­ni­ce žen­ské fil­mo­vé režie. Svou osob­nos­tí i pra­cí pro­vo­ku­je, odkrý­vá kon­tro­verz­ní spole­čen­ská téma­ta, bou­rá zave­de­né ste­re­o­ty­py. Zejména její rané fil­my jsou vní­má­ny jako sym­bo­lic­ký obraz teh­dej­ší doby vidě­né žen­ský­ma oči­ma. Chytilová pro­to bývá čas­to spojo­vá­na s femi­nis­mem. Když měla v 70. letech 20. sto­le­tí poskyt­nout roz­ho­vor pro němec­ký femi­nis­tic­ký maga­zín, pro­hlá­si­la, že se necí­tí být na mužích závis­lá, pro­to­že si vždy bude dělat, co sama chce.

Věra Chytilová se aktiv­ně zapo­ji­la do orga­ni­za­ce KIWI (Kino Women International) - Mezinárodní orga­ni­za­ce fil­ma­řek, fil­mo­vých uměl­kyň, teo­re­ti­ček a pub­li­cis­tek z celé­ho svě­ta. Nelly Pavlásková a Věra Chytilová zajis­ti­ly vznik orga­ni­za­ce v teh­dej­ším Československu. Postupně se při­da­la napří­klad Milena Dvorská, Helena Třeštíková, Ester Krumbachová, Eva Švankmajerová. Pavlásková vzpo­mí­ná na fes­ti­val kona­ný 6. lis­to­pa­du 1989: „…Všichni byli spoko­je­ní, jenom někte­ří chla­pi měli řeči, že se jako ženy oddě­lu­je­me…“ V 90. letech 20. sto­le­tí se orga­ni­za­ce roz­padla.

Vedle kla­sic­ké fil­mo­vé tvor­by se Chytilová věnu­je i doku­men­ta­ris­ti­ce. Poukazuje na nerov­né posta­ve­ní žen v ČR, jejich malé zastou­pe­ní v poli­ti­ce, na domá­cím nási­lí a vlek­lé soud­ní spory o děti. Dokument pro­blémy kon­sta­tu­je, jejich řeše­ním se neza­bý­vá.

Dokumenty v rám­ci cyk­lu České milo­vá­ní zob­ra­zu­jí leti­té téma Chytilové, obzvláš­tě pro­blém žen týra­ných muži. Dokument O lás­ce žár­li­vé je kri­ti­kou lid­ské nepo­u­či­tel­nos­ti, uka­zu­je ste­re­o­ty­py ve způ­so­bech cho­vá­ní. Chytilová si vší­má situ­a­ce, kdy týra­ná žena nemá zastá­ní (odsou­dí ji muž­ský soud). Ukazuje i týra­né­ho muže, ovšem zdů­raz­ňu­je, že ženy jsou týrá­ny mno­hem čas­tě­ji. V poli­tic­kém i umě­lec­kém kon­tex­tu v obdo­bí po lis­to­pa­du 1989 před­sta­vu­je umě­lec­ky, este­tic­ky i spole­čen­sky „pod­vrat­ný“ tón. Zdůrazňuje nut­nost vlast­ních myš­le­nek divá­ka k pocho­pe­ní před­klá­da­ných obra­zů, čímž se blí­ží k pozi­ci pre­zen­to­va­né Laurou Mulvey. Prezentuje ženy jako osob­nos­ti mimo ide­o­lo­gii a moc.

Život Chytilové je pro­tkán tou­hou po sebe­re­a­li­za­ci, kte­rou by jí žád­ný vztah nemohl poskyt­nout, jak sama říká. Příčinu poci­tu nena­pl­ně­ní vlast­ní­ho živo­ta u žen vidí v nedo­sta­teč­ném oce­ně­ní jejich domá­cí role. Sama se rodin­né­ho živo­ta nevzda­la a s pomo­cí naja­té pra­cov­ní síly v domác­nos­ti se sna­ži­la pro­po­jit s ním kari­é­ru. Chytilová vní­má život jako roz­ho­do­vá­ní, kdy je občas nut­né obě­to­vat někte­ré sny pro jiné. To se sna­ži­la zná­zor­nit ve sním­ku O něčem jiném, kte­rý je ozna­čo­ván za jed­no z klí­čo­vých děl České nové vlny. V celé její tvor­bě se pro­lí­ná hra­ný film s doku­men­tem.

Ocenění

Za svá díla obdr­že­la řadu oce­ně­ní:

Bronzová medai­le MFF Benátky (1962): Pytel blech

Cena FICC v Oberhausenu (1963): Strop

Velká cena MFF Mannheim (1963): O něčem jiném

Velká cena Bergamo MFF (1966): Sedmikrásky

Stříbrný Hugo na MFF v Chicagu: Hra o jabl­ko

Francouzské vyzna­me­ná­ní Řád umě­ní a lite­ra­tu­ry (1992)

Medaile za záslu­hy 1998

Český lev za dlou­ho­le­tý umě­lec­ký pří­nos čes­ké­mu fil­mu 2000

Cena za mimo­řád­ný umě­lec­ký pří­nos svě­to­vé kine­ma­to­gra­fii (Karlovy Vary 2000)

Filmografie

Režie

O lás­kách týra­ných (2009, TV Barrandov, cyk­lus České milo­vá­ní)

Hezké chvil­ky bez záru­ky (2006)

Pátrání po Ester (2005)

Trója v pro­mě­nách času (2003)

Vyhnání z ráje (2001)

Vzlety a pády (2000)

Pasti, pas­ti, pas­tič­ky (1998)

Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992)

Mí Pražané mi rozu­mě­jí (1991)

T. G. M. - osvo­bo­di­tel (1990)

Kopytem sem, kopy­tem tam (1988)

Šašek a krá­lov­na (1987)

Prague (1985)

Vlčí bouda (1985)

Praha - neklid­né srd­ce Evropy (1984)

Faunovo vel­mi pozd­ní odpo­led­ne (1983)

Chytilová ver­sus Forman (1981)

Kalamita (1981)

Panelstory (1979)

Čas je neú­pros­ný (1978)

Hra o jabl­ko (1976)

Kamaradi (1971)

Ovoce stro­mů raj­ských jíme (1969)

Sedmikrásky (1966)

Perličky na dně (1965)

O něčem jiném (1963)

Pytel blech (1962)

Strop (1962)

Žurnál FAMU (1961)

Pan Ká (1960)

Zelená uli­ce (1960)

Dům na Ořechovce (1959)

Detaily o článku Věra Chytilová

• Jméno člán­ku: Věra Chytilová
• Autor: Přispěvatelé Wikipedie
• Vydavatel: Wikipedie: Otevřená ency­klo­pe­die.
• Datum posled­ní úpra­vy: 12. 03. 2014, 16:30 UTC
• Datum pře­vze­tí: 12. 03. 2014, 16:31 UTC
• Trvalý odkaz: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=V%C4%9Bra_Chytilov%C3%A1&oldid=11295322
• Hlavní auto­ři: Statistika edi­ta­cí strán­ky
• Identifikace ver­ze strán­ky: 11295322

---