(zatím nehodnoceno)
Loading...Vinnetou a Old Shatterhand v údolí smrti je western ze série německých filmů Karla Maye z roku 1968, který režíroval Harald Reinl. V hlavních rolích můžeme vidět Pierra Brice a Lexe Barkera.
V posledním filmu Karla Maye ze 60. let se znovu setkávají někteří z hlavních herců z prvního filmu Poklad na Stříbrném jezeře. Film nemá nic společného s románem „Im Tal des Todes“ („V údolí smrti“), který vydal Karl May (volná adaptace dějových linií z kolážového románu Karla Maye „Německá srdce - němečtí hrdinové“). Herecké obsazení připomíná první film „Poklad na Stříbrném jezeře“. Lex Barker hraje „Old Shatterhanda“ naposledy. Naposledy také zazní známá hudba Martina Böttchera.
Zápletka
Vinnetou přijíždí příliš pozdě, aby zachránil majora Kingsleyho před Murdockovými bandity, a umírá mu v náručí. Vinnetou ho předtím stihne ujistit, že mu předal dopis od něj a aby o vojenském zlatě mlčel až do pravé chvíle. Majoru Kingsleymu se podařilo během nájezdu banditů na pevnost Dawson odnést válečnou truhlu armády na tajné bezpečné místo. U soudu je major obviněn z krádeže armádní pokladny a útěku do Mexika. Soudní proces je přerušen, dokud nepřijde Kingsleyho dcera Mabel s potenciálně usvědčujícím dopisem.
U soudu byl přítomen i padouch Murdock, který se tak o dopise dozvěděl. Jeho muži přepadnou dostavník s Mabel, aby jí dopis ukradli, ale příjezd Old Shatterhanda loupeži zabrání. Shatterhand požádá Mabel, aby dopis neukazovala soudu, aby se jeho obsah nedostal do nepovolaných rukou. Mabel tak učiní a požaduje, aby jí soud dal 60 dní na nalezení důkazů o otcově nevině.
Murdock vnikne do Mabelina pokoje, aby se znovu zmocnil dopisu, ale je opět překvapen Old Shatterhandem a omráčen. Shatterhand předá Murdocka šerifovi, který tajně spolupracuje s bandity, a při nejbližší příležitosti ho nechá utéct.
Vinnetou se vydává s Old Shatterhandem a Mabel ukázat hrob jejího otce jako důkaz jeho smrti a neviny. Doprovází je poručík Cummings, který má zabránit Mabelinu útěku a dosvědčit majorovu smrt.
Přátele doprovází také Sam Hawkens a lord Castlepool, který si s ním domluvil schůzku, aby nepřišli o dobrodružství.
Cestou Murdock na skupinu nastraží past, kterou pokrevní bratři rozpoznají. Poručík Cummings do ní však vjede, padne Murdockovi do rukou a je mučen, aby je přinutil vydat dopis. Old Shatterhand se pokusí požádat o pomoc indiány kmene Siouxů, ale je zajat novým náčelníkem Rudým bizonem. Když Vinnetou uslyší Siouxské koně, předá Mabel Murdockovi dopis, který obsahuje pouze zmínku o Apačích ohledně zlata. Siouxové zatknou Shatterhandovy přátele a bandity. Murdock náčelníkovi slíbí polovinu zlatého pokladu, načež bandity propustí. Vinnetou vyprovokuje Rudého bizona k souboji o propuštění jeho skupiny a vyhraje. Šest osvobozených mužů je na cestě na území spřátelených Osagů, kde je zlato ukryto, pronásledováno bandity a Siouxy. Poté, co Vinnetou sebere z úkrytu mapu pokladu a dovede skupinu k hrobu majora Kingsleyho, se poručíku Cummingsovi ospravedlní.
Murdockovi se podaří získat Mabel. Přinutí Vinnetoua, aby ho zavedl na místo, kde se nachází zlato, do „Údolí mrtvých“, místa náčelnických hrobů. Vinnetou, Shatterhand, Cummings a pět doprovázejících Osagů mají přinést zlato z údolí, odkud unikají jedovaté sirné výpary, ropa a zemní plyn. Když jich osm vytáhne vůz se zlatem z úkrytu, Siouxové zaútočí. Jejich výstřely zapálí zemní plyn a zlato se v moři plamenů propadne do země. Shatterhand ukáže Murdockovi místo, ale ten tomu odmítá uvěřit a vykope náčelníkům hroby. Sam Hawkens a lord Castlepool, které tu zanechali bandité, přijíždějí s Osagery, k nimž se přidávají Siouxové, kteří uprchli před výbuchy plynu. Společnými silami zabijí všechny bandity. U soudu se potvrdí nevina majora Kingsleyho.
Pozadí
Poté, co Horst Wendlandt 3. března 1967 oznámil konec série Vinnetou, představil v listopadu 1967 časopis pro mládež Bravo producenta Artura Braunera jako zachránce filmů o Vinnetouovi. Brauner v roce 1967 jednal jak s rumunským Romania-Film, tak s jugoslávským Jadran-Film, který si vybral jako koproducenta. Po Braunerových střízlivých zkušenostech s Rumunskem při natáčení filmu Bitva o Řím nakonec jeho bohaté zkušenosti s filmy Vinnetoua převážily misky vah ve prospěch Jadranu.
Brauner odmítl první návrh scénáře Wernera P. Zibase. Vinnetou si zahrál pouze malou roli po boku Old Firehanda. Brauner však chtěl pro Vinnetoua a Old Shatterhanda „silné a mimořádné akce“. Scénář jeho dramaturga Hannese Dahlberga kritizovalo nakladatelství Karl May, protože neměl nic společného s knihou V údolí smrti. Z tohoto důvodu byl nakonec 18. března 1968 najat Herbert Reinecker, který počátkem dubna dodal nový scénář, který byl přijat jen s několika změnami.
Natáčení začalo 1. července 1968 v okolí Dubrovníku. Většina lokací byla již známá z předchozích filmových adaptací Karla Maye, včetně Popova Polje. Přepadení dostavníku se odehrálo ve vyschlém korytě řeky Trebišnjica, přičemž hadí údolí se nacházelo na jiném místě v korytě řeky. Přepadení sedláka Adamse se natáčelo v Župči. Nedaleko Dubrovníku bylo pro několik scén použito westernové městečko Ivanica, které zbylo z italského westernu.
Poté se film přesunul do hotelové osady Crvena Luka. Rybářské místo Osagů se natáčelo u vodopádů Krka a výlet Vinnetoua a Old Shatterhanda na kánoích se natáčel u Rosských vodopádů (Roski Slap). U Benkovce se natáčela scéna s včelami, která byla zčásti skutečná a zčásti okopírovaná. Nové bylo zejména Vranské jezero, které sloužilo jako motiv pozadí pro vesnici Siouxů. Scéna mučení poručíka Cummingse se natáčela v kaňonu Zrmanja pomocí speciálního závěsného zařízení.
Dne 9. srpna onemocněl Rik Battaglia žloutenkou a byl hospitalizován v záhřebské nemocnici. Některé scény proto Harald Reinl přepsal tak, že majora Kingsleyho nezavraždil Murdock, ale vedlejší padouch. Další bojové scény se odehrávaly bez Battaglii, ale natáčení bylo 22. srpna zastaveno. Dne 3. září se začalo znovu natáčet nad Zrmandžou, i když Battaglia ještě nebyl zcela uzdraven, což znamenalo, že se podařilo dokončit jen malý objem práce. Poslední záběry byly natočeny v soutěsce Paklenica 11. září 1968.
Ve dnech 16. a 17. září se natáčely poslední scény v soudní síni ve filmových ateliérech CCC v Berlíně. Jako zvláštní atrakci natáčel malý tým pod vedením režiséra Haralda Reinla od 1. října ve Velkém kaňonu další jezdecké scény s dubléry, které byly do filmu zakomponovány.
Premiéra se konala 12. prosince 1968 ve vyprodaném Mathäser-Filmpalast v Mnichově. Navzdory vřelému přijetí se filmu dostalo jen poměrně málo kopií, takže ve Frankfurtu nad Mohanem a Hamburku byl uveden až v dubnu 1969 a v Berlíně a Kolíně nad Rýnem až v květnu 1969, mimo jiné proto, že Brauner nechtěl konkurovat svému vlastnímu filmu Kampf um Rom. Výsledkem bylo, že Vinnetou a Shatterhand v údolí mrtvých dosáhl v kinosezóně 1968/69 jen středního postavení, ale ze všech filmů Karla Maye se udržel v programu kina Constantin Film nejdéle a později jej ještě dlouhá léta uváděla i Neue Constantin v rámci mládežnických projekcí. Film se dobře prodával i ve světové distribuci, kterou CCC z velké části převzala sama.
Recepce
„Super rodinný film na motivy Karla Maye: věrnost, ušlechtilost, spravedlnost, láska - vše, po čem srdce filmového diváka touží. Špičkový film ve své kategorii. Není žádnou novinkou, že Harald Reinl to umí. Napínavé honičky, nervy drásající souboje, dokonalé širokoúhlé panorama, ušlechtilí muži, zlí padouši, prohnaní rudokožci a spravedlivý dotek Manitoua, to vše přispívá k úspěchu filmu.“
- tz, 13. prosince 1968
„Harald Reinl, vynálezce stylu mayovek, spojil pro tento pozdní film o Vinnetouovi vše, co má v tomto žánru jméno, a pravděpodobně poslední mayovka byla překvapivě nejlepší. Scénář sice trpí opakováním stále stejných situací - unášejí se a mučí nejrůznější lidé, aby se „klaďasové“ cítili vydíráni -, ale z hlediska dialogů a sledu scén je mnohem zajímavější, než se dalo čekat.“
- Süddeutsche Zeitung, 14. prosince 1968
„Haraldu Reinlovi se opět podařilo vytvořit devadesátiminutové napětí bez dechu. Ale klišé nejlacinějšího druhu mu zřejmě stačila k tomu, aby zdůraznil kontrast mezi oběma pokrevními bratry na jedné straně a nehodností jejich protivníků na straně druhé. Zapomněl, že jeho fanoušci jsou mladí fanoušci Karla Maye. Ale zasypávat dvanáctileté děti minutovými scénami hrůzy je nepřijatelné i v době bez tabu.“
- film-dienst, 24. prosince 1968
„Svým stylem se film jeví jako (zamýšlený nebo nezamýšlený?) remake filmu DER SCHATZ IM SILBERSEE [...]. Nostalgické zakončení velké filmové série.“
- MICHAEL PETZEL: „Karl May Film Book“, 1998
„Poslední díl „Vinnetouovské“ série podle Karla Maye, založený výhradně na bojové akci, ještě stereotypnější a bezvýznamnější než všichni jeho předchůdci.“
- Encyklopedie mezinárodního filmu
„Pestrý a rutinně vyprávěný dobrodružný příběh na motivy Karla Maye. Kvůli zbytečné scéně mučení by měl být film viděn až od 15 let.“
- Evangelical Film Observer
Zdroj: Německá Wikipedie
Nejnovější komentáře