Vladimír Körner - Střepiny v trávě (1964)

Körnera mám rád, ačko­liv jsem toho od něj četl rela­tiv­ně málo, tak vět­ši­nu jeho scé­ná­řů k fil­mům mám „nakou­ka­ných“. Ve všech jeho dílech se obje­vu­je typic­ká „kör­ne­rovšti­na“, tedy zají­ma­vý pohled na psy­cho­lo­gii postav a čas­to i zane­se­ní děje do dlou­hých a sple­ti­tých česko-německých vzta­hů.

Nejinak je tomu i v jeho prvo­ti­ně s názvem Střepiny v trá­vě, kte­rou jsem zís­kal za okol­nos­tí více než kuri­oz­ních. Koupil jsem ji totiž v pro­dej­ně sta­veb­ní­ho mate­ri­á­lu. Zvláštní, že?

Cena byla stej­ná jako u fil­mu Piano, o kte­rém jsem zde psal vče­ra - 10 káčé.

Příběh se ode­hrá­vá krát­ce po vál­ce, z pra­cov­ní­ho tábo­ra se vra­cí tři­cát­ni­ce Vláčilová, kte­ré vál­ka bohu­žel odnes­la man­že­la (kte­ré­ho asi, jak jsem z tex­tu pocho­pil, zrov­na horou­cím způ­so­bem nemi­lo­va­la) a v pod­sta­tě i dcer­ku Kláru, jež byla dána na pře­vý­cho­vu do Deutschlandu. Klárka se poslé­ze najde, ale sou­ži­tí lidí, kte­ří byli prak­tic­ky vycho­vá­ni v jiném jazy­ce a v jiných soci­ál­ních pod­mín­kách není jed­no­du­ché. Körner píše i o tom, jak se vál­ka pode­pi­su­je na zemi i na lid­ské duši. Zem se po čase uzdra­ví, náboj­ni­ce zrez­nou, záko­py se zava­lí, ost­na­tý drát se scho­vá, nicmé­ně jizvy na duši se odstra­ňu­jí dale­ko hůře a deter­mi­nu­jí tak lid­ský život až do jeho kon­ce. To je vidět na osu­du Vláčilové, pana Jindřicha a konec­kon­ců i Kláry.

Střepiny v trá­vě jsou nove­lou o počtu nece­lých sto stran, kte­rá vyšla v roce 1964 v rám­ci edi­ce „život kolem nás“ a Körner už zde doka­zu­je jakým je skvě­lým spi­so­va­te­lem.

---