X-Men: Dark Phoenix – Recenze – 60%

Píše se rok 1992 a zdá se, že veřej­nost koneč­ně začí­ná při­jí­mat mutan­ty jako plno­hod­not­né čle­ny spo­leč­nos­ti a někte­ré z nich má dokon­ce za hrdi­ny. Tým X-Men se vydá­vá na více­mé­ně rutin­ní misi do vesmí­ru s cílem zachrá­nit ast­ro­nau­ty z roz­pa­da­jí­cí­ho se rake­to­plá­nu. V prů­bě­hu akce je však hrdin­ka Jean (Sophie Turner) zasa­že­na podiv­ným záře­ním, kte­ré enorm­ně posí­lí její schop­nos­ti. Síla nezná­mé­ho půvo­du však záro­veň naru­ší její sebe­kon­t­ro­lu a vytla­čí na povrch trau­ma­ta, jež utr­pě­la v dět­ství.

Nový díl fil­mo­vé série X-Mennato­čil coby svůj režij­ní debut zku­še­ný sce­náris­ta a pro­du­cent Simon Kinberg, kte­rý do ní popr­vé vstou­pil coby jeden ze sce­náris­tů sním­ku X-Men: Poslední vzdor z roku 2006. A není to špat­ný debut (po režij­ní strán­ce, strán­ka sce­náris­tic­ká je totiž o dost slab­ší), byť fanouš­ci této ságy budou prav­dě­po­dob­ně oče­ká­vat něco víc, než jen dal­ší vari­a­ci na mno­ho­krát omle­té sché­ma „Profesor X a Magneto jsou roz­há­da­ní, leč musí spo­jit své týmy v boji pro­ti moc­né­mu nepří­te­li“, což byl ostat­ně i základ záplet­ky před­cho­zích dvou dílů, X-Men: Budoucí minu­lost a X-Men: Apokalypsa. Tentokrát je tím moc­ným nepří­te­lem Jean, kte­rá je ale spíš nešťast­nou, roze­rva­nou a zlo­me­nou hrdin­kou, než vylo­že­ně zlou zápo­rač­kou – musí se totiž vypo­řá­dat s démo­ny minu­los­ti a s nezvla­da­tel­nou mimo­zem­skou silou, jenž pro­stu­pu­je jejím tělem a způ­so­bu­je v ní omra­ču­jí­cí výbuchy hně­vu a agre­se.

Kromě znač­ně okou­ka­né­ho námě­tu pak film X-Men: Dark Phoenix trpí ješ­tě dal­ší­mi zásad­ní­mi nedo­stat­ky. Především nebyl dob­rý nápad udě­lat v něm hlav­ní hrdin­ku z posta­vy, kte­rá půso­bí dost nesym­pa­tic­ky a je slo­ži­té vybu­do­vat si k ní něja­ký vztah, a jejíž před­sta­vi­tel­ka má navíc ze všech „důle­ži­těj­ších“ mutan­tů nejmé­ně výraz­ný herec­ký pro­jev. Sophie Turner, zná­má pře­de­vším ze seri­á­lu Hra o trů­ny, se pro­to pocho­pi­tel­ně vysky­tu­je na plát­ně ze všech nej­víc, čas­to na úkor zají­ma­věj­ších, lépe zahra­ných a zábav­něj­ších postav (např. cha­risma­tic­ký Michael Fassbender se coby Magneto zje­ví popr­vé až v polo­vi­ně fil­mu, v před­cho­zích dílech osvěd­če­ně vtip­ný Quicksilver je zas ten­to­krát bohu­žel vytla­čen zce­la na okraj).

Aby byl ve fil­mu pro jis­to­tu ješ­tě někdo oprav­du zlý, tak v něm navíc figu­ru­jí i něja­cí lupi­či těl z kosmu, jejichž veli­tel­ka (Jessica Chastain) tou­ží po moci, jíž Jean pro­ti své vůli dis­po­nu­je. Jejich pří­tom­nost je však vylo­že­ně nad­by­teč­ná a ospra­ve­dl­ni­tel­ná snad pou­ze tím, že hrdi­no­vé fil­mu díky tomu ale­spoň mají pro­ti sobě dal­ší enti­tu, s níž mohou efekt­ně bojo­vat.

V čem sní­mek X-Men: Dark Phoenixnao­pak vyni­ká, je pře­de­vším nápa­di­tost a dra­vost akč­ních sek­ven­cí, jimiž jsou hlav­ně úvod­ní vta­hu­jí­cí scé­na z vesmí­ru a del­ší závě­reč­ná pasáž ode­hrá­va­jí­cí se v obr­ně­ném vla­ku. Obecně je veš­ke­rá akce ve fil­mu i dob­ře nato­če­ná a nasní­ma­ná, emo­tiv­ní a ener­gic­ká. Atmosféru má film také sluš­nou a po tech­nic­ké strán­ce je samo­zřej­mě také vyni­ka­jí­cí. Kromě Fassbendera nicmé­ně sto­jí po herec­ké strán­ce za zmín­ku už ako­rát James McAvoy coby Profesor X, při­čemž nikdo dal­ší už není tak dob­rý, nebo ani nemá dost vel­kou roli, aby v ní sti­hl herec­ky před­vést něco pořád­né­ho.

Jistou zábav­nost a náboj tudíž nové­mu dílu X-Menůani ten­to­krát upřít nelze, ako­rát to už tolik netáh­ne a z mno­ha hle­di­sek jde spíš o prů­měr­nou až mír­ně nad­prů­měr­nou podí­va­nou, kte­rá neo­sl­ní ani dějem, ani dia­lo­gy a povrch­ní psy­cho­lo­gií postav, čas­to mění­cích svůj názor na zákla­dě jedi­né věty, ani hud­bou, kte­rou pro tuto sérii popr­vé slo­žil Hans Zimmer, a kte­rá je bohu­žel pou­ze rutin­ní a snad­no zapo­me­nu­tel­ná. Nepomáhá ani napros­tá absen­ce humo­ru. Tam, kde Simon Kinberg leda­cos zachra­ňu­je režií, zas nao­pak čas­to potá­pí vlast­ním scé­ná­řem, a ačko­li to drží pohro­ma­dě cel­kem obstoj­ně (navzdo­ry údaj­né­mu čet­né­mu pře­tá­če­ní), tak se nelze zba­vit dojmu, že X-Men: Dark Phoenix je spíš mír­nou parafrá­zí již vidě­né­ho než posu­nem někam dál, jehož tvůr­ci by měli jas­no, kam s ním chtě­jí v rám­ci série do budouc­na smě­řo­vat.