Zrození planety opic – když lidoop předčil člověka

Tematika pla­ne­ty, kte­rou obý­va­jí inte­li­gent­ní opi­ce, jež zot­ro­čí člo­vě­ka, kte­rý na tuto pla­ne­tu zaví­tá dosáh­la své­ho fil­mař­ské­ho vrcho­lu v roce 1968, kdy na plát­na kin dora­zi­la adap­ta­ce kni­hy Pierra Boullea Planeta opic v režii Franklina J. Schaffnera s Charltonem Hestonem v hlav­ní roli. V roce 2001 se této lát­ky cho­pil Tim Burton a mno­zí divá­ci bra­li jeho ver­zi jako rema­ke. Jenže Burton měl zce­la odliš­ný pohled na opi­čí pla­ne­tu.
Dobu mezi Schaffnerovým a Burtonovým sním­kem vypl­ni­lo množ­ství sním­ků, kte­ré více či méně čer­pa­jí z podob­né­ho námě­tu. (I když těž­ko říct, do jaké míry z ní čer­pá tře­ba tako­vá per­la jakou je Play-Mate opic z roku 2002.)

Žádný dob­rý úmy­sl nezů­sta­ne bez násled­ků

Zrození pla­ne­ty opic se vra­cí na úpl­ný začá­tek. Děj je zasa­zen do sou­čas­né­ho San Francisca, kde se mla­dý ambi­ci­óz­ní vědec pokou­ší obje­vit lék pro­ti cho­ro­bě, kte­rá stej­ně jako mili­o­ny lidí na celém svě­tě sží­rá i jeho otce. V jed­nu chví­li se zdá, že lék, kte­rý by jed­nou pro­vždy mohl pora­zil Alzheimerovu cho­ro­bu, je na dosah. Jenže Will Rodman, kte­ré­ho ztvár­nil James Franco, jenž od své nej­vý­raz­něj­ší role v dra­ma­tu Dannyho Boyla 127 hodin jako by vůbec nemi­zel z plát­na, vidí ve svém pro­jek­tu pou­ze ušlech­ti­lou myš­len­ku. Kdežto jeho nad­ří­ze­ný a ředi­tel výzkum­né­ho insti­tu­tu Gen-Sys Steven Jacobs (David Oyelowo) vidí pře­de­vším horent­ní sumy, kte­ré budou za Willův lék ochot­ni všich­ni zapla­tit.

Zrození pla­ne­ty opic se vůbec zamě­řu­je na tyto mrz­ké lid­ské pudy, jaký­mi jsou tou­ha po moci a peně­zích. A dává je do kon­tras­tu s tou­hou po svo­bo­dě, kte­rou poz­dě­ji vyhle­dá Caesar, jako vůd­ce opi­čí ban­dy. Lidstvo totiž nepo­tře­bu­je být zot­ro­če­no někým jiným. Lidstvo už dáv­no není svo­bod­né. Je uvěz­ně­no ve své cham­ti­vos­ti. Ne že by bylo Zrození morál­ní agit­kou, to roz­hod­ně ne. Ale tyto aspek­ty v pří­bě­hu nelze pře­hléd­nout.

První lát­ka, kte­rou Will vyvi­ne bohu­žel vyka­zu­je ved­lej­ší účin­ky v podo­bě pří­liš­né agre­si­vi­ty. Je nut­né všech­ny pokus­né opi­ce, kte­ré při­šly s lát­kou do sty­ku, uspat. Will je sice tro­chu sobec a samo­tář, ale srd­ce mu zjih­ne pohle­dem na opuš­tě­né opi­čí mlá­dě. Těžko si před­sta­vit něko­ho, komu při prv­ním zábě­ru na malič­ké­ho Caesara nevhrk­la slza doje­tí do oka.
Studio Weta Digital, kte­ré stvo­ři­lo nád­her­ný svět Avatara, mělo v pří­pa­dě Zrození pla­ne­ty opic snad ješ­tě těž­ší úkol. Ale výsle­dek je per­fekt­ní. Skoro až tak doko­na­lý, že opi­čí „her­ci“ zasti­ňu­jí ty živé. Ve sku­teč­nos­ti tu žád­né opi­ce nejsou. Všechno je to digi­tál­ní dílo, kte­ré ale půso­bí neu­vě­ři­tel­ně auten­tic­ky. Rozhodně lépe než namas­ko­va­ní her­ci.

Z opičí perspektivy

Zase jed­nou se vyu­ži­ly schop­nos­ti Andyho Serkise, pro kte­ré­ho je role opi­čá­ka Caesara po Glumovi a King Kongovi dal­ší zku­še­nost s tech­ni­kou moti­on cap­tu­re. Celý pří­běh se totiž více sou­stře­dí prá­vě na Caesarův pohled. Právě pro­to se do něj vži­je­te mno­hem sná­ze, než do jeho lid­ských kole­gů. I když vlast­ně není sku­teč­ný, Andy mu vtis­kl neu­vě­ři­tel­ně auten­tic­kou mimi­ku od nesmě­lé­ho mlá­dě­te přes udat­né­ho vůd­ce opi­čí revol­ty. Joe Letteri jako tvůr­ce spe­ci­ál­ních efek­tů má na svém kon­tě již čty­ři Oscary, a nedi­vi­la bych se, kdy­by mu příští rok aka­de­mie udě­li­la dal­ší oce­ně­ní. Přinejmenším do nomi­na­ce by se dostat měl.

Will si tedy odná­ší z labo­ra­to­ře opi­čí mlá­dě a doma ho vycho­vá­vá. Caesar již od prv­ních dnů živo­ta vyka­zu­je nesmír­nou inte­li­gen­ci. Důkaz, že lát­ka podá­va­ná jeho mat­ce při poku­sech pře­šla na plod. Caesar se již mno­hem více podo­bá svým lid­ským opa­t­rov­ní­kům, ke kte­rým brzy při­bu­de i náhrad­ní mat­ka.

Romantická rovi­na vzta­hu mezi Willem a mla­dou vete­ri­nář­kou Caroline (Freida Pinto) je ve fil­mu jen jak­si navíc, i bez ní by film fun­go­val skvě­le. Divák se totiž nemá zamě­řit na vývoj jejich vzta­hu, ale na roz­voj osob­nos­ti mla­dé­ho šim­pan­ze. Ten oprav­du pro­ží­vá poci­ty, kte­ré se více podo­ba­jí těm lid­ským, i když má v sobě stá­le ješ­tě zví­ře­cí instink­ty. Touha chrá­nit své blíz­ké ho totiž dosta­ne do izo­la­ce. Daleko od domo­va, Willa a kre­a­tiv­ní­ho pro­stře­dí, kte­ré cel­ko­vě roz­ví­jí jeho kogni­tiv­ní funk­ce.

Cesta ke vzpouře

Svou prv­ní roli v celo­ve­čer­ním fil­mu od ukon­če­ní potte­rov­ské série si zde zahrál také Tom Felton. A neby­la to role v mno­ha ohle­dech nijak odliš­ná od té, kte­rou hrál deset let coby Draco Malfoy. I zde totiž hra­je pri­mi­tiv­ní­ho nama­chro­va­né­ho blbeč­ka, kte­rý si svou agre­si­vi­tu vybí­jí na „slab­ších“ obě­tech. Zde jsou ter­čem jeho ško­do­li­bých výle­vů prá­vě šim­pan­zi, mezi kte­ré se dosta­ne i Caesar poté, co zaú­to­čí na Willova sou­se­da.

Caesar chá­pe své umís­tě­ní v tom­to zaří­ze­ní jako neu­vě­ři­tel­nou zra­du. Přestože se cítí ukřiv­děn, nikdy se v něm nepro­bu­dí tak pri­mi­tiv­ní pudy, jako je tou­ha po pomstě. I v tom­to ohle­du vyka­zu­je nesmír­nou soci­ál­ní inte­li­gen­ci. Mezi svý­mi dru­hy nao­pak vidí zao­sta­lost, kte­rá ho zará­ží. Život v izo­lo­va­ném har­mo­nic­kém pro­stře­dí plném pod­ně­tů ho nau­čil téměř vše. Nedokázal mu však odpo­vě­dět na otáz­ku, kdo vlast­ně je a kam pat­ří.
Caesar tak pro­ží­vá něco jako kri­zi iden­ti­ty. Je napůl ces­ty mezi člo­vě­kem a šim­pan­zem. Plně nepat­ří ani do jed­né sku­pi­ny.

Za vrchol­nou akč­ní scé­nu z fil­mu pova­žu­ji hro­mad­ný úprk opic a jejich spo­je­ní a násled­ný boj na mos­tě. Tento bod pat­ří mezi nej­sil­něj­ší a záro­veň nej­slab­ší mís­ta ve fil­mu. Nejsilnější ve své vizu­ál­ní podo­bě, dyna­mic­kém hudeb­ním dopro­vo­du a skvě­lou atmo­sfé­rou. Ale nej­slab­ší mís­to ve scé­ná­ři co se logi­ky týče.
Já vím, že se chy­bič­ky občas vlou­dit mohou, neřku­li musí, ale náh­lé zná­so­be­ní počtu opi­čích rebe­lů pros­tě nechá­pu.  Ze zaří­ze­ní jich utí­ká pár desí­tek, v dal­ším zábě­ru zde máme gigan­tic­ké množ­ství pádí­cích opů.

Ne opice, lidstvo může za svou zkázu

Caesar, jak­ko­li roz­zu­ře­ný, nechce mít na svě­do­mí zká­zu lid­stva. Chce se pou­ze vyma­nit z otroc­kých pod­mí­nek, kte­ré mu nabí­zel ústav. A chce vyvést „své lidi“ z otroc­tví. Caesar je vlast­ně tako­vý Mojžíš, jenž vyve­dl Židy z Egypta a dal jim půdu, na kte­ré moh­li žít. Přesně tak ušlech­ti­lý cíl má i on. Vymanit se a žít svo­bod­ně. Ne bez pra­vi­del, v anar­chii, ale pod­le vlast­ní­ho uvá­že­ní a v har­mo­nii.

Což je něco, co se lid­stvu už těž­ko poda­ří. Harmonie a svo­bo­da, to jsou kva­li­ty, kte­ré lid­ská civi­li­za­ce už dáv­no zadu­pa­la. A sna­ží se vytvo­řit pou­ze náhraž­ky těch­to pro­pri­et. Proto je také svr­žen hlav­ní hamoun Steven Jacobs. To on je sym­bol lid­ské zká­zy, kte­rá je sží­rá­na mno­hem nebez­peč­něj­ší nemo­cí než je Alzheimerova cho­ro­ba.

Zrození pla­ne­ty opic je zatím asi nej­lep­ší let­ní bloc­kbus­ter, kte­rá se může pyš­nit jak skvě­lý­mi vizu­ál­ní efek­ty tak pří­jem­ným scé­ná­řem (i když drob­né nepřes­nos­ti se najdou). Ale co víc, Zrození doka­zu­je, že let­ní vel­ko­film nepo­tře­bu­je 3D. Proto je film Ruperta Wyatta pří­jem­ným pře­kva­pe­ním. Je skvě­lý sám o sobě, nemu­sí nám nasa­zo­vat směš­né oku­lá­ry. Vtáhne nás do děje i tak.

Možná jen malou výtku k hud­bě. Ne k soun­d­trac­ku, kte­rý je pove­de­ný a pěk­ně ladí s tím, co se na plát­ně ode­hrá­vá. Rušivě půso­bí pou­ze střih zvu­ku. Na něko­li­ka mís­tech ve fil­mu je halas­ná hud­ba, kte­rá je vzá­pě­tí bez jaké­ho­ko­li pře­cho­du násil­ně utnu­ta do hro­bo­vé­ho ticha. To jsou mís­ta, kte­rá vás nepří­jem­ně vyru­ší z jinak moc pěk­né podí­va­né.
Hudba Partika Doyla je dyna­mic­ká, kore­spon­du­je s tím, co vidí­me a dotvá­ří skvě­lou atmo­sfé­ru. Jeho sklad­by zdo­bi­ly i jiný letoš­ní sní­mek, zazně­ly v adap­ta­ci  komik­so­vé­ho Thora. 

Zrození pla­ne­ty opic je jed­no z nej­mi­lej­ších fil­mo­vých pře­kva­pe­ní letoš­ní let­ní sezó­ny. Již z trai­le­ru vypa­dal ten­to sní­mek půso­bi­vě, ale atmo­sfé­ra, kte­rá se stu­diu Weta Digital poda­ři­la vytvo­řit je ješ­tě úchvat­něj­ší, než jsme před­po­klá­da­li a dou­fa­li. Tvůrčí záměr byl vyprá­vět pří­běh více z pohle­du opic. To se poda­ři­lo výbor­ně. Ve výsled­ku jsou lid­ští hrdi­no­vé odsu­nu­ti na dru­hou kolej. Na ško­du to ale roz­hod­ně není.

---

Foto: Fox Deutschland

---

---