Neměl jsem strach, tolik jsem po změně politických a společenských poměrů toužil, říká Jan Potměšil
Dokument dělí několik zásadních momentů vašeho života. V rámci Palachova týdne jste se zúčastnil demonstrace, při které Vás zatkli. Jak reagovali na vaši absenci v divadle?
Ten den jsem měl hrát představení ve studentském divadle Disk, pravděpodobně Jeptišku, kterou jsme nazkoušeli s Lucií Bělohradskou. Naštěstí ve škole byla většina podobně smýšlejících lidí, na demonstrace nás chodila většina, takže to nemělo nějaké velké následky. Já jsem si tehdy nemohl pomoct, v naší rodině bylo jasné, co je třeba dělat. Vlastně jsem ani neměl strach, tolik jsem po té změně politických a společenských poměrů toužil.
Můžete přiblížit svoje první revoluční dny?
Promoval jsem na začátku listopadu, od podzimu jsem byl v angažmá v Divadle na Vinohradech, takže jsem se stal takovou přirozenou spojkou mezi divadlem a studenty DAMU. Neexistovaly mobilní telefony, všechno se muselo oběhat, a to byla moje doména. Občas mě poslali s nějakým vzkazem i do Laterny Magiky v paláci Adria, kde sídlilo Občanské fórum. Měl jsem vazby i na fotbalisty, protože v té době jsem ještě aktivně hrál, takže v neděli 19. listopadu mě zatkli u Sparty na Letné s nějakými letáky v batohu. Ten večer jsem měl také hrát, Neapolskou chorobu s Leošem Suchařípou v Žižkovském divadle, ale v té době už divadla dávno nehrála.
Uvědomoval jste si rozdílné vnímání situace a dění v listopadu 1989 mezi pražskou a mimopražskou společností nebo mezi uměleckou a mimouměleckou sférou? Obrovský rozdíl byl samozřejmě v informovanosti. V Praze se začali scházet divadelníci s diváky v divadlech, objevovaly se první ručně psané plakáty na výlohách a zdech, lidé spolu komunikovali. Mimo Prahu a mimo tuto skupinu byli lidé odkázáni na oficiální sdělovací prostředky, kterým to dost dlouho trvalo. Ale velký mítink v Ostravě, kam jsme jeli 8. prosince přesvědčovat především horníky o nutnosti změn, už přenášela Československá televize.
Jak vzpomínáte na svou „comebackovou“ roli v inscenaci Daniely Fischerové Hodina mezi psem a vlkem?
Když za mnou přišel Jakub Špalek do nemocnice a nabídl mi tu roli, myslel jsem si, že se zbláznil. Po roce a půl v nemocnici jsem si nepamatoval žádný text, na vozíku jsem byl pořád ještě nesvůj. Neuměl jsem si to představit. Uklidnil mě tím, že představitel soudce sedí v hledišti mezi diváky a komunikuje jen hlasem. Tak jsme si řekli, že to prostě zkusíme. V další inscenaci už jsem vyjel na jeviště a brzy už nám to ani nepřišlo.
Jak dlouho Vám trvalo, než jste si udělal ze svého handicapu přednost? Přednost asi není to úplně správné slovo. Ale okamžitě, jak jsem si začal uvědomovat svoji situaci, jsem si položil otázku, jestli chci žít normálně nebo se utápět v sebelítosti. Věděl jsem, že život v sebelítosti, není život. Proto jsem se také nikdy netrápil tím, proč se to stalo zrovna mě proč by se to nemělo stát zrovna mě? Vzal jsem to jako výzvu, že když jsem neumřel, musím ukázat, že chci žít. A těch třicet let vlastně nedělám nic jiného.
Oscilovali jsme mezi osobním příběhem a příběhem sametové revoluce, říkají Martin Slunečko a Milan Šmídmajer
O čem je dokument Jan Potměšil: Nikdy bych neměnil?
Martin Slunečko: Dokument jsme vystavěli ve více rovinách, které se protínají. Neobyčejný příběh herce, bojovníka za svobodu, který na začátku své hvězdné kariéry riskoval vyhazov z DAMU, aktivního spolutvůrce sametové revoluce, účastníka velmi vážné autonehody a člověka, který se popral se svým osudem a na vozíku se vrátil ke své herecké profesi. Další rovinou je samotný příběh sametové revoluce, jak ji vnímal Jan Potměšil a jeho spolužáci z DAMU a další herci.
Prostřednictvím jakých osobností představíte Jana Potměšila?
Miloslav Šmídmajer: Honza Potměšil se především představí sám – vypráví nám svůj příběh. A jen „bílá místa“, která si nemůže pamatovat, protože byl v kómatu, nám doplní Jan Kačer, Honzova tehdejší přítelkyně Bela Schenková nebo kamarád Tomáš Karger.
M. Slunečko: Právě ten Honzovi pomáhal v nemocnici v rámci náhradní vojenské služby. Dál tam mluví Pavel Lagner nebo Jakub Špalek, který začlenil Honzu mezi herce svého divadelního spolku. Pak také organizátorka demonstrace na Albertově 1989 Monika Pajerová, herec Tomáš Töpfer nebo mluvčí Občanského fóra Jiří Černý.
Změnil se během natáčení nějak zásadně námět?
M. Šmídmajer: Na začátku devadesátých let jsem natočil právě pro Martina krátký dokument s Honzou o tom, jak se dokázal vrátit do života. A protože jsme s Martinem Slunečkem byli osobně na Národní třídě 17. listopadu, toužili jsme natočit k výročí nějaký dokument. Tak jsme se vrátili k příběhu Honzy, rozšířili ho a výhoda byla, že jsme o něm hodně věděli, sametovou revoluci jsme nejen zažili, ale i intenzívně s nadšením prožili, takže stačila jedna dlouhá káva s Honzou a vše jednu sobotu utřídit, abychom byli připraveni. Na Martinovi pak bylo vyhledávání v archivech, protože je mnohem trpělivější a navíc ho to baví. Ale myslím, že tentokrát se dost zapotil.
M. Slunečko: Oscilovali jsme mezi unikátním osobním příběhem Honzy – herce, který se už za minulého režimu účastnil demonstrací za svobodu a riskoval, že skončí na DAMU – a příběhem sametové revoluce, jak ji vnímal Honza a jeho spolužáci z DAMU. Třicet let je dlouhá doba a pro dnešní generaci čtyřicátníků je sametová revoluce stejně vzdálená jako pražské jaro 1968. Abychom posílili faktografii a atmosféru, která tady panovala před listopadem 1989, vyhledali jsme v archivech dobové filmové záběry z Originálního videožurnálu, který České televizi poskytl svůj archiv. Jde především o záběry otřesné brutality, kdy při demonstracích proti sobě stáli bezbranní lidé a dobře organizovaná policie a milicionáři.
Čeho si na panu Potměšilovi nejvíc vážíte?
M. Slunečko: Jeho neskonalého optimismu. Honza s úsměvem dokázal překonávat překážky, které si mnohdy neumíme ani představit. Ani Honza se nemůže ubránit pohledu na listopadové dny 1989 pod úhlem
současného dění. A přes dnešní politický a společenský vývoj, kdy se sametová revoluce zpochybňuje, kdy se píší petice za přejmenování letiště Václava Havla a kdy součástí slovníku některých politiků je slovo havloid, Honza stále věří ve smysl sametové revoluce a svobody, kterou přinesla. Nikdy v novodobé historii jsme nežili tak dlouho ve svobodě jako posledních třicet let. Honza současně tvrdí, že si ji musíme hlídat. Lidé si totiž svobody začnou vážit až v době, kdy ji ztratí.
M. Šmídmajer: Honza je nesmírně talentovaný herec, poctivý, pokorný ke svému řemeslu a lidsky nesmírně vzácný člověk. Stačí na něj pomyslet a hned se usmíváte. To, co se přihodilo Honzovi v době největšího rozletu, kdy už jako mladý herec patřil mezi největší hvězdy, by mnoho lidí zlomilo. Právě to, že nikdy neřešil – a nechtěl řešit – že by za tu nehodu někdo mohl, raději se díval dopředu, to je hlavní myšlenka filmu.
