Apollo 11: Revoluční skok v kosmonautice i televizním vysílání - Znovuobjevené záznamy odhalují stěžejní informace o vesmírném programu z 60. a 70. let

21. čer­ven­ce 2019 uply­ne přes­ně 50 let od oka­mži­ku, kdy ame­ric­ký ast­ro­naut Neil Armstrong uči­nil neo­pa­ko­va­tel­ný malý krok pro člo­vě­ka, ale vel­ký skok pro lid­stvo. V ten den sta­nul prv­ní člo­věk na Měsíci, čímž potvr­dil tech­no­lo­gic­kou vyspě­lost teh­dej­ší­ho západ­ní­ho svě­ta. Avšak nejen tím, že na jeho povrch fyzic­ky vstou­pil. Vesmírnou misi Apollo 11 moh­ly totiž mili­o­ny Američanů sle­do­vat pří­mo na svých tele­viz­ních při­jí­ma­čů z tep­la rodin­né­ho krbu. To jim umož­ni­lo být pří­mo u toho, když se psa­ly učeb­ni­ce his­to­rie. Jak se něco tako­vé­ho vůbec v roce 1969 poda­ři­lo? Nápovědu hle­dej­me ve slo­ži­tých peri­pe­ti­ích, kte­ré postih­ly sérii fil­mo­vých pásek, původ­ně vytě­že­ných pří­mo z rake­to­plá­nu. Ty mapu­je i doku­men­tár­ní film Apollo: Ztracené zázna­my (Apollo: The Forgotten Films), kte­rý uve­de v pre­mi­é­ře Discovery Channel v den výro­čí 21. čer­ven­ce 2019 ve 22:00.

Spletitá ces­ta na tele­viz­ní obra­zov­ky

Americký Národní úřad pro letec­tví a kos­mo­nau­ti­ku (NASA) vždy usi­lo­val, aby ten­to revo­luč­ní oka­mžik zasá­hl širo­kou veřej­nost pro­střed­nic­tvím tele­viz­ních obra­zo­vek. Tak měl poslou­žit i jako nástroj ide­o­lo­gic­ké hyb­rid­ní vál­ky, kte­rá v té době domi­no­va­la vzta­hům mezi dvě­ma svě­to­vý­mi blo­ky. Malá kos­mic­ká loď Lunární modul byla pro­to vyba­ve­na tele­viz­ní kame­rou. Ta měla zpro­střed­ko­vat komu­ni­ka­ci se sítí pozem­ních radi­o­te­lesko­pů (zaří­ze­ní urče­ná ke sbě­ru dat a infor­ma­cí z vesmír­ných dru­žic apod.), kte­ré pak doká­za­ly pře­ta­vit zábě­ry do domá­cích spo­tře­bi­čů. Háček byl ale ve for­má­to­vá­ní – Apollo kame­ra zvlá­da­la pou­ze pře­nos pomo­cí SSTV (slow-scan tele­vi­si­on, event. poma­loběž­ná tele­vi­ze), obzvláš­tě oblí­be­ný mezi radi­o­a­ma­té­ry, na dru­hou stra­nu s extrém­ně nedo­sta­teč­nou rych­los­tí pře­no­su 10 sním­ků za sekun­du v roz­li­še­ní 320 řád­ků. Zmíněný druh komu­ni­ka­ce je vhod­ný spí­še k pře­ná­še­ní sta­tic­kých nehyb­ných obra­zů, v tom­to pří­pa­dě měl ale zachy­tit prv­ní pro­cház­ku po dosud nepro­bá­da­né pla­ne­tě. SSTV navíc ani zda­le­ka nevy­ho­vo­va­lo běž­ně dostup­ným vysí­la­cím tele­viz­ním stan­dar­dům, mezi kte­ré pat­ři­ly NTSC, PAL nebo SECAM. Požadavek oka­mži­té kon­ver­ze for­má­tů během živé­ho vysí­lá­ní se tak brzy stal hlav­ní výzvou, se kte­rou se agen­tu­ra muse­la vypo­řá­dat.

Důstojným part­ne­rem se jim v tom sta­la ame­ric­ká tech­no­lo­gic­ká fir­ma RCA, kte­rá pro ten­to účel vyvi­nu­la spe­ci­ál­ní sken kon­ver­tor. Po pře­no­su z Apollo kame­ry doká­za­ly pozem­ní radi­o­te­lesko­pic­ké sta­ni­ce roz­dě­lit sig­ná­ly do dvou sku­pin, jed­na byla vede­na na dato­vý rekordér, kte­rý zábě­ry nahrál na ana­lo­go­vé mag­ne­tic­ké dato­vé pás­ky (poz­dě­ji zná­mé prá­vě jako ztra­ce­né pás­ky Apolla 11). Druhá směs sig­ná­lů puto­va­la k RCA kon­ver­to­ru, kte­rý je doká­zal pře­vést do for­má­tu kom­pa­ti­bil­ní­ho s NTSC stan­dar­dem. Tento pro­ces není jed­no­du­chý a roz­hod­ně není bez rizik, to se bohu­žel pode­psa­lo i na výsled­né kva­li­tě pře­no­su v tele­vi­zích. SSTV zábě­ry utr­pě­ly na kon­tras­tech, jasu i roz­li­še­ní. Výslednému efek­tu nepo­moh­lo ani to, že RCA kon­ver­tor byl na jed­né z pozem­ních sta­nic špat­ně nasta­ven, což ješ­tě zhor­ši­lo kva­li­tu pře­no­su. Pomyslnou třeš­nič­kou na dor­tu je dlou­há ces­ta, kte­rou musel video­sig­nál absol­vo­vat, než dora­zil ke své­mu cíli. Ta ved­la z vesmír­né sta­ni­ce k pozem­ním telesko­pům, tyto výstu­py se kumu­lo­va­ly v cen­t­rá­le NASA v Houstonu. Ta sig­nál zpra­co­vá­va­la pro tele­viz­ní vysí­lá­ní a pře­dá­va­la jej do New Yorku, odkud byly zábě­ry násled­ně dis­tri­bu­o­vá­ny do celé­ho svě­ta.

Náročný pro­ces, kte­rý pone­chá­val mno­ho pro­sto­ru pro tech­no­lo­gic­ké chy­by i selhá­ní lid­ské­ho fak­to­ru. Proponenti NASA zacho­vá­va­li stříz­li­vou oba­vu, že živý pře­nos může selhat kaž­dou sekun­dou. Proto byly zábě­ry z Apollo kame­ry nahrá­vá­ny na mag­ne­tic­ké pás­ky, kte­ré by se pří­pad­ně daly pou­žít v pří­pa­dě, kdy vznik­ne potře­ba repro­du­ko­vat zábě­ry z pro­cház­ky po Měsíci zpět­ně. Nad to vznik­ly i zázna­my finál­ní­ho vysí­lá­ní v NTSC for­má­tu.

---