Atlas mraků - Chceme stále víc a ničíme se sami

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Spojení zce­la odliš­ných tvůr­čích osob­nos­tí jaký­mi jsou Tom Tykwer a (dnes už) ség­ry Andy a Lana Wachowští je na prv­ní pohled cel­kem ris­kant­ní, zvlášť v pří­pa­dě, že mají na plát­na pře­vést něko­li­ka­vrs­t­vý román, kte­rý se sna­ží načrt­nout vývo­jo­vou lin­ku lid­stva. Atlas mra­ků má vel­mi širo­ký záběr témat a do fil­mu se poda­ři­lo vtěs­nat vět­ši­nu z nich, přes­to je téměř tří­ho­di­no­vá sto­páž fil­mu zapl­ně­ná tak z tře­ti­ny tím, co bylo v kni­ze. Což roz­hod­ně nezna­me­ná, že by Atlas mra­ků byl jen něja­ký odvar kni­hy. Spíše nao­pak. Styl, jakým se tvůr­ci dohod­li, že pospo­ju­jí šest zce­la žánro­vě i časo­vě odliš­ných pří­bě­hů do jed­né mozai­ky, je úchvat­ný a mno­hem půso­bi­věj­ší, než ve své kniž­ní podo­bě. Kniha Davida Mitchella (v ori­gi­ná­le vyšla v roce 2004, prv­ní čes­ké vydá­ní pak v roce 2006, dru­hé vydá­ní letos v lis­to­pa­du) je sesta­ve­na tak, že jsou pří­běhy samo­stat­ně vyprá­vě­ny. Spojitost mezi nimi je však zřej­má, jeli­kož na sebe vždy něja­kým prv­kem nava­zu­jí. Stěžejním spo­ju­jí­cím moti­vem je pak nety­pic­ké mateř­ské zna­mén­ko, kte­ré zdo­bí těla pro­ta­go­nis­tů jed­not­li­vých pří­bě­hů. Toto „komet­ko­vé“ zna­mén­ko bylo zacho­vá­no i ve fil­mu, kde jsou však pro zná­zor­ně­ní spo­ji­tos­ti a jakési vět­ší osu­do­vos­ti, pou­ži­ty ješ­tě dal­ší typic­ky kine­ma­to­gra­fic­ké prv­ky (stří­há­ní mezi jed­not­li­vý­mi pří­běhy, zná­zor­ně­ní vět­ši­ny postav malým množ­stvím her­ců). Možná prá­vě vět­ší pro­vá­za­nost mezi jed­not­li­vý­mi pří­běhy dělá z fil­mo­vé­ho zpra­co­vá­ní Atlasu mra­ků půso­bi­věj­ší záži­tek, než je čte­ní kni­hy. Ovšem s typic­kým fil­mo­vým rizi­kem ztrá­ty infor­ma­cí. Některé myš­len­ky pro­to ve fil­mu půso­bí útrž­ko­vi­tě a zjed­no­du­še­ně, zatím­co v kni­ze mají mož­nost se dlou­ho­do­bě­ji vyví­jet na pro­sto­ru pěti set stran.

Co určuje kurs našich životů?

Základními téma­ty v Atlasu mra­ků jsou jevy, kte­ré posou­va­jí naše živo­ty neu­stá­le dopře­du, ale záro­veň nás drží v jakési smyč­ce, kte­rá nás nutí pro­ží­vat tytéž věci stá­le doko­la. První pří­běh ame­ric­ké­ho notá­ře Adama Ewinga ode­hrá­va­jí­cí se v roce 1850 sice čte hude­ní skla­da­tel Robert Frobisher ve 30. letech dva­cá­té­ho sto­le­tí, ale pří­běh Ewinga se mno­hem více vzta­hu­je k udá­los­tem v dale­ké budouc­nos­ti. Osvobození čer­né­ho otro­ka, kte­rý je pro služ­bu pří­liš vzdě­la­ný, pří­mo kore­spon­du­je s pří­bě­hem servant­ky Sonmi 451, kte­rý se ode­hrá­vá v dale­ké hyper­mo­der­ní budouc­nos­ti. Jeden čin v běhu lid­ských dějin může pří­mo ovliv­nit směr, jakým se bude lid­ská spo­leč­nost dále vyví­jet. Výsledky se nemu­sí dosta­vit hned, ale všech­no je se vším pro­po­je­né.

Příběh Sonmi 451 je zasa­zen do dysto­pic­ké budouc­nos­ti, ve kte­ré vět­ši­na žije kon­form­ně v sou­la­du s cen­t­rál­ní vlá­dou v Neo Soulu ve stá­tě Nea So Corpos. V této době se spo­leč­nost posu­zu­je pod­le množ­ství finanč­ních pro­střed­ků a jejich ade­kvát­ním utrá­ce­ním. Všudypřítomná tou­ha chtít víc nako­nec vede k záhubě celé civi­li­za­ce. Sonmi 451 coby povzne­se­ný servant sdě­lí svě­tu, že lidé jsou si rov­ni a je lhos­tej­né, zda-li se naro­di­li jako čis­to­krev­ní nebo byli geno­mo­vá­ni jako slou­ží­cí. Přímá sou­vis­lost mezi pří­bě­hem Sonmi 451 a Adamem Ewingem je ve fil­mu posí­le­na tím, že se na posta­vu osvo­bo­ze­né­ho otro­ka Autui kla­dě vět­ší důraz, a Adam se na zákla­dě své­ho přá­tel­ství s čer­no­chem roz­hod­ne při­dat k abo­li­ci­o­nis­tům usi­lu­jí­cím v té době o zru­še­ní otroc­tví ve Spojených stá­tech. Unie a abo­li­ci­o­nis­té hra­jí důle­ži­tou roli prá­vě v pří­bě­hu Sonmi 451, kte­rá se stá­vá mluv­čí uni­o­nis­tic­ké­ho hnu­tí odpo­ru.

V kaž­dém ze šes­ti pří­bě­hů kro­mě neu­stá­le se pro­lí­na­jí­cích témat vystu­pu­je z jed­not­li­vých čás­tí i jed­no ústřed­ní, zastřešu­jí­cí, kte­ré v pod­sta­tě vysti­hu­je pova­hu té kte­ré doby. Robert Frobisher se musí vyrov­ná­vat se svou homose­xu­a­li­tou, kte­rou při­ro­ze­ně ve 30. letech dva­cá­té­ho sto­le­tí musí tajit. Luisa Reyová v 70. letech dva­cá­té­ho sto­le­tí odha­lu­je komplot vel­ké rop­né kor­po­ra­ce, a nasa­zu­je vlast­ní život, aby jako novi­nář­ka vynes­la na svět­lo svě­ta všech­ny infor­ma­ce. Důležitost nezá­vis­lé­ho a inves­ti­ga­tiv­ní­ho novi­nář­ství je v pří­bě­hu Luisy sil­ně akcen­to­vá­no a nelze si nevy­ba­vit afé­ru Watergate, kte­rá otřás­la důvě­rou v poli­ti­ky a na novi­ná­ře se pře­nes­la zod­po­věd­nost být „hlí­da­cí­mi psy“.

Díky neu­stá­lé­mu stří­dá­ní pro­stře­dí a stří­há­ní z jed­no­ho pří­bě­hu do dru­hé­ho se z fil­mu nestá­va­jí jen frag­men­tár­ní epi­zod­ky, ale sku­teč­ně je patr­ná kon­ti­nu­i­ta mezi jed­not­li­vý­mi ději, ze kte­ré­ho se v pod­sta­tě stá­vá jeden uce­le­ný rámec. Což v kni­ze pří­liš nefun­gu­je a co je zřej­mě také nej­vět­ší pří­nos fil­mo­vé­ho zpra­co­vá­ní. Rozdíly mezi jed­not­li­vý­mi část­mi jsou patr­né pře­de­vším ve sty­lu, jakým Tom Tykwer a sou­ro­zen­ci Wachowští při­stu­po­va­li k jed­not­li­vým pří­bě­hům a epo­chám. Přirozeně že Wachowští oži­vi­li na plát­ně pří­běhy z budouc­nos­ti a Tom Tykwer zpra­co­val pří­běhy z minu­los­ti a sou­čas­nos­ti. Tykwerův roman­tis­mus, kte­rý byl patr­ný napří­klad v jeho adap­ta­ci romá­nu Patricka Süskinda Parfém: Příběh vra­ha, se tak pro­lí­ná jed­not­li­vý­mi pří­běhy a půso­bí mís­ty až poe­tic­ky opro­ti mecha­nič­těj­ší­mu a odo­sob­ně­né­mu zpra­co­vá­ní pří­bě­hů Sonmi 451 a Zachryho.

Naše životy nejsou naše vlastní

Dva ústřed­ní her­ci, kte­ří v Atlasu mra­ků ztvár­ni­li něko­lik postav, jsou pak výraz­ně spo­je­ní i s reži­sé­ry (a reži­sér­kou) fil­mu. Wachowští mají Huga Weavinga a Tykwer Bena Wishawa, se kte­rým pra­co­val prá­vě na adap­ta­ci Parfému: Příběhu vra­ha. Wishaw se více­mé­ně drží hlav­ně ve svém ústřed­ním pří­bě­hu o hudeb­ním skla­da­te­li Robertu Frobisherovi. Ovšem Hugo Weaving dostal pří­le­ži­tost ztvár­nit něko­lik výraz­ných rolí, při­čemž tou abso­lut­ně neji­ko­nič­těj­ší je posta­va Starého Georgie z post-apokalyptické budouc­nos­ti. Přízračný Starý Georgie nabyl v poje­tí Wachowských podo­bu démo­nic­ké­ho vod­ní­ka, kte­rý k sobě láká ztra­ce­né duše, jejichž mysl je sil­ně zatí­že­ná trau­ma­ty z minu­los­ti. Právě pro­mě­ny Weavinga jsou nej­vý­raz­něj­ší a na roz­díl od jiných si v kaž­dé roli zacho­vá svůj typic­ký pro­jev. Vzpomeňme na V jako Vendeta, kde byl jeho obli­čej po celou dobu scho­va­ný pod zce­la sta­tic­kou mas­kou, přes­to doká­zal posta­vě vdech­nout neza­po­me­nu­tel­ný cha­rak­ter. Kromě Starého Georgieho je sil­nou posta­vou (i když spí­še v komic­ké rovi­ně) také sest­ra Noaksová z pří­bě­hu stár­nou­cí­ho nakla­da­te­le Timothyho Cavendishe. Weaving sice mír­ně při­po­mí­ná Robina Williamse ve fil­mu Táta v suk­ni nacpa­né­ho do sili­ko­no­vé mas­ky a vycpá­vek , ale jeho sest­ra Noaksová dosta­la přes­ně tu podo­bu, jakou jí v kni­ze vtis­kl David Mitchell.

Kromě Weavinga dosta­li nej­ví­ce pro­sto­ru Tom Hanks a Halle Berry, oba ztvár­ni­li výraz­né posta­vy v téměř všech pří­bě­zích. Jejich pro­mě­ny vždy půso­bi­ly při­ro­ze­ně, na roz­díl od někte­rých rolí Jima Sturgesse a Jamese D´Arcyho. Sturgess totiž ztvár­nil nejen Adama Ewinga ale také Hae Ju Changa v pří­bě­hu Sonmi 451 a stej­ný „raso­vý“ pro­blém měl i James D´Arcy, kte­rý si v tom samém pří­bě­hu zahrál archi­vá­ře. Bílý her­ci dosta­li asij­ské obli­če­je a jejich mimi­ka byla potla­če­na na mini­mál­ní úro­veň, nicmé­ně je těž­ké v tom­to kro­ku spat­řo­vat jaký­ko­li náznak uráž­ky. Příběh Sonmi 451 se ode­hrá­vá v ano­nym­ní době, kde se věcem ani nedá­va­jí původ­ní názvy, ale botám se říká nike, slo­vem sony se ozna­ču­je téměř veš­ke­rá elek­tro­ni­ka, čímž se dává jas­ně naje­vo, že člo­věk jako jedi­nec je ve svě­tě ovlá­da­ném kor­po­ra­ce­mi pou­hý spo­tře­bi­tel a tvář není nic, co by určo­va­lo jeho indi­vi­du­a­li­tu. Zvlášť, když je tak jed­no­du­ché si ji nechat měnit tře­ba kaž­dý týden. Což je na dru­hou stra­nu linie, kte­rá se ve fil­mu nazna­ču­je pou­ze zkrat­ko­vi­tě.

Neustálý boj za vlast­ní prá­va i svo­bo­du dru­hých se pře­lé­vá do sil­né­ho indi­vi­du­a­lis­mu, kte­rý se dosta­ne až do absurd­ní podo­by abso­lut­ní­ho odo­sob­ně­ní a mecha­nic­ké­ho spo­tře­bi­tel­ské­ho živo­ta. Spodina spo­leč­nos­ti je urče­na jiný­mi názo­ry a vytla­če­na na samé dno, ze kte­ré­ho musí povstat, aby se spo­leč­nost opět obro­di­la. Poslední pří­běh Atlasu mra­ků pak zob­ra­zu­je extrém­ní pří­pad toho, kam se může sou­čas­ná civi­li­za­ce dostat. Nutno říci, že zce­la svou vlast­ní vinou a při­či­ně­ním. Zánik civi­li­za­ce nezpů­so­bí ani pří­rod­ní kata­stro­fy ani nájezd emzá­ků. Příběh Zachryho (Tom Hanks) nej­ví­ce strach z mož­né budouc­nos­ti lid­stva. Ne tako­vé, jaká je popsá­na v pří­bě­hu Sonmi 451, pro­to­že anti-utopické scé­ná­ře nejsou až tak pře­kva­pi­vé nebo neob­vyk­lé. Silný důraz na opě­tov­né sply­nu­tí s pří­ro­dou, ke kte­ré bychom se měli uchý­lit, chceme-li se zba­vit škod­li­vých náno­sů moder­ní doby, obléct se opět do roze­rva­ných cárů a vrá­tit se k legen­dám – to pří­pad­ně hro­zí lid­stvu, kte­ré včas nena­lez­ne únos­nou míru moder­ni­za­ce, za kte­rou už by se nemě­lo vydá­vat.

Atlas mra­ků má ten­den­ce pro­bí­rat vel­ká téma­ta, kte­rá ovliv­ňu­jí osu­dy lidí napříč gene­ra­ce­mi, a řešit pro­blémy, kte­ré jsou v kon­krét­ní době nej­ak­tu­ál­něj­ší. Budoucnost je ale vždy tako­vá, jakou si sami vytvo­ří­me. Tříhodinový vizu­ál­ně půso­bi­vý Atlas mra­ků vůbec není nijak výraz­ným filo­so­fic­kým sous­tem, kte­ré by nešlo strá­vit. Výtvarně je film vel­mi výraz­ný a vizu­ál­ně boha­tý, někdy i na úkor samot­né­ho pří­bě­hu, kte­rý se mnoh­dy musí spo­ko­jit s odbočka­mi a zkrat­ka­mi.

Foto: © Warner Bros. Pictures

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře