Avatar: The Way of Water – Recenze – 90 %

Uvedení dlou­ho oče­ká­va­né­ho pokra­čo­vá­ní vele­ú­spěš­né­ho fil­mu Avatar z roku 2009 bylo původ­ně plá­no­va­né už na rok 2014. Datum pre­mi­é­ry se však kvů­li nároč­nos­ti pří­prav a samot­né­ho natá­če­ní, tech­no­lo­gic­ké slo­ži­tos­ti a prac­né post-produkce mno­ho­krát posou­va­lo. Druhý díl, kte­rý se natá­čel sou­běž­ně s dílem tře­tím, tak při­chá­zí do kin tři­náct let poté, co se prv­ní Avatar stal vel­ko­le­pou udá­los­tí a tech­nic­ky pře­lo­mo­vým dílem. Nový sní­mek za svým před­chůd­cem v těch­to ohle­dech nijak neza­os­tá­vá. Předlouhé čeká­ní se vypla­ti­lo.

Photo © Walt Disney Studios Motion Pictures

 

Objevte sílu SEO copy­wri­tingu!

Od doby, kdy se býva­lý lid­ský voják a nyní váleč­ník s tělem ava­ta­ra Jake (Sam Worthington) zami­lo­val do mimo­zemš­ťan­ky Neytiri (Zoe Saldana) a pomohl její­mu náro­du odra­zit na pla­ne­tě Pandora úto­ky doby­vač­né­ho lid­stva, uběh­lo zhru­ba pat­náct let. Oba hrdi­no­vé spo­lu nyní mají čty­ři děti, povět­ši­nou dospí­va­jí­cí, a z toho jed­no ado­p­to­va­né. Lidstvo se však vrá­ti­lo a dál pla­ne­tu pus­to­ší. Spolu s ním se vra­cí i pod­lý plu­kov­ník Miles (Stephen Lang), jehož mysl byla po smr­ti jeho lid­ské­ho těla pře­ne­se­na do těla ava­ta­ra. Ten má plán vypá­t­rat Jakea a jeho rodi­nu a pomstít se mu za jeho zra­du. Jake se pro­to roz­hod­ne opus­tit se svou rodi­nou rod­ný kmen a ukrýt se v jed­nom z dalekých pří­moř­ských kme­nů, kte­rý jim nepří­liš ochot­ně poskyt­ne azyl. Ani tam ale nemo­hou být v bez­pe­čí navě­ky a navíc hro­zí, že svou pří­tom­nos­tí ohro­zí i exis­ten­ci jiných domo­ro­dých ves­nic.

Příběh ten­to­krát sází pře­de­vším na téma­ta rodin­né pospo­li­tos­ti, utu­žo­vá­ní vzta­hů a hle­dá­ní spo­leč­né­ho domo­va i své role v rodin­né struk­tu­ře. Do rodi­ny nových pří­moř­ských domo­rod­ců se při­tom řadí i velry­by, k nimž tyto posta­vy při­stu­pu­jí jako k duchov­ním bra­t­rům a sestrám, s nimiž si vyprá­vě­jí pří­běhy, zpí­va­jí pís­ně a navzá­jem si poví­da­jí o svých dětech. Zápletka, v níž je hlav­ním hrdi­nům na sto­pě nelí­tost­ný padouch, s nímž je potře­ba si již jed­nou pro­vždy vyří­dit účty, je ale ješ­tě o něco jed­no­duš­ší a sche­ma­tič­těj­ší než u prv­ní­ho Avatara. Jednoduchost však není nut­ně na ško­du, jeli­kož děj je díky ní jas­ně sro­zu­mi­tel­ný pro všech­ny, a díky per­fekt­ní režii a vypra­věč­ské­mu talen­tu reži­sé­ra a sce­náris­ty Jamese Camerona pří­bě­hu roz­hod­ně nechy­bí emo­ce, napě­tí ani pat­řič­ná dra­ma­tič­nost. Každá scé­na je důsled­ně pode­pře­na osob­nost­mi jed­not­li­vých postav a jejich moti­va­ce­mi. S expo­zi­ce­mi si Cameron dává zále­žet a nevá­há jim věno­vat nad­stan­dard­ní pro­stor, neboť čas věno­va­ný před­sta­ve­ní kaž­dé­ho nové­ho aspek­tu pokaž­dé boha­tě zúro­čí.

Analýza klí­čo­vých slov za super cenu!

 

Problematická je spíš repe­ti­tiv­nost, do níž pří­běh kvů­li něko­li­ke­ré­mu opa­ko­vá­ní for­mu­le sestá­va­jí­cí z úno­su násle­do­va­né­ho záchran­nou akcí upa­dá s při­bý­va­jí­cí­mi minu­ta­mi čím dál čas­tě­ji. Až pří­liš mno­ho zvra­tů je sou­stav­ně vyvo­lá­vá­no tím, že se posta­vy dětí zacho­va­jí nero­zum­ně nebo že neu­po­slech­nou pří­ka­zu rodi­čů a dosta­nou se tak do pro­blé­mů. Někteří z nich jsou nepřá­te­li zaja­ti toli­krát, že už se to v jejich pří­pa­dě neo­be­jde bez nut­nos­ti danou situ­a­ci iro­nic­ky oko­men­to­vat. Zatímco prv­ní Avatar půso­bil sviž­ně­ji, jeli­kož nebyl zamě­ře­ný na tolik postav a hrá­lo se v něm i o osud celé­ho peč­li­vě budo­va­né­ho pří­rod­ní­ho bioto­pu jako tako­vé­ho, tak jeho pokra­čo­vá­ní má závrat­ných 192 minut, kte­ré se na něko­li­ka mís­tech poně­kud vle­čou. Nejen kvů­li výše řeče­né­mu, ale i kvů­li tomu, že děj v řadě pasá­ží sto­jí na mís­tě po pře­hna­ně dlou­hou dobu.

Hledáte SEO spe­ci­a­lis­tu?

Na dru­hou stra­nu, pří­běh není to hlav­ní, co umoc­ňu­je film Avatar: The Way of Water na jeden z nej­sil­něj­ších zážit­ků v kině toho­to roku. Technologicky a vizu­ál­ně jde totiž o abso­lut­ní skvost, pro kte­rý se těž­ko hle­dá srov­ná­ní. Skoro celá dru­há tře­ti­na fil­mu je věno­vá­na pro­zkou­má­vá­ní pod­vod­ní­ho svě­ta Pandory, v němž se hrdi­no­vé fil­mu učí pohy­bo­vat a lovit. 3D je zejmé­na díky těm­to pod­vod­ním pasá­žím nej­lep­ší za dlou­hé roky (asi tak od Gravitacez roku 2013). Řada scén je nád­her­ná, až dechbe­rou­cí. V kon­tex­tu fil­mů vytvá­ře­ných pomo­cí počí­ta­čo­vé­ho CGI a vyu­ží­va­jí­cích tech­no­lo­gii moti­on cap­tu­re (kdy jsou herec­ké výko­ny včet­ně obli­čejo­vé mimi­ky a všech pohy­bů digi­tál­ně zazna­me­ná­ny a pak jsou vtisk­nu­ty počí­ta­čo­vě gene­ro­va­ným posta­vám) je dru­hý Avatar dopo­sud nej­po­zo­ru­hod­něj­ším a nej­re­a­lis­tič­tě­ji půso­bí­cím poči­nem, jaký kdy vzni­kl. Technologicky jsou James Cameron a jeho tým zna­tel­ně napřed před jakou­ko­li kon­ku­ren­cí.

 

Mnoho desí­tek minut je věno­vá­no čis­tě jen pono­rům (doslo­va) do fikč­ní­ho fil­mo­vé­ho svě­ta, kte­rý nejen­že je krás­ný, ale navíc půso­bí po všech strán­kách věro­hod­ně. Řídí se jas­ný­mi pra­vi­dly, exis­tu­jí v něm fyzi­kál­ní záko­ny (a je to vidět), jeho jed­not­li­vé slož­ky jsou vzá­jem­ně pro­vá­za­né a rea­gu­jí na sebe. Stejně jako mno­hé posta­vy se i divá­ci mohou kochat zábě­ry na smyš­le­nou, vzhle­do­vě atrak­tiv­ní a dosud nevi­dě­nou fau­nu a flóru. Objevovat po boku Jamese Camerona nová zákou­tí Pandory, kte­rá fun­gu­je spo­lu se vše­mi svý­mi oby­va­te­li jako jeden vel­ký kom­plex­ní orga­nis­mus, je mís­ty až éte­ric­kým a poe­tic­kým zážit­kem, kte­rý uvnitř sálu pře­ná­ší divá­ky do jiné­ho časo­prosto­ru.

Hledáte SEO sprá­vu od pro­fe­si­o­ná­lů?

Cameron se coby zná­mý pun­tič­kář a per­fek­ci­o­nis­ta stá­le jeví jako skvě­lý reži­sér s buj­nou fan­ta­zií, jenž je svým fil­mo­vým svě­tem fas­ci­no­ván a rád z něj uká­že co nej­víc, byť to je čas­to za hra­nou ztrá­ty tem­pa jinak ply­nu­lé­ho a pří­mo­čaré­ho vyprá­vě­ní. Film nese jeho oblí­be­né prv­ky, od moti­vu vody přes fetiš na armád­ní tech­ni­ku, robo­ty a exos­ke­le­ty až po potá­pě­jí­cí se lodě. K těm dojde v nej­vět­ší míře v závě­reč­né tře­ti­ně, kte­rá je akč­ním vyvr­cho­le­ním pří­bě­hu, nabí­ze­jí­cím hned něko­lik pře­hled­ných, lad­ných, famóz­ně nasní­ma­ných a mís­ty i řád­ně mega­lo­man­ských akč­ních scén. Zachováno bylo i eko­lo­gic­ké posel­ství kri­ti­zu­jí­cí igno­rant­ský pří­stup k eko­sys­té­mům a k likvi­da­ci dru­hů i plun­dro­vá­ní pří­rod­ních zdro­jů, zpří­tomně­né ten­to­krát mimo jiné nepří­jem­ně půso­bí­cí­mi pasá­že­mi s love­ním velryb.

 

Film Avatar: The Way of Water je masiv­ním vel­ko­fil­mem, kte­rý si nej­ví­ce vychut­ná­te na vel­kém plát­ně. V kině nej­lé­pe vynik­ne i zvuk a hud­ba, jenž hoj­ně vyu­ží­vá moti­vy z prv­ní­ho Avatara. Jde o sní­mek epic­ké­ho roz­mě­ru (byť s nepří­liš epic­kým, opro­ti jed­nič­ce spí­še komor­ním pří­bě­hem, jehož jed­not­li­vé čás­ti jsou nicmé­ně rea­li­zo­vá­ny bri­lant­ně) a s vyni­ka­jí­cím citem pro budo­vá­ní svě­ta a postav, o nichž dává smy­sl točit dal­ší pokra­čo­vá­ní. Na tře­tí díl se naštěs­tí už nebu­de muset čekat tak straš­ně dlou­ho, pre­mi­é­ru má pro­za­tím sta­no­ve­nou na pro­si­nec roku 2024. 

P.S. Film je v někte­rých mul­tiplexech pro­mí­tán kro­mě stan­dard­ních 2D a 3D for­má­tů i ve ver­zi se zvý­še­nou sním­ko­vou frek­ven­cí 48 sním­ků za sekun­du (běž­né je 24 sním­ků). Přesněji, jed­ná se o kom­bi­na­ci pře­pí­na­jí­cí mezi 48 sním­ky v dyna­mič­těj­ších a akč­něj­ších scé­nách a 24 sním­ky v poma­lej­ších scé­nách. Tyto pro­jek­ce jsou ozna­če­ny v pro­gra­mech kin zkrat­kou HFR (High Frame Rate) a údaj­ně jde o ide­ál­ní způ­sob, jak film vidět, pro­to­že vyš­ší frek­ven­ce sním­ků umož­ňu­je sle­do­vat rych­lé scé­ny v plném poten­ci­á­lu pohy­bu. Na výsled­ku je to znát pod­stat­ně. Nicméně tato vari­an­ta nemu­sí sedět kaž­dé­mu – něko­mu tře­ba záži­tek pro­hlou­bí, ale kdo si na zvý­še­nou ply­nu­lost zábě­rů nezvyk­ne, tomu to může pro­jek­ci i poka­zit. Mě kon­krét­ně vytr­há­va­lo z pro­žit­ku to, jak na sebe ona náh­le zvý­še­ná ply­nu­lost pohy­bů postav i kame­ry pokaž­dé upo­zor­ni­la a ihned výraz­ně ubra­la daným scé­nám na fil­mo­vos­ti. Tyto pasá­že na mě totiž půso­bi­ly kvů­li tomu mno­hem umě­le­ji a při­po­mí­na­ly spí­še výňat­ky z něja­ké moder­ní video­hry.

 

---

---