Birdman: Audiovizuální symfonie a herecký triumf, který píše filmovou historii

Photo © Fox Searchlight Pictures

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Riggan Thomson (Michael Keaton) boju­je s úpad­kem své kari­é­ry. Před dlou­hý­mi lety byl celo­svě­to­vě uzná­va­nou celebri­tou díky své­mu ztvár­ně­ní komik­so­vé­ho hrdi­ny Birdmana ve třech pokra­čo­vá­ních akč­ní­ho bloc­kbus­te­ru. Ta doba už je ale dáv­no pryč a jeho kari­é­ra je nyní v tros­kách, což se sna­ží zachrá­nit tím, že na Broadwayi před­ve­de v diva­del­ní podo­bě vlast­no­ruč­ně zadap­to­va­né dílo Raymonda Carvera. Produkci ovšem stí­há jed­na kata­stro­fa za dru­hou a před gene­rál­ní­mi zkouš­ka­mi Thomson coby reži­sér při­chá­zí i o před­sta­vi­te­le jed­né z hlav­ních rolí. Na jeho mís­to se mu ovšem sho­dou náhod daří dosa­dit popu­lár­ní­ho diva­del­ní­ho her­ce Mikea Shinera (Edward Norton).  Tím ale sku­teč­né pro­blémy již tak ris­kant­ní pro­duk­ce tepr­ve začí­na­jí. Zatím co jeho hru začí­ná roz­klá­dat zhý­ra­lý Mike zevnitř, sám Riggan začí­ná mít pro­blémy nejen s hrou ale i se smě­rem své­ho vlast­ní­ho živo­ta a oba­va­mi o svo­ji budouc­nost...

Důvod proč vlast­ně úpl­ně nevím, co o fil­mu napsat, je pros­tý. Snímek toho obsa­hu­je totiž tak vel­kou spous­tu, tolik malých detai­lů i vel­kých věcí, zkrát­ka vše­ho, navíc růz­ných kva­lit, ať už dob­ré nebo špat­né. Jedno mu upřít ale nelze. Nic podob­né­ho jste roz­hod­ně nevi­dě­li a s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí ani zase dlou­hou dobu neu­vi­dí­te. Alejandro González Iñárritu tu ve spo­lu­prá­ci s kame­ra­ma­nem  Emmanuelem Lubezkim totiž před­ve­dl něco, co i v porov­ná­ní s Lubezkiho pře­de­šlou pra­cí pro sci-fi Gravitace Alfonsa Cuaróna půso­bí nesku­teč­ně impo­zant­ně a až nere­ál­ně. V rám­ci rela­tiv­ně tra­dič­ní­ho pří­bě­hu vyho­ře­lé fil­mo­vé hvězdy totiž roz­pou­tá­vá tu nej­čist­ší audi­o­vi­zu­ál­ní jízdu, kte­rá ani na plo­še více jak dvou hodin neztrá­cí dech ani na moment.

Není to ovšem jen doko­na­lá audi­o­vi­zu­ál­ní strán­ka kde mprim hra­je bom­bas­tic­ká kame­ra, na kte­ré sto­jí Bridman. Je toho zkrát­ka mno­ho. Od růz­ných zákrut pří­bě­ho­vé lin­ky (kte­rá sice moh­la skon­čit o pár momen­tů dří­ve, nicmé­ně i tak je její ukon­če­ní v rám­ci mož­nos­tí parád­ní), kte­rá byť oby­čej­ná, dodá­vá hned něko­lik ozvlášt­ňu­jí­cích prv­ků, cel­ko­vé­ho sym­bo­lis­mu jak pří­bě­hu tak jed­not­li­vých postav a moti­vů, sub­ver­ze a paro­die sou­čas­né doby a tren­dů, a vlast­ně bych tímhle mohl pokra­čo­vat oprav­du hod­ně dlou­ho. Tohle zkrát­ka není jed­no­du­chý film a jed­no shléd­nu­tí vám na něj roz­hod­ně sta­čit nebu­de. Nemluvě o tom, že je doce­la obtíž­né vpích­nout oprav­du jen pár věci.

Svůj lví podíl na tom totiž nesou také skvě­lé herec­ké výko­ny snad všech zúčast­ně­ných, kde mini­mál­ně čtve­ři­ce Emma Stone, Michael Keaton, Edward Norton a Zach Galifianakis svým rolím nesku­teč­ně vlád­nou a veš­ke­rá oce­ně­ní, kte­rá jim jejich role při­ne­sou, jsou více než zaslou­že­ná. A ačko­liv se ozna­če­ní těž­ký film vyhý­bám a jeho uží­vá­ní se brá­ním, zrov­na na film jako Birdman pros­tě pad­ne jako uli­té. Většinu času nebu­de­te vědět, jest­li ten film milu­je­te nebo nená­vi­dí­te, část času vám to při­jde jako tako­vé nija­ké, podiv­né, část času jako nesmír­ně geni­ál­ní a nepře­ko­na­tel­né v někte­rých ohle­dech. Zkrátka těž­ké o něm coko­liv kon­struk­tiv­ní­ho říci a nepo­ka­zit výsled­ný dojem. Tohle je pros­tě sní­mek, kte­rý se musí zažít, pocí­tit jeho emo­ci­o­nál­ní i myš­len­ko­vé pocho­dy a po dvou a čtvrt hodi­nách se nechat vypliv­nout.

Alejandro González Iñárritu ten­to­krát zkrát­ka píše fil­mo­vou his­to­rii. Tato stu­die vyha­sí­na­jí­cí hvězdy může býti čím­ko­liv, její fil­mař­skou geni­a­li­tu jí ale málo­kdo může upřít. Neskutečná míra pro­fe­si­o­na­li­ty všech zúčast­ně­ných, oje­di­ně­lý hudeb­ní dopro­vod na bicí jaz­zo­vé­ho bube­ní­ka Antonia Sáncheze, pod­ma­ni­vé herec­ké výko­ny a atmo­sfé­ra, kte­rá by se mís­ty dala krá­jet. Pokud jste navíc ochot­ni vní­mat i ty nejmen­ší detai­ly, kte­ré vám po ces­tě reži­sér nechá­vá, celou jízdu si uži­je­te. Víc kon­struk­tiv­ní­ho toho ze sebe asi nedo­sta­nu. Tohle je zkrát­ka film, kte­rý se jen těž­ce dá popsat slo­vy na pár odstav­cích v něja­kém blo­gu. Tohle je po všech ohle­dech jedi­neč­ný film, kte­rý se zapí­še do his­to­rie. A je to tak správ­ně.

Dlouho se mi nesta­lo abych ztra­til řeč po shléd­nu­tí fil­mu a nevě­děl vlast­ně co na jeho adre­su říci. Alejandro González Iñárritu nato­čil jed­no­znač­ně geni­ál­ní film, kte­rý veš­ke­ré své nedu­hy po pří­bě­ho­vé strán­ce nahra­zu­je doko­na­lou audi­o­vi­zu­ál­ní sklad­bou, neu­vě­ři­tel­nou kame­rou Emmanuela Lubezkiho, pod­ma­ni­vou hud­bou a špič­ko­vý­mi herec­ký­mi výko­ny. Tohle je pros­tě potře­ba vidět.  

 Koktejl:

100% Jedinečný fil­mař­ský záži­tek