Diktátor - První mluvený film Charlieho Chaplina

„Příběh se ode­hrá­vá mezi dvě­ma svě­to­vý­mi vál­ka­mi, kdy se šílen­ství utrh­lo ze řetě­zu, svo­bo­da svě­si­la hla­vu a lid­skost byla tak tro­chu odkopnu­ta,“ pra­ví úvod­ní titul­ky Diktátora, prv­ní­ho fil­mu v němž Charlie Chaplin pro­mlu­vil, a jas­ně tak nazna­ču­jí, koho si slav­ný komik vzal na muš­ku.

Film začí­ná v záko­pech prv­ní svě­to­vé vál­ky, kde nemotor­ný vojá­ček, židov­ský holič, zachrá­ní život důstoj­ní­ko­vi, ale sám ztra­tí paměť. Přijde tak o něko­lik let a netu­ší, že jeho zemi Tománii mezi­tím ovlá­dl dik­tá­tor Adenoid Hynkel. Ten ved­le toho, že roz­pou­tá­vá nená­vist vůči Židům (a násled­ně ji zase tiší, pro­to­že si potře­bu­je půj­čit pení­ze od židov­ské­ho obchod­ní­ka), chys­tá inva­zi do Osterlichu. O tuto zemi má však zájem i Benzino Napaloni, dik­tá­tor Baktérie, tak­že Hynkelovi nezbý­vá nic jiné­ho než s pro­tiv­ní­kem vyjed­ná­vat a ohro­mit ho svou obrov­skou silou a majestát­nos­tí. Kromě této linie, v níž sle­du­je­me dik­tá­to­ra, je ve fil­mu ale důle­ži­tá i linie dru­há, ode­hrá­va­jí­cí se v židov­ském ghet­tu, do kte­ré­ho se zpr­vu nic netu­ší­cí holič vra­cí. Zde se začne schy­lo­vat ke vzpou­ře, ve kte­ré nako­nec nema­lou roli hra­je podob­nost holi­če a dik­tá­to­ra.

Na koho ten­to film úto­čí je zce­la jas­né. Charlie Chaplin se již v roce 1938 na zákla­dě vlast­ní nega­tiv­ní zku­še­nos­ti roz­ho­dl zesměš­nit Adolfa Hitlera. Neváhal kvů­li tomu ve fil­mu popr­vé pro­mlu­vit, ačko­li do té doby se slov obá­val, pro­to­že měl pocit, že pře­sta­ne být vše­o­bec­ně sro­zu­mi­tel­ný. Fascinující je pře­de­vším doba vzni­ku fil­mu, kdy Chaplin s děsi­vou přes­nos­tí odha­dl, jakým smě­rem se bude Hitlerův zvrá­ce­ný kurz ubí­rat. Nutné je ale záro­veň podotknout, že film vzni­kal v Americe, kam v té době ani zda­le­ka nedo­šly všech­ny infor­ma­ce o tom, co se vlast­ně v Evropě ode­hrá­vá, a Chaplin poz­dě­ji při­znal, že kdy­by tušil, co všech­no se v nacis­tic­kém Německu děje, nikdy by si z toho nedo­ká­zal dělat legra­ci. Diktátor byl film na svou dobu pocho­pi­tel­ně vel­mi odváž­ný a jak se situ­a­ce za mořem při­ost­řo­va­la, odvra­ce­la se fil­mo­vá stu­dia od Chaplina, kte­rý nako­nec musel celé natá­če­ní finan­co­vat z vlast­ní kapsy. Je ale moc dob­ře, že film nako­nec vzni­kl, pro­to­že ude­řil hře­bík na hla­vič­ku a má nám hod­ně co říci i dnes.

Chaplin si v Diktátorovi střih­nul dvoj­ro­li, při­čemž roze­hrál veš­ke­rý svůj herec­ký talent. Pečlivě nastu­do­val Hitlerovy řeč­nic­ké výstu­py, kte­ré pak per­fekt­ně para­do­val (včet­ně pou­ží­vá­ní vymyš­le­né­ho jazy­ka, kte­rý se sice vel­mi podo­bá něm­či­ně, ale kro­mě slov Wienerschnitzel a Sauerkraut s ní nemá prak­tic­ky nic spo­leč­né­ho), stej­ně jako věno­val pozor­nost i posta­vě židov­ské­ho holi­če, u kte­ré zase více uplat­nil prv­ky svých gro­te­sek. Sice je Diktátor prv­ním fil­mem, ve kte­rém cha­pli­nov­ská gro­teska a jeho posta­va Tuláka ustu­pu­je do poza­dí, ale stá­le tu najde­me tyto typic­ké prv­ky, kte­ré celou kome­dii dob­ře dotvá­ře­jí. Vedle samot­né­ho Hitlera se zesměš­ně­ní dočka­li i dal­ší nacis­tič­tí pohla­vá­ři a také Benito Mussolini, kte­rý poslou­žil jako před­lo­ha k posta­vě dik­tá­to­ra Napaloniho. Ostatně všech­ny scé­ny, v nichž se oba dik­tá­to­ři setká­va­jí a v nichž se Hynkel vše­mož­ně sna­ží doká­zat svou psy­cho­lo­gic­kou pře­va­hu, jsou skvě­lé.

Diktátor byl pro svou dobu nesmír­ně důle­ži­tý film a co je pod­stat­né, doká­že oslo­vit i dnes, po více než šede­sá­ti letech. Některé scé­ny z něj zkul­tov­ně­ly (Hynkelův výstup s glo­bem nebo holič holí­cí zákaz­ní­ka v doko­na­lé sou­hře s Brahmovým Maďarským tan­cem), ale kro­mě nich tu jsou i dal­ší výbor­né oka­mži­ky. Diktátor má na kome­dii tro­chu del­ší sto­páž (mož­ná to pocí­tí­te při scé­nách z ghet­ta), avšak stej­ně ute­če jako nic. Jediné, co je z dneš­ní­ho pohle­du asi tro­chu mimo, je samot­ný závěr, v němž zazní­vá Chaplinova lehce pate­tic­ká řeč, v níž vystu­pu­je z role a hovo­ří o nut­nos­ti tole­ran­ce a dob­ru, kte­ré musí zví­tě­zit, ale z dobo­vé­ho hle­dis­ka je tako­vý­to konec zce­la na mís­tě. Vznikl totiž jako reak­ce na teh­dej­ší situ­a­ci, kdy již zuři­la vál­ka v celé Evropě a Francie prá­vě padla, a pro­to to tak má být (a co si bude­me poví­dat, i dnes je tako­vá řeč o tole­ran­ci v lec­čems stá­le aktu­ál­ní).
Na závěr si dovo­lím dopo­ru­čit něko­lik uká­zek z fil­mu, ale pro uce­le­ný obrá­zek nechť si zájem­ci urči­tě seže­nou celý film.

Diktátor je film, u kte­ré­ho se smě­je­te, ale záro­veň vás z něj občas zamra­zí, a v tom je jeho síla. Dokonalé zesměš­ně­ní Hitlera a jemu podob­ných, zvláš­tě když vez­me­me v potaz dobu vzni­ku fil­mu.

---

Photo © United Artists/Warner Bros./MK2 Diffusion

---

---