Emma. – Recenze – 60%

Emmarecenzefilmu

Dalším z fil­mů, jejichž břez­no­vá pre­mi­é­ra muse­la být posu­nu­ta kvů­li epi­de­mii na kvě­ten, je brit­ská adap­ta­ce romá­nu Jane Austenové z roku 1815 s názvem Emma. (s teč­kou). Jeho hlav­ní hrdin­kou je dva­ce­ti­le­tá, boha­tá a tro­chu domýš­li­vá Emma (Anya Taylor-Joy), kte­rá žije na ang­lic­kém ven­ko­vě někdy na počát­ku 19. sto­le­tí spo­lu se svým otcem (Bill Nighy), navště­vo­va­ná kama­rá­dem z dět­ství Georgem (Johnny Flynn) a dal­ší­mi lid­mi z oko­lí. Přestože sama tvr­dí, že na svat­bu nemá ani pomyš­le­ní, s obli­bou dělá doha­zo­vač­ku jiným – ovšem tak, aby jejich spá­ro­vá­ní vyho­vo­va­lo hlav­ně jejím před­sta­vám – a zahrá­vá si s jejich city tak dlou­ho, až se jí to vymstí.

Zdroj fotek. cinemart.cz

Starších adap­ta­cí Emmy exis­tu­je hned něko­lik, při­čemž nej­zná­měj­ší je prav­dě­po­dob­ně ta z roku 1996 s Gwyneth Paltrow v hlav­ní roli. Nová ver­ze je jiná pře­de­vším v tom, že její tvůr­ci se roz­hod­li kla­sic­kou lát­ku posu­nout do kome­di­ál­něj­ší polo­hy pomo­cí sebe-ironické a mír­ně sebe-parodické rovi­ny. Řeč je nicmé­ně o humo­ru mimo­řád­ně jem­ném a deli­kát­ním, budo­va­ném povět­ši­nou lehce pod­vrat­ně komic­kým pří­stu­pem k dobo­vým spo­le­čen­ským kon­ven­cím a také tím, jak sran­dov­ně vypa­da­jí jed­not­li­vé posta­vy a jak při­hlouple se tvá­ří, zatím­co s nuce­nou kul­ti­vo­va­nos­tí hovo­ří koša­tým jazy­kem typic­kým pro vzne­še­něj­ší spo­le­čen­ské vrst­vy.

Pochopitelně jde ale záro­veň o vizu­ál­ně půso­bi­vou kos­tým­ní dobo­vou podí­va­nou, což se od Emmy., zasa­ze­né do podob­né­ho pro­stře­dí a časo­vé­ho rám­ce jako Pýcha a před­su­dek či Rozum a cit, oče­ká­vá pře­de­vším. Za oku laho­dí­cím obra­zo­vým ztvár­ně­ním sto­jí při­tom nejen kame­ra­man Christopher Blauvelt (Zmizení Eleanor Rigby, Devadesátky), ale i sku­teč­nost, že celo­ve­čer­ně debu­tu­jí­cí reži­sér­ka fil­mu, Autumn de Wilde, je záro­veň slav­nou foto­gra­f­kou. Spisovatelka Eleanor Catton, kte­rá pro Emmu. napsa­la scé­nář, zas pro změ­nu debu­to­va­la jako sce­nárist­ka.

Příběh fil­mu sestá­vá z růz­ných více či méně pou­ta­vých izo­lo­va­ných scé­nek, v čemž mír­ně doplá­cí na to, že se až moc drží kniž­ní před­lo­hy, kon­ci­po­va­né v podob­ném duchu. Ta sto­jí na kon­ver­za­cích desí­tek postav pro­po­je­ných sple­ti­tý­mi vzta­hy a na slo­ži­tých spo­le­čen­ských intri­kách v čele s Emminými plá­ny týka­jí­cí­mi se budouc­nos­ti pros­ťoun­ké scho­van­ky Harriet (Mia Goth) a řada epi­zo­dek slou­ží i k tomu, aby si v nich Emma uvě­do­mi­la svou aro­gan­ci a netakt­nost své­ho mani­pu­la­tiv­ní­ho a pový­še­né­ho jed­ná­ní.

Film tohle všech­no pocho­pi­tel­ně zjed­no­du­šu­je, ale záro­veň se toho sna­ží vypus­tit co nejmé­ně, násled­kem čehož se někte­ré pasá­že zda­jí být zkrat­ko­vi­té či mír­ně nad­by­teč­né (např. když Emma nechtě­ně ura­zí sou­sed­ku a pak se jí jede omlu­vit) a někte­ré posta­vy půso­bí pří­liš jed­no­roz­měr­ně (Emmin otec, jak­ko­li je v podá­ní Billa Nighyho pří­mo skvost­ný, nedě­lá v celém fil­mu sko­ro nic jiné­ho, než že se tvá­ří nevlíd­ně a budu­je kolem sebe hrad­by ze zástěn, aby se chrá­nil před prů­va­nem).

Komediální rovi­na sním­ku, pod­po­ře­ná obsa­ze­ním aty­pic­kých tvá­ří za úče­lem při­dá­ní dal­ší humor­né vrst­vy, je nicmé­ně sub­til­ní nato­lik, že kde­ko­mu klid­ně může ujít, že šlo o záměr. Nechtěným ved­lej­ším efek­tem je to, že vět­ši­na stě­žej­ních postav nedo­ká­že i navzdo­ry vel­mi přes­ným herec­kým výko­nům svých před­sta­vi­te­lů dosta­teč­ně upou­tat divá­ka a při­mět ho, aby mu zále­že­lo na jejich osu­dech. Podobně je na tom i film samot­ný, jemuž by pro­spě­lo buď ješ­tě více při­tla­čit na komic­kou stru­nu nebo vynik­nout v kon­ku­ren­ci svých před­chůd­ců ješ­tě něja­kým jiným způ­so­bem – tře­ba ino­va­tiv­něj­ším sty­lem vyprá­vě­ní, tak jako se to poved­lo nedáv­no Gretě Gerwig s Malými žena­mi.