Enslaved: Odyssey to the West

Být otrokem je samo o sobě dost na nic. Ještě horší ale může být otrokem v postapokalyptickém světě, kde po jakési válce před cca 150 lety svět prakticky skončil a lidé (respektive jejich zbytky) jen přeživají ve strachu z všemocné organizace Pyramida.

Hráč se zde ujímá role „Opičáka“ (v originále „Monkey“), což je takový snad až trochu stereotypní svalovec se srdcem na správném místě. Stereotypům se ale trochu odlišuje při vzájemné interakci s ostatními postavami, kdy ke slovu přicházejí zajímavé situace a nezřídka i specifický humor (zejména v hojnosti se třetí postavou).

Opičákovým parťákem je ve hře Trip, na první pohled znovu trochu stereotypní charakter dívčiny s ňadry velkými, že by se dala krájet a potřebnou dávkou IT dovedností.

Vztah mezi Opičákem a Trip však zase tak stereotypní není a postupem nabírá – podobně jako celý příběh – na intenzitě.

Velkou devizou hry je změna prostředí. Chvíli jsme v ruinách poničeného města, chvíli na lidské základně, poté na smetišti, apod. Do nudy hra nikdy nesklouzla, a to se prosím pěkně jedná prakticky o „obyčejnou“ skákačku okořeněnou akčními souboji (na které stačí obyčejna počítačová myš a klávesy wasd s mezerníkem) a občas nějakým menším „adventurním“ logickým problémem (který ale není zase tak velký problém vyřešit).

Enslaved mi sedla, to netajím a je to asi z předchozích řádků zřejmé. Už dávno jsou pryč ty časy, kdy by videohry patřily mezi mé nejoblíbenější koníčky, ale těch cca 10 hodin strávených u Enslaved rozhodně nelituji. Možná by hra snesla i nějaké pokračování. Svět postapokalyptické budoucnosti, který není a priori temný a plný šílenců s vizáží metalových muzikantů, naopak plný zeleně a sluníčka (příroda si prostě planetu Zemi bere zpět) se mi líbil.