Enslaved: Odyssey to the West

Načítám počet zob­ra­ze­ní...

Být otro­kem je samo o sobě dost na nic. Ještě hor­ší ale může být otro­kem v posta­po­ka­lyp­tic­kém svě­tě, kde po jakési vál­ce před cca 150 lety svět prak­tic­ky skon­čil a lidé (respek­ti­ve jejich zbyt­ky) jen pře­ži­va­jí ve stra­chu z vše­moc­né orga­ni­za­ce Pyramida.

Hráč se zde ují­má role „Opičáka“ (v ori­gi­ná­le „Monkey“), což je tako­vý snad až tro­chu ste­re­o­typ­ní sva­lo­vec se srd­cem na správ­ném mís­tě. Stereotypům se ale tro­chu odli­šu­je při vzá­jem­né inter­ak­ci s ostat­ní­mi posta­va­mi, kdy ke slo­vu při­chá­ze­jí zají­ma­vé situ­a­ce a nezříd­ka i spe­ci­fic­ký humor (zejmé­na v hoj­nos­ti se tře­tí posta­vou).

Opičákovým par­ťá­kem je ve hře Trip, na prv­ní pohled zno­vu tro­chu ste­re­o­typ­ní cha­rak­ter dívči­ny s ňad­ry vel­ký­mi, že by se dala krá­jet a potřeb­nou dáv­kou IT doved­nos­tí.

Vztah mezi Opičákem a Trip však zase tak ste­re­o­typ­ní není a postu­pem nabí­rá - podob­ně jako celý pří­běh - na inten­zi­tě.

Velkou devi­zou hry je změ­na pro­stře­dí. Chvíli jsme v rui­nách poni­če­né­ho měs­ta, chví­li na lid­ské základ­ně, poté na sme­tiš­ti, apod. Do nudy hra nikdy nesklouz­la, a to se pro­sím pěk­ně jed­ná prak­tic­ky o „oby­čej­nou“ ská­kač­ku oko­ře­ně­nou akč­ní­mi sou­bo­ji (na kte­ré sta­čí oby­čej­na počí­ta­čo­vá myš a klá­ve­sy wasd s mezer­ní­kem) a občas něja­kým men­ším „adven­tur­ním“ logic­kým pro­blé­mem (kte­rý ale není zase tak vel­ký pro­blém vyře­šit).

Enslaved mi sed­la, to neta­jím a je to asi z před­cho­zích řád­ků zřej­mé. Už dáv­no jsou pryč ty časy, kdy by video­hry pat­ři­ly mezi mé nej­ob­lí­be­něj­ší koníč­ky, ale těch cca 10 hodin strá­ve­ných u Enslaved roz­hod­ně neli­tu­ji. Možná by hra snes­la i něja­ké pokra­čo­vá­ní. Svět posta­po­ka­lyp­tic­ké budouc­nos­ti, kte­rý není a pri­o­ri tem­ný a plný šílen­ců s vizá­ží meta­lo­vých muzi­kan­tů, nao­pak plný zele­ně a slu­níč­ka (pří­ro­da si pros­tě pla­ne­tu Zemi bere zpět) se mi líbil.