Grindhouse: Auto zabiják - Grindhouse: termín pro americká kina promítající exploatační filmy

Death Proof nebo­li hez­ky čes­ky Auto zabi­ják je polo­vi­nou pro­jek­tu Grindhouse, spo­leč­né­ho díla Quentina Tarantina a Roberta Rodrigueze, osla­vu­jí­cí­ho B-filmy a explo­a­tač­ní žánr 70. let. Grindhouse měl pre­mi­é­ru v USA 6. dub­na 2007 a dle zámě­ru auto­rů byly zpo­čát­ku oba fil­my (plus tři upou­táv­ky na smyš­le­né fil­my) pro­mí­tá­ny v rám­ci jed­no­ho před­sta­ve­ní. Posléze však dis­tri­bu­to­ři fil­my od sebe oddě­li­ly.Death Proof vyprá­ví o postar­ším kaska­dé­ru Mikeovi (Kurt Russell), kte­rý má váš­ni­vou záli­bu nará­žet svým nad­stan­dard­ně vyztu­že­ným autem do aut nevy­ztu­že­ných, zvlášť jsou-li v něm atrak­tiv­ní mla­dé ženy. Mike na prv­ní pohled při­po­mí­ná posta­vu z fil­mu Davida Cronenberga Crash, ve kte­rém lidé uko­jo­va­li své libi­do sebe­de­struk­cí v auto­mo­bi­lech, na roz­díl od nich ale může­me o Mikeových pohnut­kách pou­ze spe­ku­lo­vat – nediv­me se, jde pře­ce o B-film.

Nohy na palub­ní des­ce v úvo­du fil­mu napo­ví­da­jí, s jakou poho­dou se Tarantino pro­jek­tu ujal. Sledujeme str­hu­jí­cí ent­rée; hud­ba jako z Pulp Fiction a typic­ké fon­ty sli­bu­jí mno­hé – jenomže poměr­ně brzy se kotou­če fil­mu začnou zadr­há­vat. Omezená sto­páž fil­mu a vel­mi pros­tá fabu­le byly pře­dem oče­ká­vá­ny, ne však jalo­vá recyk­la­ce vlast­ních nápa­dů z před­cho­zích úspěš­ných sním­ků. Tarantino sice mís­ty vtip­ně citu­je sám sebe, kre­dit si však kazí netra­dič­ně sla­bý­mi dia­lo­gy. Zklamáním jsou rov­něž posta­vy, kte­ré nejsou tak plas­tic­ké a živé jako dří­ve (snad kro­mě Kurta Russella). Historky z pod­svě­tí vystří­da­ly his­tor­ky z natá­če­ní, gan­gs­te­ry a pod­vod­ní­ky vystří­da­ly hereč­ky a kaska­dér­ky. Paradování sku­teč­né­ho svě­ta se bohu­žel Tarantinovi neda­ří zda­le­ka tak dob­ře jako paro­do­vá­ní svě­ta fikč­ní­ho. Z důvo­du uží­vá­ní nein­venč­ní­ho způ­so­bu odka­zo­vá­ní půso­bí alu­ze sché­ma­tic­ky. Schématicky na mě půso­bí také pokra­čo­vá­ní v linii neo­hro­že­ných žen­ských hrdi­nek (Jackie Brown, Kill Bill).

Naštěstí má film i kla­dy. Úmyslně vyne­cha­né scé­ny (resp. chy­bě­jí­cí kotou­če pro­mí­ta­né­ho fil­mu) a zakom­po­no­vá­ní upou­táv­ky na (zatím?) nee­xis­tu­jí­cí horor Thanksgiving (režie upou­táv­ky Eli Roth) zda­ři­le nava­zu­jí kon­takt s divá­kem cine­fi­lem. V dra­ma­tic­kém závě­ru zase reži­sér doka­zu­je, že i hloupý pří­běh může při­mra­zit k sedač­ce. Hnacím moto­rem fil­mu je jeho syžet - tedy ucho­pe­ní fabu­le. Tarantino se pro­ti smys­lu žán­ru sou­stře­ďu­je na posta­vy a pohrá­vá si s žán­ro­vý­mi klišé, akč­ní pasáž přes­ně v duchu akč­ních fil­mů se obje­vu­je až na závěr. Samozřejmě nepři­jde­me o pat­řič­nou dáv­ku bru­ta­li­ty a ero­ti­ky, oblí­be­né to reži­sé­ro­vy (ovšem i žánro­vé) topy.

Verdikt: Film kterak tré­no­va­né kaska­dér­ky zato­čí s auto­mo­bi­lo­vým mani­a­kem mohl nato­čit snad jedi­ně Tarantino. Death Proof je však spí­še malá fil­mo­vá hříč­ka než pátý celo­ve­če­rák „úchy­la z video­půj­čov­ny“. Ctitelé toho­to per­verz­ní­ho maný­ris­ty si sice opět při­jdou na své, ovšem jen pokud nebu­dou žádat obvyklou por­ci pop­kul­tur­ní zába­vy. Podle mého názo­ru lze ten­to film inter­pre­to­vat i jako holt nedo­ce­ně­né kaska­dér­ské pro­fe­si, jeli­kož ne lepé hereč­ky, ale odváž­né kaska­dér­ky nako­nec zví­tě­zí nad zlem. Doufejme, že násle­du­jí­cí Tarantinův film bude vydat­něj­ším fil­mo­vým sous­tem.

Hodnocení: 3/5

---

---