Habermannův mlýn – promarněná šance

Mlynář August Habermann byl sku­teč­nou posta­vou. V jese­nic­kém pohra­ni­čí mu za prv­ní repub­li­ky pat­ři­la vel­ká pila. Jakožto sudet­ský Němec se ože­nil těs­ně před vál­kou s Češkou židov­ské­ho půvo­du. Podnikatelská i rodin­ná idy­la, ze kte­ré se záhy po svat­bě naro­di­la dce­ra, by mož­ná neru­še­ně trva­la dál, kdy­by osu­dy jeho rodu i obce, slo­že­né z česko-německého oby­va­tel­stva, nezvál­co­va­ly kole­sa dějin.

Co naplat, že se Habermann sna­žil i v prů­bě­hu oku­pa­ce cho­vat co mož­ná nej­sluš­ně­ji k pře­váž­ně čes­kým zaměst­nan­cům své pily a záro­veň diplo­ma­tic­ky udr­žo­val korekt­ní vzta­hy s němec­ký­mi úřa­dy i voj­skem, kte­ré zabra­lo sudet­ské pohra­ni­čí a při­po­ji­lo je k Říši. Po osvo­bo­ze­ní úze­mí Rudou armá­dou dopadla i tak na všech­ny sudet­ské Němce bez roz­dí­lu pomstych­ti­vá pěst někte­rých roz­váš­ně­ných čes­kých obča­nů, kte­ří tou­ži­li po odpla­tě za šes­ti­le­té pří­ko­ří a pře­ží­vá­ní pod útla­kem nacis­mu, ale tak oprav­du šlo mno­hým pře­de­vším o rabo­vá­ní jejich majet­ků. Tzv. samozva­né Revoluční gar­dy se bez jaké­ho­ko­liv vyne­se­ní roz­sud­ku pus­ti­ly do veřej­né­ho lyn­čo­vá­ní Německého oby­va­tel­stva, kte­ré čes­ký stát už stej­ně odká­zal k odsu­nu z čes­ké­ho úze­mí. Obětí těch­to krva­vých per­ze­ku­cí se sta­li čas­to bohu­žel i nevin­ní lidé, kte­ří se „pro­vi­ni­li“ pou­ze tím, že měli němec­kou pří­sluš­nost. Jedním z nich byl i August Habermann a jeho pří­běh již před lety kniž­ně zpra­co­val spi­so­va­tel Josef Urban a v letoš­ním roce se koneč­ně dočkal i fil­mo­vé adap­ta­ce v režii Juraje Herze.Zfilmovat výbor­ně napsa­nou kni­hu, kte­rá teh­dy jako jed­na z mála prv­ních ote­vře­ně upo­zor­ni­la na tem­nou kapi­to­lu čes­kých dějin, čili dodnes vel­mi dis­ku­to­va­né téma pová­leč­né­ho odsu­nu Němců a zejmé­na způ­sob, jakým byla tato depor­ta­ce pro­vá­dě­na, se na počát­ku sto­le­tí pokou­še­la celá řada zná­mých fil­ma­řů, mezi jiný­mi např. Filip Renč. Problém ale před­sta­vo­val už od začát­ku scé­nář, kte­rý se pře­pi­so­val nesčet­ně­krát a vět­ši­nou byl odmít­nut nako­nec prá­vě pro­to, že nedo­ká­zal věro­hod­ně a vyvá­že­ně odvy­prá­vět dra­ma­tic­ký pří­běh na poza­dí vel­ké­ho dějin­né­ho kon­flik­tu. Práva nako­nec skou­pil němec­ký pro­du­cent Karel Dirka a nabí­dl režii pro­jek­tu Juraji Herzovi, což se zdá­lo jako logic­ká vol­ba, neboť sám tvůr­ce si pro­šel kon­cen­t­rač­ním tábo­rem a měl tím pádem rov­něž důvod pojmout lát­ku osob­ně­ji. I tak ale pod jeho bed­li­vým dohle­dem pro­psal ješ­tě němec­ký sce­náris­ta Wolfgang Limmer cel­kem dal­ších jede­náct ver­zí, aby poslé­ze tu finál­ní dokon­čil stej­ně nako­nec jeho čes­ký kole­ga Jan Drbohlav. Velkoryse poja­té natá­če­ní v německo-rakousko-české kopro­duk­ci mělo roz­po­čet 87 mili­ó­nů korun a z vel­ké čás­ti se jeho výprav­nost, od kos­tý­mů, přes loka­ce, dobo­vě přes­né rekvi­zi­ty i líče­ní her­ců, na plát­ně sku­teč­ně zúro­či­la.

Mezinárodní kopro­duk­ce si ale pocho­pi­tel­ně muse­la pro­mít­nout i do herec­ké­ho obsa­ze­ní, kde si Herz řadu němec­ky mlu­ví­cích postav musel vybrat u našich západ­ních sou­se­dů, obsa­dil ale také kva­lit­ní čes­ké her­ce, v čele s Karlem Rodenem, kte­rý ve sním­ku ztě­les­nil roli čes­ké­ho haj­né­ho Karla Březiny, Habermannova nej­lep­ší­ho pří­te­le, kte­rý je záro­veň doda­va­te­lem dře­va pro jeho pilu. I v jeho man­žel­ství s Němkou našli fil­ma­ři kon­trast­ní para­le­lu s osu­dem a situ­a­cí Habermannovy rodi­ny. Na roz­díl od ide­a­lis­tic­ky smýš­le­jí­cí­ho pod­ni­ka­te­le je ale Březina prag­ma­tik, a když se blí­ží osvo­bo­ze­ní, nechá radě­ji svou ženu scho­vat v lese, aby se vyhnu­la pro­ti­ně­mec­kým pogro­mům.Proč ovšem Habermannův mlýn,i přes upřím­nou sna­hu tvůr­ců pojed­nat česko-německý pro­blém nečer­no­bí­le, nako­nec v komu­ni­ka­ci s divá­kem selhá­vá? Důvodů lze dopát­rat něko­lik. Především film jako tako­vý postrá­dá hlub­ší emo­ce. Zdánlivě dob­ře vyhro­ce­ný pří­běh srá­ží špat­ně vypro­fi­lo­va­né a až pří­liš jed­no­roz­měr­ně poja­té posta­vy. Herz nahlí­ží na své­ho Habermanna jako na altru­is­tu, kte­rý zřej­mě nepo­cho­pil, co se kolem něj děje. Ačkoliv mu někte­ří čeští zaměst­nan­ci kra­dou v prů­bě­hu vál­ky z pily dře­vo, čímž se sna­ží vyká­zat jakousi odbo­jo­vou čin­nost, továr­ník se je sna­ží pře­mlu­vit, aby to už příš­tě nedě­la­li, pro­to­že by pak již nemohl krýt jejich zlo­či­ny pro­ti Říši. Samozřejmě od nich dosta­ne naklá­dač­ku, ale i to pře­jde vel­ko­rysým ges­tem, nena­hlá­sí je úřa­dům a dokon­ce je ani nevy­ho­dí z prá­ce. Dá rozum, že se mu jeho hloupost vymstí. Jenže tako­vý cha­rak­ter Habermann ve sku­teč­nos­ti vůbec nebyl. Kdo ví, co Herze sved­lo k tomu, jej vylí­čil coby filan­tro­pa, kte­rý naiv­ně věří ve vyš­ší spra­ve­dl­nost.  Německý herec Mark Waschke navíc postrá­dá jakou­ko­liv cha­risma­tič­nost pro tuto ústřed­ní posta­vu a své doko­ná­vá ješ­tě pří­šer­ný čes­ký dabing, kte­rý prak­tic­ky u všech postav deval­vu­je jejich při­ro­ze­nost. Nelogičností je ve fil­mu ostat­ně spous­ta. Hlavní Habermannův pro­tiv­ník, Sturmbannführer Koslowski v podá­ní Bena Beckera sice potřeb­né ďábel­ské cha­risma zápor­né­ho sou­pe­ře má, z něja­ké­ho nepo­cho­pi­tel­né­ho důvo­du, jakož­to rodi­lý Němec, kte­rý pře­bí­rá sprá­vu na pohra­nič­ním teri­to­riu, ale občas hovo­ří v ději fil­mu plyn­ně čes­ky.

Rodenova posta­va haj­né­ho Březiny se sta­ne v klí­čo­vém momen­tě kri­ze svěd­kem zce­la zby­teč­né vraž­dy němec­ké vojen­ské moto­cy­klo­vé hlíd­ky, kte­rá zblou­di­la a jen se ptá na správ­nou ces­tu z lesa. Jeho pomoc­ník, jeden z čes­kých rádo­by par­ty­zá­nů, v „chlesta­ko­vov­ské“ kre­a­ci Radka Holuba, však zpa­ni­ka­ří a jed­no­ho z dvo­ji­ce vojá­ků zastře­lí. Březinovi nezbu­de, než se zba­vit i dru­hé­ho mla­dé­ho vojí­na. A zatím­co se na dohled blí­ží už k mís­tu vraž­dy němec­ký trans­por­tér, Březina pohá­ní koně a ujíž­dí s povo­zem od mís­ta činu, aniž by se násled­ně stal vůbec pode­zře­lým. Vrchol neu­vě­ři­tel­nos­ti ale před­sta­vu­je záplet­ka s rod­ným lis­tem Habermannovy man­žel­ky. Informaci o tom, že je Židovka se Habermann dozví­dá tepr­ve ve dru­hé polo­vi­ně fil­mu jako obrov­ské pře­kva­pe­ní. Zřejmě pro­to, aby jej mohl vydí­rat zko­rum­po­va­ný sta­ros­ta (Andrej Hryc), kte­rý se kon­form­ně při­způ­so­bu­je jaké­mu­ko­liv reži­mu, aby na kon­ci sám zasa­dil Habermannovi smr­tí­cí ránu. A pro­pos scé­na závě­reč­né­ho lyn­čo­vá­ní Habermanna, kte­rý je při­vá­zán na otá­če­jí­cím se mlýn­ském kole a roz­váš­ně­ný dav čes­kých obča­nů jej ješ­tě navíc pra­ný­řu­je hole­mi, má rov­něž svou nechtě­ně úsměv­nou poin­tu, totiž, když kdo­si okřik­ne běs­ní­cí sku­pi­nu bij­ců se slo­vy, aby počka­li, pro­to­že tresta­ný chce ješ­tě něco říct. Češi vůbec ze sním­ku vyzní­va­jí znač­ně neli­cho­ti­vě. Jejich cha­rak­ter, jako by se per­so­ni­fi­ko­val v posta­vě úlis­ně pro­spě­chář­ské­ho vedou­cí­ho hote­lu, jehož si přes­ně v této polo­ze vystři­hl Jan Hrušínský. Jeho slo­gan: Hlavně neza­po­meň­te, kdo vám pomá­hal, je přes­ně oním ali­bis­mem, kte­rý lze apli­ko­vat na pohnut­ky naše­ho národ­ní­ho svě­do­mí, kte­ré je ochot­no omlu­vit si jaké­ko­liv pro­hřeš­ky ve jmé­nu vlast­ní­ho opor­tu­nis­mu. Co na tom, že spácha­né zlo­či­ny pod hes­ly tzv. spra­ved­li­vé­ho vyrov­ná­ní, jsou účto­vá­ním stej­ně zrůd­ným, obdob­ně jakož i zvěr­stva kte­rých se dopus­ti­li Němci za vál­ky na míst­ním oby­va­tel­stvu, když napří­klad dosta­li k vyko­ná­ní roz­kaz za kaž­dou cenu potrestat viní­ky zastře­le­né němec­ké moto­hlíd­ky. Popravovali se mnoh­dy nevin­ní.

Herz bohu­žel nedo­ká­zal vybrus­lit z tezo­vi­tos­ti své­ho díla. Ve sna­ze o rov­no­měr­ně vyvá­že­ný podíl dob­ra i zla na obou stra­nách nako­nec para­dox­ně dospěl ke tva­ru, kte­rý je plo­chý a klou­že pou­ze po povrchu zob­ra­zo­va­ných situ­a­cí. S žád­nou postav se nelze dosta­teč­ně zto­tož­nit a spo­lu­pro­žít si její trau­ma. Přitom sta­či­lo, aby se ale­spoň Habermann a někte­ří ostat­ní, v ději zdů­raz­ně­ní, cho­va­li věro­hod­ně, myš­le­no se vše­mi lid­ský­mi chy­ba­mi a nedo­stat­ky. Pak by mož­ná jejich úděl byl pro divá­ka dosta­teč­ně nos­ný, aby se s nimi mohl pono­řit do morál­ních dile­mat a dosáh­nout katarz­ní­ho poro­zu­mě­ní. Nedostatkem jsou tak nako­nec i málo prav­dě­po­dob­né scé­ny typu, že Habermannova man­žel­ka zachrá­ní man­že­lo­va mlad­ší­ho bra­t­ra z vla­ko­vé­ho laza­ret­ní­ho trans­por­tu pros­tě tím, že jej sama, nemo­hou­cí­ho cho­dit, odtáh­ne do skrý­še v les­ní cha­tě. Jednání a koná­ní postav se čas­to­krát vůbec nepro­po­ju­je a nevy­tvá­ří pří­sluš­né napě­tí. To je toli­ko umě­le for­mo­va­né potře­bou a přá­ním tvůr­ců sdě­lit nám his­to­ric­kou nespra­ve­dl­nost sle­dem obra­zů, kte­ré popi­su­jí pří­běh inspi­ro­va­ný rea­li­tou, ale bohu­žel nedo­ká­žou navo­dit pocit auten­tič­nos­ti tím, že by šli po vývo­ji cha­rak­te­rů a v prvé řadě moti­va­cí hlav­ních pro­ta­go­nis­tů.

V pří­pa­dě Habermannova mlýnu hod­ně zamr­zí, že se nepo­da­ři­lo nato­čit kon­zis­tent­ní a kon­cepč­ně pro­pra­co­va­ný film. Přece jenom po řeme­sl­né strán­ce je napří­klad kame­ra, hud­ba, střih či výpra­va na sluš­né pro­fe­si­o­nál­ní úrov­ní. Po letech pře­hlí­že­ní a drob­ných názna­ků (jako kupř. v Cieslarově a Körnerově Krvi zmi­ze­lé­ho) jsme se koneč­ně dočka­li díla, kte­ré se ote­vře­ně poku­si­lo narov­nat před­sta­vy a fak­ta o čes­ké křiv­dě na němec­kém oby­va­tel­stvu v prů­bě­hu pová­leč­ných odsu­nů. Mělo k dis­po­zi­ci mimo­řád­ně sil­ný sku­teč­ný pří­pad, ale v jeho vyprá­vě­ní nám bohu­žel nesdě­li­lo víc, než to, že doba už byla holt tako­vá – vymknu­tá z klou­bů a pudy pře­vál­co­va­ly posled­ní zbyt­ky huma­nis­mu téměř v kaž­dém z těch, kte­ří si muse­li pro­žít své poní­že­ní. A to je zatra­ce­ně málo na tak slib­ný pří­běh, kte­rým osud oprav­do­vé­ho Augusta Habermanna byl. Škoda té pro­mar­ně­né šan­ce. Možná je to ale důvod k oče­ká­vá­ní jiné – pře­svěd­či­věj­ší zpo­vě­di na toto téma, kte­rou by mohl při­nést tře­ba pro­jekt Vlci a psi mla­dé­ho úspěš­né­ho reži­sé­ra Jiřího Vejdělka pod­le scé­ná­ře talen­to­va­né­ho Marka Epsteina.

---

---