Hastrman - Rozhovor se Simonou Zmrzlou

Jak jste se při­pra­vo­va­la na roli nespou­ta­né rych­tá­řo­vy dce­ry Katynky?
Už něja­ký čas před natá­če­ním jsem si pře­čet­la román Miloše Urbana. Hodně mě zau­ja­la jeho prv­ní část, kte­rá je výrazná svým spe­ci­fic­kým jazy­kem a jejíž fikč­ní svět je hod­ně „živou­cí“. S Karlem Dobrým jsme se zna­li pou­ze z cas­tingu, nezna­la jsem ani Ondřeje Havelku. Před natá­če­ním jsme se tak my tři sešli ješ­tě něko­li­krát, s Karlem jsme zkou­še­li repli­ky a zvy­ka­li si na sebe. Nakonec jsme si na sebe mys­lím doce­la zvyk­li a našli i něja­ký spo­leč­ný spe­ci­fic­ký humor. A ten spo­leč­ný smy­sl pro humor, to se týká vůbec celé­ho natá­če­ní. Například Honza Kolařík, můj kole­ga z Provázku, David Novotný, Jiří Maryško, Dan Ditrich a spous­ta lidí ze štá­bu, ti všich­ni si rádi děla­li sran­du jak ze sebe, tak z ostat­ních.  A to mě na lidech baví. Paradoxně jsme se hod­ně nasmá­li i u scé­ny s kohou­tem, kte­rá je jed­nou z těch dra­ma­tič­těj­ších.

 

Scéna, kdy Katynka zabi­je kohou­ta jako oběť, aby skon­či­lo obdo­bí sucha? Zemřel ten kohout doo­prav­dy?
Toho kohou­ta jsem ve sku­teč­nos­ti neza­bi­la. Měla bych strach, zví­ře bych asi schop­ná zabít neby­la. Katynka z toho ale strach nemě­la, prav­dě­po­dob­ně to dělá­va­la kaž­dou nedě­li. Dnes nám to už při­jde mor­bid­ní, ale teh­dy to bylo nor­mál­ní. Při natá­če­ní samo­zřej­mě žád­ný kohout neze­mřel, ale tu scé­nu jsme muse­li točit kvů­li vti­pům mezi Davidem Novotným a Honzou Kolaříkem něko­li­krát. Honza v té scé­ně při­spě­chá jako farář, kte­rý se staví pro­ti pohan­ským ritu­á­lům. A sna­ží se ten ritu­ál zasta­vit.

A zabi­la bys­te toho kohou­ta, kdy­by to bylo přá­ní reži­sé­ra?
Myslím, že bych toho neby­la schop­na. A i kdy­bych se náho­dou vyhe­co­va­la, prav­dě­po­dob­ně bych se neu­mě­la tre­fit do „správ­né­ho“ mís­ta, tak­že by se mi to mož­ná vůbec nepo­da­ři­lo. Já jsem nikdy nebyd­le­la na ves­ni­ci, tak­že ani nemám tako­vé ty zážit­ky z dětství, že bych se díva­la na babič­ku, jak sta­hu­je krá­lí­ka, natož abych ho při­tom sta­ho­vá­ní drže­la.

Film zvláš­tě skr­ze vaši posta­vu Katynky vta­hu­je divá­ka do svě­ta mysti­ky a prá­vě nej­růz­něj­ších pohan­ských ritu­á­lů. Jak se vám v tom­to svě­tě líbi­lo?
Pohanské ritu­á­ly neu­zná­vám. Jsem věří­cí. Ale už když jsem čet­la kni­hu, při­ta­ho­va­lo mě to vel­ké Katynčino spo­je­ní s pří­ro­dou. Fungovalo tak nějak auto­ma­tic­ky a při­ro­ze­ně. To se mi líbi­lo a sna­ži­la jsem se, aby to půso­bi­lo věro­hod­ně i na plát­ně. Většina těch ritu­á­lů s pří­ro­dou sou­vi­sí. Aby zapr­še­lo nebo aby byla dob­rá úro­da. A v tom jsou si prá­vě blíz­cí s has­tr­ma­nem. Že mají rádi život, pří­ro­du, kte­rá má svůj koloběh, oni si jí váží, až ji zbož­ňu­jí. Pro Katynku je tohle obzvlášť důle­ži­té. Kontrast křes­ťan­ských a pohan­ských ritu­á­lů je pro mě v Hastrmanovi zají­ma­vým téma­tem. Katynčin vztah k pří­ro­dě bych při­rov­na­la ke křes­ťan­ské víře: tak jako věří­cí „pro­mlou­vá“ s Bohem, Katynka „pro­mlou­vá“ s pří­ro­dou.

Byla vám ješ­tě v něčem role Katynky blíz­ká?
Katynka je nespou­ta­ná a nezá­vis­lá, dnes by se dalo říct, že je na svou dobu eman­ci­po­va­ná. To je na této hrdin­ce zají­ma­vé a mně roz­hod­ně blíz­ké. V té kniž­ní před­lo­ze se jas­ně říká, že se do toho 19. sto­le­tí neho­di­la, že pro ni by bylo spí­še to jed­n­a­dva­cá­té. Z dneš­ní­ho pohle­du je to úpl­ně nor­mál­ní dív­ka, kte­rá ví, jaká má prá­va, že jsou stej­ná jako mužo­va. Katynka ví, co chce, a také si za tím jde.

Katynka je ve fil­mu milo­vá­na něko­li­ka muži včet­ně has­tr­ma­na. Jaký typ mužů Katynku při­ta­hu­je?
Katynka je „objek­tem“ zájmu mno­ha mužů ve ves­ni­ci a mys­lím, že je to prá­vě tou její nespou­ta­nos­tí. A vzdě­la­něj­ší lidi, jakým je napří­klad míst­ní uči­tel, při­ta­hu­je i svou inte­li­gen­cí. Po has­tr­ma­novi jí je asi nej­blí­že farář, inte­lek­tu­ál­ně si mají co říct.

A čím Katynku fas­ci­nu­je has­tr­man?
Katynku na has­tr­ma­novi fas­ci­nu­je všech­no dohro­ma­dy. Právě to, že je tako­vý zví­řec­ký, že je zces­to­va­lý a sečtě­lý a také že je šlech­tic. Myslím si, že na začát­ku se o něj zají­má hlav­ně pro­to, že se jeho pro­střed­nic­tvím dozví­dá nové věci a moh­la by se s ním dostat i do jiné­ho pro­stře­dí. Postupně se do něj zami­lu­je. A prá­vě pro­to, že je mno­ha muži obdi­vo­vá­na a milo­vá­na, nechá­pe baro­no­vu odta­ži­tost a tím víc ji to láká. Když si Katynka není has­tr­ma­no­vou lás­kou jis­ta, logic­ky na to mož­ná rea­gu­je až nená­vist­ně.

 

Jakou roli pod­le vás hrá­la v živo­tě lidí v 19. sto­le­tí lás­ka a jakou úlo­hu plní v sou­čas­nos­ti, jsou tu něja­ké zásad­ní roz­dí­ly?
Řekla bych, že v 19. sto­le­tí lás­ka moc vel­kou roli nehrá­la. Byly běž­né sňat­ky z rozu­mu, aby se spo­ji­ly grun­ty, majet­ky. A to je přes­ně to, co Katynka nechtě­la, aby jí tatí­nek uká­zal: „Tady toho­hle si vez­meš a hoto­vo.“ Možná pro­to je z té ves­nic­ké cha­sy nej­star­ší a stá­le není vda­ná. Dnes se snad ale­spoň v naší kul­tu­ře sňat­ky z rozu­mu nedě­la­jí. Věřím, že lás­ka je dnes dale­ko důle­ži­těj­ší.

A co je pro vás ved­le lás­ky ješ­tě vel­kým téma­tem Hastrmana?
Já tam vní­mám prá­vě ten ves­nic­ký život ver­sus život šlech­ty. Ten ohrom­ný roz­díl. A to je zao­ba­le­no do pří­bě­hu lás­ky, kte­rá je ve fil­mu nej­vý­raz­něj­ším téma­tem. Jako dal­ší téma vidím pří­ro­du. Ty ryb­ní­ky, kte­ré pro has­tr­ma­na zna­me­na­jí vše, a veš­ke­rá pří­ro­da, kte­rá je potom dale­ko poz­dě­ji hod­ně zde­vas­to­va­ná. Tím has­tr­man samo­zřej­mě trpí. A záro­veň ve fil­mu vní­mám to mystic­ké téma, o kte­rém už jsme mlu­vi­li.

Katynka je tako­vá fem­me fata­le, nezříd­ka jste do tako­vých rolí obsa­zo­vá­na i na diva­dle. Kde pro tako­vé role bere­te inspi­ra­ci?
Ano, v diva­dle hra­ju role fem­me fata­le čas­to. Nevím přes­ně, zda lze mlu­vit o inspi­ra­ci, ale v sou­vis­los­ti s Katynkou mě zau­ja­la napří­klad role čaro­děj­ky ve fil­mu Antikrist. Hrála ji skvě­le Charlotte Gainsbourgová. Má v sobě něco suges­tiv­ně výji­meč­né­ho, magic­ké­ho a mystic­ké­ho.
A k těm fem­me fata­le… Muži mě do tako­vých rolí obsa­zu­jí nezříd­ka, ale napří­klad ve Vitce, hře spi­so­va­tel­ky Kateřiny Tučkové, hra­ju zpě­vač­ku Jarmilu Vavrdovou, kama­rád­ku té sku­teč­né fem­me fata­le. Tou je posta­va brněn­ské skla­da­tel­ky a diri­gent­ky Vítěz­sla­vy Kaprálové. A to není popr­vé, kdy mě reži­sér­ka Anna Petrželková obsa­di­la do role oby­čej­né hol­ky, spí­še naiv­ní… I to mě baví, dělat si ze sebe sran­du.

Která diva­del­ní posta­va, jež jste hrá­la, vám byla nej­bliž­ší? A může­te hrát role, s nimiž se nezto­tož­ňu­je­te?
Každá role, kte­rou zkou­ším, je mi nako­nec blíz­ká, pro­to­že vždy čer­pám hlav­ně ze sebe, ze svých zku­še­nos­tí a emo­ci­o­nál­ních zážit­ků. Pak už zále­ží na tom, jak se dosta­nu do reži­sé­ro­vy hla­vy, v níž je před­sta­va o sty­lu hra­ní, kte­rou se sna­žím napl­nit. A pak je nut­né mys­let na to, jaká ta posta­va je, o co jí jde a jaký je její cíl. Například v insce­na­ci Amadeus v Divadle Husa na pro­váz­ku hra­ju roli Konstance, Mozartovy man­žel­ky. Byl mi tu dán vel­ký pro­stor, tak­že jsem se moh­la hod­ně rea­li­zo­vat, tím pádem jsem si roli vytvo­ři­la dost „na tělo“, a je mi tak i hod­ně blíz­ká.

Jak srov­nat hra­ní na diva­dle s natá­če­ním fil­mu? A co vás při­ta­hu­je do budouc­na?
Jsou to dvě úpl­ně roz­díl­né věci. Baví mě obo­jí. Kdybych děla­la jenom film, tak by mi diva­dlo chy­bě­lo. A ráda občas něco točím. Jako hereč­ka mám ráda výzvy, mám ráda i vel­ké role – na jeviš­ti i ve fil­mu. Ale samo­zřej­mě mám ráda i malé role, vždyť pře­ce „není malých rolí“, což pla­tí o to víc u nás v diva­dle, tam je zkou­še­ní insce­na­ce vět­ši­nou kolek­tiv­ní dílo. Husa na pro­váz­ku je moje koléb­ka.

A do jaké­ho diva­dla cho­dí­te nej­ra­dě­ji jako divák?
Kromě své­ho domá­cí­ho Divadla Husa na pro­váz­ku cho­dím do dal­ší­ho brněn­ské­ho – do HaDivadla. A v obli­bě mám malé expe­ri­men­tál­ní scé­ny, kte­rých je více v Praze než v Brně. Často si vez­mou na paškál něja­ké kon­tro­verz­ní poli­tic­ké nebo soci­ál­ní téma. Např. diva­del­ní sku­pi­na Lachende Bestien, Strašnické diva­dlo X10, NOD, Studio Hrdinů. A pak mám také ráda Divadlo Na zábrad­lí.

 Kromě hra­ní zpí­vá­te v kape­le Meteor z Prahy. Jakou roli hra­je ve vašem živo­tě ved­le herectví zpěv?
Kromě Meteoru z Prahy zpí­vám i v kape­le Golden Delicious. Obě jsou to big bea­to­vé kape­ly se skvě­lý­mi muzi­kan­ty. Pro mě jsou zpěv a kon­cer­ty tera­pií. Je to zába­va a ješ­tě k tomu prá­ce, stej­ně jako herectví. Co víc si přát…?

Jak vzni­kl název zdán­li­vě praž­ské kape­ly Meteor z Prahy, ve kte­ré jsou všich­ni z Brna?
Název vzni­kl v Divadle Husa na pro­váz­ku v před­sta­ve­ní Lásky jed­né pla­vo­vlás­ky, kte­ré mělo pre­mi­é­ru v lis­to­pa­du 2007. Byla to kape­la, kte­rá při­je­la zahrát na ves­nic­kou zába­vu. Název vymys­lel reži­sér před­sta­ve­ní Vladimír Morávek, kte­rý mě teh­dy jako osm­nác­ti­le­tou obsa­dil do malé rolič­ky. A tam začal můj vztah s Divadlem Husa na pro­váz­ku, kte­rý trvá dodnes.

---