Hlídač č. 47

//
//

Další pří­růs­tek do čes­ké kine­ma­to­gra­fie – Renčův film o vyslou­ži­lém vojá­ko­vi, kte­rý se se svou pohled­nou mla­dou ženou ují­má vech­t­ru v zapad­lé vís­ce. Je to dal­ší ze zou­fa­lých poku­sů, u kte­rých se za scé­náris­ty a her­ce začí­ná­te sty­dět nebo něco o tří­du lep­ší­ho, co obsto­jí v čes­kém a ide­ál­ně i svě­to­vém měřít­ku?
Filip Renč během své fil­mař­ské kari­é­ry uká­zal, že je mužem mno­ha žánrů. Jeho fil­mo­gra­fie čítá roz­ma­ni­té poči­ny od půso­bi­vé­ho dra­ma­tu Rekviem pro panen­ku přes nená­roč­nou kome­dii Román pro ženy až po sty­li­zo­va­ný muzi­kál Rebelové. Ačkoli jsou jeho fil­my roz­díl­né také kva­li­ta­tiv­ně, pla­tí Renč stá­le za reži­sé­ra, jehož jmé­no má zvuk a oče­ká­vá­ní urči­té kva­li­ty. Nejnověji se Renč pode­psal pod adap­ta­ci romá­nu Josefa Kopty Hlídač č. 47. Toto dílo čes­ké legi­o­nář­ské lite­ra­tu­ry bylo sice zfil­mo­vá­no již v roce 1937, ale pro sko­mí­ra­jí­cí čes­ký film se opa­ko­va­né adap­ta­ce kva­lit­ních děl neje­ví jako zas až tak špat­ný nápad.

Děj fil­mu začí­ná v Československu roku 1920, kdy vyslou­ži­lec František Douša a jeho žena Anna při­jíž­dě­jí do malé ves­nič­ky, aby se u stá­le frek­ven­to­va­něj­ších kole­jí uja­li opuš­tě­né­ho vech­t­ru. Doušu sužu­jí vzpo­mín­ky na vál­ku a ženu, z jejíž smr­ti se obvi­ňu­je, Anna se zase na samo­tě cítí izo­lo­va­ná a ačko­li své­ho muže milu­je, něco jí chy­bí. Jednoho veče­ra zachrá­ní Douša mla­dé­ho hrob­ní­ka Ferdu, kte­rý hle­dá smrt pod koly vla­ku. Posléze je Ferda oča­ro­ván krá­sou Anny a začne se do živo­ta man­že­lů pováž­li­vě motat. Navíc se u Douši pro­je­ví váleč­ná zra­ně­ní a vyslou­ži­lec v roz­či­le­ní ztra­tí sluch.

Zápletka je tedy veli­ce jed­no­du­chá a film v zása­dě úspěš­ně sta­ví na tom, že v jed­no­du­chos­ti je krá­sa. Děj se odví­jí poma­lým tem­pem, pozná­vá­me jed­not­li­vé posta­vy a pro­stře­dí, v němž se pří­běh ode­hrá­vá, což pak umož­ní lépe vní­mat blí­ží­cí se kon­fron­ta­ci. Zde je namís­tě oce­nit prá­ci s vizu­ál­ní strán­kou a cel­ko­vou atmo­sfé­rou. Ve fil­mu prak­tic­ky pořád sně­ží nebo prší, což spo­lu s čas­tým moti­vem ujíž­dě­jí­cí­ho vla­ku dob­ře dotvá­ří vzni­ka­jí­cí dra­ma. 
Příběh uspo­ko­ji­vě ply­ne zim­ní kra­ji­nou, řada situ­a­cí je oprav­du poda­ře­ných a pře­de­vším dru­há polo­vi­na vzbu­zu­je pozor­nost a zvě­da­vost. Možná je jen ško­da urči­té nerov­no­měr­nos­ti, kdy poma­lý roz­jezd půso­bí zby­teč­ně v kon­tras­tu s tím, jaké rych­lé tem­po najed­nou Hlídač nabe­re v sou­vis­los­ti s Doušovou hlu­cho­tou. Renč také hoj­ně vyu­ží­vá fla­shbac­ků, kte­ré po chví­li začí­na­jí tro­chu nudit, ale zatím­co ty z vál­ky mají vět­ší spád a smy­sl pro Doušovo rea­go­vá­ní, vra­ce­jí­cí se motiv mrt­vé ženy je brzy dost otrav­ný.

Poněkud pro­ble­ma­tic­ké je herec­ké obsa­ze­ní fil­mu. Setkávají se zde výbor­né výko­ny s těmi o pozná­ní méně zda­ři­lý­mi. Naprosto bez debat jsou herec­ké kva­li­ty Karla Rodena, před­sta­vi­te­le hlav­ní role, při­znej­me si, že bez děj by šel celý Hlídač č. 47 do kop­ru. Skvělý je také Vladimír Dlouhý v roli sliz­ké­ho kos­tel­ní­ka, nej­pr­ve pozo­ro­va­te­le a poté zásad­ní­ho hyba­te­le pří­bě­hu. Lucia Siposová v roli Anny sice nepřed­vá­dí nic zvlášt­ní­ho, ale není ani nijak výraz­ně iri­tu­jí­cí, což se už s klid­ným svě­do­mím nedá říct o Václavu Jiráčkovi, před­sta­vi­te­li hrob­ní­ka Ferdy. Představitel toho­to otrav­né­ho hejska sice kýže­né odpu­di­vos­ti dosa­hu­je, ale v mno­ha pří­pa­dech je to spíš jeho ochot­nic­kým herec­kým výko­nem, kte­rý naru­šu­je někte­ré vyhro­ce­né oka­mži­ky pří­bě­hu.
 
//
//

Solidní pro­dukt čes­ké dra­ma­tic­ké tvor­by. Na pří­bě­hu ohluchlé­ho vyslou­žil­ce zaujme hlav­ně pat­řič­ně budo­va­ná atmo­sfé­ra chlad­né zimy, v níž se vlast­ně všech­no důle­ži­té ode­hrá­vá, a výkon Karla Rodena v hlav­ní roli.

Naše hod­no­ce­ní: 

7

Vložil Andrea Zahradníková, 15. Prosinec 2008 - 16:56

---