Shingeki no Kyojin

Japonský ani­me seri­ál z roku 2013 se stal prv­ním mnou účel­ně a sou­stav­ně sle­do­va­ným ani­me (Pominu-li Pokémony.).

Vizuální styl je u všech japon­ských děl, řek­la bych, hod­ně podob­ný, ne-li stej­ný, ale mně se líbí a váž­ně ho obdi­vu­ji. Animace skvě­le vyja­dřu­je pohyb, nála­dy, poci­ty a kaž­dý malý detail oko­lí i cel­ko­vou atmo­sfé­ru.

Velmi pří­jem­ným prv­kem, kte­rý mne zau­jal hned v prv­ním dílu, je chytla­vá úvod­ní zněl­ka. Nejedná se o žád­nou naiv­ní pro­s­to­du­chou pís­nič­ku, ale o sklad­bu s hlu­bo­kým a epic­kým tex­tem (mohu-li věřit pře­kla­du v titul­cích) a dyna­mic­kou půso­bi­vou hud­bou.

Zůstanu-li ješ­tě u zvu­ku, musím zmí­nit typic­kou japon­skou „ukři­če­nost“, kte­rá mně osob­ně nao­pak vadí. Postavy na sebe téměř neu­stá­le „ště­ka­jí“, a to i ve chví­lích, kdy bys­te oče­ká­va­li klid­ný tón. Musíme ale chá­pat, že se jed­ná o výraz pří­liš­né emo­tiv­nos­ti postav a napja­tos­ti situ­a­cí.

Příběh nás zave­de do roku 845 nezná­mé­ho leto­poč­tu. Před sto lety bylo lid­stvo vysta­ve­no nepřed­sta­vi­tel­né­mu nebez­pe­čí v podo­bě nepřá­tel­ských lido­žra­vých obrů, kte­ré nazý­va­jí titá­ny. Jelikož lidé neby­li schop­ní titá­ny pora­zit, ani jim dále vzdo­ro­vat, vybu­do­va­li 50 met­rů vyso­ké obran­né zdi tvo­ří­cí 3 sou­střed­né kruž­ni­ce, za nimiž nyní žijí v bez­pe­čí před titá­ny. Jsou tu ale tací, kte­rým mír a bez­peč­ný život nesta­čí. Chtějí se dostat za zdi, bojo­vat pro­ti titá­nům a zís­kat svo­bo­du. Již ale nemu­sí. To titá­ni jsou nako­nec ti, kdo pro­lo­mí zeď a poklid­ný život naru­ší.

Děj se odví­jí vel­mi rych­le a nepo­sky­tu­je pro­stor pro pozvol­né, nená­sil­né vysvět­lo­vá­ní čeho­ko­li divá­ko­vi. Proto je tu ano­nym­ní žen­ský hlas, kte­rý čas od času coby vypra­věč shr­ne důle­ži­té udá­los­ti. Kromě toho nám tvůr­ci v kaž­dém díle před­klá­da­jí cosi jako zápis­ník s důle­ži­tý­mi fak­ty. Díky tomu je pří­běh snad­no stra­vi­tel­ný.

Stopáž jed­not­li­vých dílů je kolem 25 minut.

Na můj vkus je námět seri­á­lu až moc sci-fi, a to je hlav­ní důvod, proč by moje osob­ní hod­no­ce­ní neby­lo pří­liš vyso­ké. Ale neby­lo by to fér. Shingeki no Kyojin totiž není vůbec sci-fi a i kdy­by bylo, co by na tom bylo špat­né­ho? To jenom moje abso­lut­ní into­le­ran­ce vůči sebe­men­ší­mu názna­ku sci-fi vytvá­ří jaký­si odstup mezi mnou a tím­to dílem, kte­rý mi nedo­vo­lí pros­tě říct, že je to super.

Abych byla co nej­ví­ce objek­tiv­ní (Nejvíce objek­tiv­ní, jak to jen jde, má-li člo­věk vyjá­d­řit sub­jek­tiv­ní názor.), nebu­du se tedy námě­tem vůbec zao­bí­rat. Raději budu mlu­vit o tom, že se seri­ál hemží dra­ma­tic­ký­mi chvil­ka­mi, že mi mno­ho­krát doká­že nahnat husí kůži a že si bez něj momen­tál­ně neu­mím před­sta­vit svůj kaž­do­den­ní večer.

Fanoušky ani­má­čů je Shingeki no Kyojin řazen mezi vrcho­lo­vá díla. Nechápu proč. Nechápu, co je na něm tak skvě­lé­ho. Faktem ovšem je, že napros­to nedo­ká­žu říct, co je na něm špat­ně. Moje nepo­cho­pe­ní jis­tě pra­me­ní z toho, že já nejsem fanou­šek ani­má­čů.

A jako nefa­nou­šek dávám tomu­to pří­bě­hu po zhléd­nu­tí třech dílů pro­za­tím odta­ži­té hod­no­ce­ní 60%. Vrátím se na kon­ci 1. série, kdy snad budu způ­so­bi­lej­ší recen­zo­vat, zatím se jed­ná jen o prv­ní dojem.