Hrady z písku

„Ten pocit nikdy nevy­pr­chal, dokon­ce ani ve chví­li, kdy zemřel. Proto niko­ho nepře­kva­pi­lo víc než mě samot­nou, že se má dlaň tak dob­ře hodí i do dla­ně cizí.“ (str. 212)

Svět po vál­ce. Vládu pře­vza­li Vlci, kte­ří vyko­řisťu­jí všech­ny oby­va­te­le. Hlavní hrdin­ka Eden, ale stá­le věří, že jim v tom doká­že zabrá­nit. Má prů­vod­ce od své­ho údaj­ně zesnu­lé­ho otce, kte­rý ji má zavést na ost­rov, kde je neut­rál­ní zóna. Není to však tak jed­no­du­ché. Nejdříve se musí dostat z ost­ro­va, kde je sle­du­jí Vlci a ješ­tě ten ost­rov najít.

Kniha vás na prv­ní pohled zaujme zají­ma­vou obál­kou. Ne jenom, že skvě­le vypa­dá, ale když se ji dotkne­te, je to sku­teč­ně jako kdy­bys­te kni­hu vyvá­le­li v pís­ku. Příjemně to dotvá­ře­lo atmo­sfé­ru při čte­ní kni­hy. Moc se mi to líbi­lo a dávám za to vel­ké plus.

„Když vám roze­rvou srd­ce na kusy, je snad­něj­ší si přát, abys­te nikdy nepo­zna­li, jaké to vlast­ně je, mít srd­ce vcel­ku.“ (str. 56)

K obsa­hu kni­hy jsem si nedo­ká­za­la udě­lat jed­not­ný názor. Samotný nápad je pod­le mě dost dob­rý, ale nejsem si úpl­ně jis­tá, jest­li tomu odpo­ví­dá zpra­co­vá­ní. Ze začát­ku jsem se nemoh­la vůbec začíst, čet­lo se mi poměr­ně těž­ce. Do děje jsem se nemoh­la dostat sko­ro vůbec během celé kni­hy. Postavy neby­ly dost pro­pra­co­va­né na to, abych si k nim doká­za­la vytvo­řit něja­ké pou­to a bylo mi i doce­la jed­no, jak to s nimi dopad­ne.

Myslím, že by kni­ze hod­ně pro­spě­lo, kdy­by se někte­ré čás­ti vyškr­ta­ly, dal­ší pře­psa­ly a tro­chu upra­vi­ly. Jak jsem psa­la, kni­ha má pod­le mého názo­ru vel­ký poten­ci­ál a kdy­by se ji věno­va­lo tro­chu více času, tak moh­la i spl­nit oče­ká­vá­ní, kte­rá vznik­la z nápa­du.

„Lhaní je jed­na z nej­hor­ších věcí, kte­ré můžeš udě­lat.“ (str. 257)

Kniha je vel­mi odpo­čin­ko­vá a mys­lím, že když člo­věk nemá pří­liš vel­ké oče­ká­vá­ní, si ji člo­věk může i dost užít. Ideální je pod­le mého názo­ru vzít si kni­hu někam k vodě a jen tak si s ní zkrá­tit den. Je vel­mi nená­roč­ná a chvil­ka­ma jsou zde i vel­mi pěk­né myš­len­ky, kte­ré vás donu­tí se usmát. Knihu bych dopo­ru­či­la jako nená­roč­nou na poho­do­vé let­ní dny.

„Ráda bych na něj zapo­mně­la, ale takhle strach a nejis­to­ta nefun­gu­jí, řek­la bych. Drží se vás, hra­bou se ve vás, najdou si způ­sob, jak vypla­vat na svět­lo, dokon­ce i teh­dy, kdy si mys­lí­te, že jste je nadob­ro zahna­li. Možná zvlášť teh­dy.“ (str. 115)

Za poskyt­nu­tí kni­hy děku­ji Albatros Media a kni­hu může­te zakou­pit zde.

---