Jméno růže

Jméno růže je film reži­sé­ra Jeana-Jacquese Annauda z roku 1986.

Scénář napsa­li Andrew Birkin, Gérard Brach, Howard Franklin a Alain Godard a je nato­čen pod­le stej­no­jmen­né­ho romá­nu Umberta Eca z roku 1980.

Obsah filmu

Starší mnich Adso da Melk ve vzpo­mín­kách vyprá­ví o době, kdy jako pros­tý novic trá­vil dny v bene­dik­tin­ském opat­ství ztra­ce­ném v horách tos­kán­ských Apenin, od Pisy až po Svatojakubské stez­ky, spo­lu se svým uči­te­lem Vilémem z Baskervillu.

V roce 1327 otřásly bene­dik­tin­ským opat­stvím straš­li­vé vraž­dy. V kláš­te­ře se má ode­hrát důle­ži­tý spor o teze fran­tiš­kán­ské­ho řádu, k jehož účas­ti je povo­lán uče­ný ang­lic­ký mnich Vilém z Baskervillu. Do opat­ství při­jíž­dí spo­lu s mla­dým novi­cem Adsoem z Melku. Opat, kte­rý ví o Vilémově inkvi­zič­ní minu­los­ti, mu svě­ří chou­los­ti­vý pří­pad úmr­tí, k nimž došlo uvnitř kláš­te­ra, neboť mno­zí jsou pře­svěd­če­ni, že je způ­so­bi­la ruka zla. Důkazem toho je, že obě­ti měly prs­ty a jazy­ky inten­ziv­ně čer­né bar­vy. William však není o této ver­zi pře­svěd­čen a věří, že vrah je ve sku­teč­nos­ti uvnitř opat­ství.

Oba mni­ši se ocit­nou v nepřá­tel­ském pro­stře­dí, na kte­ré mno­zí mni­ši pohlí­že­jí s pode­zře­ním. Mladý Adso se krát­ce setká­vá s dív­kou, kte­rá žije v chudé ves­ni­ci na úpa­tí kláš­te­ra, kde oby­va­te­lé žijí v hla­du a bídě a výmě­nou za věč­nou spá­su jsou nuce­ni záso­bo­vat opat­ství potra­vi­na­mi. Vyšetřování začí­ná ihned smr­tí mla­dé­ho mni­cha, ilu­mi­ná­to­ra Adelma, jehož tělo bylo po bou­ři nale­ze­no na úpa­tí vyso­kých zdí kláš­te­ra; Guglielmo oka­mži­tě pro­hlá­sí, že šlo o sebe­vraž­du. Během své­ho pát­rá­ní se sezná­mí se dvě­ma mni­chy, kni­hov­ní­kem Jorgem da Burgosem, sta­rým a sle­pým, nepřá­tel­ským k vese­lým kome­di­ím, smí­chu a dru­hé kni­ze Aristotelovy Poetiky, a se zne­tvo­ře­ným Salvátorem, mni­chem, kte­rý mlu­ví jazy­kem smí­še­ným mezi lido­vou řečí a lati­nou (s fran­couz­ský­mi, ang­lic­ký­mi a špa­něl­ský­mi slo­vy) a o němž se uká­že, že byl dol­ci­ni­tem, sek­tou kacíř­skou vůči kato­lic­ké církvi.

Záhadná úmr­tí pokra­ču­jí a ten­to­krát je to Venantius, řec­ký pře­kla­da­tel skrip­to­ria, jehož tělo je nale­ze­no pono­ře­né v nádo­bě se zví­ře­cí krví. William se domní­vá, že obě úmr­tí spo­lu sou­vi­se­jí, a zjis­tí, že oběť, kte­rá má čer­né prs­ty a čer­ný jazyk, byla Adelmovým pří­te­lem. Jedné noci Adso najde mla­dou ves­ni­čan­ku, kte­rá se skrý­vá před sklep­ní­kem Remigiem, jenž jí výmě­nou za sexu­ál­ní služ­by posky­tu­je jíd­lo. Dívka se novi­co­vi oddá a oba spo­lu pro­ži­jí váš­ni­vý těles­ný styk; Adso je vzhle­dem ke své­mu posta­ve­ní řehol­ní­ka zne­po­ko­jen, ale jeho mis­tr ho utě­šu­je, že se to sice už nikdy nesmí opa­ko­vat, ale že necí­til nic jiné­ho než lid­ský a při­ro­ze­ný cit.

Další obě­tí je Berengar, mnich s nad­vá­hou, rov­něž kni­hov­ník a s jas­ný­mi homose­xu­ál­ní­mi sklo­ny, kte­rý je nale­zen uto­pe­ný ve vaně, s prs­ty a jazy­kem rov­něž čer­ný­mi. William najde na sto­le, kde byl Berengar pře­de­šlé noci, lís­tek a pře­čte si čís­lo kni­hy, čímž se dovtí­pí, co se sta­lo: Berengar vyu­žil Adelmovy váš­ně pro kni­hy a dal mu výmě­nou za nedo­vo­le­ný styk jeden sva­zek, zaká­za­nou kni­hu, kte­rou si už dlou­ho chtěl pře­číst. Adelmo sou­hla­sil, ale pak se v noci bou­ře, zachvá­cen stu­dem a poci­tem viny, potu­lo­val po opat­ství a potkal pře­kla­da­te­le z řečti­ny, kte­ré­mu pře­dal dopis, načež se vrhl ze zdí opat­ství. Venantius, kte­rý chtěl vidět kni­hu, jež byla pří­či­nou jeho smr­ti, ji zís­kal a vydal se ji v noci číst, ale náh­le se mu udě­la­lo špat­ně a tělo našel Berengar, kte­rý ze stra­chu, že bude obvi­něn, tělo odtá­hl a hodil do cis­ter­ny, kde bylo nale­ze­no.

Kniha zůsta­la na pře­kla­da­te­lo­vě sto­le a Berengar ji začal číst, ale zača­la se u něj pro­je­vo­vat nemoc; poté, co kni­hu vrá­til na své mís­to, se ze stra­chu, že bude odha­len, vykou­pal v ced­ro­vých lis­tech, aby si ule­vil od boles­ti, ale vše bylo mar­né a zemřel uto­nu­tím. Závěr je tedy tako­vý, že pří­či­nou smr­ti je kni­ha, kte­rá zabí­jí, nebo spí­še pro kte­rou je někdo ocho­ten zabí­jet; čer­né prs­ty a jazyk tedy moh­ly být způ­so­be­ny otra­vou. Opat však nedá na Vilémova slo­va a pro­zra­dí, že povo­lal inkvi­zi­to­ra Bernarda Gui, aby vše vyšet­řil. William a Adso najdou taj­nou chod­bu do knihov­ny, kte­rá je pří­stup­ná pou­ze kni­hov­ní­kům a opa­to­vi, a jsou téměř uvěz­ně­ni v kom­ple­xu míst­nos­tí, ze kte­ré­ho se dosta­nou díky Adsovi, kte­rý, aby se v laby­rin­tu neztra­til, důmy­sl­ně při­vá­zal nit ze své­ho rou­cha ke sto­lu v míst­nos­ti.

Po pří­jez­du inkvi­zi­to­ra Bernarda se situ­a­ce v kláš­te­ře stá­vá vel­mi váž­nou: dív­ka z ves­ni­ce je v noci nale­ze­na spo­lu se Salvátorem ve sto­do­le s mrt­vým čer­ným kohou­tem (kte­ré­ho dív­ka vza­la z hla­du) a čer­nou koč­kou a oba jsou zatče­ni na zákla­dě obvi­ně­ní z prak­ti­ko­vá­ní sata­nis­tic­kých obřa­dů, pro­to­že omy­lem sto­do­la vzpla­ne a Bernardo se domní­vá, že dív­ka je zlá. Bratr Salvátor je pak mučen a vyslý­chán, při­zná se ke své minu­los­ti dol­ci­ni­ty a jme­nu­je také sklep­ní­ka Remigia. Mezitím je zabit dal­ší řehol­ník, bylin­kář Severino, a vina padá na Remigia, kte­rý je zatčen a obvi­něn ze smr­ti v kláš­te­ře.

Během pro­ce­su se vše­mi tře­mi (dív­kou, sklep­ní­kem a Salvátorem), kte­rý vyvr­cho­lí jejich odsou­ze­ním k smr­ti upá­le­ním na hra­ni­ci, Guglielmo dává sou­hlas k vyko­ná­ní roz­sud­ku vyne­se­né­ho Bernardem, ale záro­veň pro­hla­šu­je, že smrt v kláš­te­ře nepře­sta­ne. Inkvizitor ho obvi­ní, že se sna­žil dív­ku a dva kací­ře brá­nit, a řek­ne mu, že příští den s ním poje­de do Avignonu, aby se před pape­žem zod­po­ví­dal z kacíř­ství. Adso, zou­fa­lý z osu­du dív­ky, kte­rou milu­je, se s neli­bos­tí dívá na Viléma, kte­rý se zřej­mě více zají­má o kni­hy než o osud dív­ky.

Druhého dne během mše se jiné­mu mni­cho­vi, brat­ru Malachiášovi, kte­rý je zvyk­lý dopro­vá­zet „cti­hod­né­ho Jorgeho“, udě­lá špat­ně a zemře, při­čemž mu zčer­na­jí i prs­ty na rukou a jazyk. Bernardo, kte­rý byl svěd­kem této scé­ny, se na zákla­dě před­po­vě­di, kte­rou vyslo­vil během pro­ce­su, domní­vá, že vra­hem je Guglielmo, a naří­dí svým strá­žím, aby ho chy­ti­ly, ale mni­cho­vi se poda­ří spo­lu s Adsem taj­ně uprch­nout a oba se vyda­jí do knihov­ny. Mezitím jsou dív­ka (pova­žo­va­ná za čaro­děj­ni­ci), Salvatore a Remigio polo­že­ni na hra­ni­ci a čeka­jí na spá­le­ní. Guglielmo a Adso při­jdou ke vcho­du do knihov­ny dveř­mi mas­ko­va­ný­mi jako zrca­dlo a najdou tam Jorgeho, kte­ré­ho Guglielmo požá­dá, aby mu pře­če­tl dru­hou kni­hu Aristotelovy Poetiky, kte­rá pojed­ná­vá o hře, jedi­ném exis­tu­jí­cím výtis­ku na celém svě­tě. Jorge sou­hla­sí, ale William si nasa­dí ruka­vi­ci, pro­to­že ví, že strán­ky kni­hy jsou otrá­ve­né. Záhada je tedy objas­ně­na: Jorge byl viní­kem těch­to úmr­tí a byl to on, kdo otrá­vil strán­ky kni­hy, aby kaž­dý, kdo je bude číst, našel jis­tou smrt. Když si Jorge uvě­do­mí, že byl odha­len, ute­če, vez­me s sebou kni­hu a oba mni­ši ho pro­ná­sle­du­jí.

William se ho zeptá, proč to všech­no udě­lal, a Jorge mu pro­zra­dí, že Aristotelovu kni­hu vždyc­ky nená­vi­děl, pro­to­že pojed­ná­vá o smí­chu, kte­rý zabí­jí strach, a bez stra­chu není víra v Boha mož­ná: kdy­by se z kni­hy všich­ni dozvě­dě­li, že je mož­né smát se vše­mu, dokon­ce i Bohu, svět by se pro­pa­dl do cha­o­su. Jorge, zachvá­cen fana­tic­kým zápa­lem, spolk­ne strán­ky kni­hy a spáchá sebe­vraž­du, ale před smr­tí ješ­tě stih­ne zaú­to­čit na Adsa, odho­dit lam­pu, kte­rou měl u sebe, a spá­lit zby­tek zaká­za­ných knih v knihov­ně. V knihov­ně vypuk­ne vel­ký požár a Remigio a Salvatore mezi­tím uho­ří, zatím­co dív­ku zachrá­ní ves­ni­ča­né, kte­ří napad­nou Bernardovy strá­že, roz­ptý­le­né požá­rem v knihov­ně. Zatímco se William zou­fa­le sna­ží zachrá­nit co nej­ví­ce knih před pla­me­ny, Adso, povzbu­zo­ván mis­trem a v oba­vách o dív­ku, spě­chá ven z opat­ství. Bernardo, prcha­jí­cí v kočá­ře, se zabi­je pádem do ská­ly a Vilémovi se nako­nec poda­ří z ohně vyváz­nout bez zra­ně­ní.

Dalšího dne opat­ství zce­la vyho­ře­lo. William a Adso se vyda­jí z opat­ství, ale ces­tou chlap­ce potká dív­ka, kte­rá ho pro­sí, aby zůstal. Adso si všim­ne, že ho jeho pán zpo­vzdá­lí pozo­ru­je, pro­to­že chce, aby se svo­bod­ně roz­ho­dl, koho bude násle­do­vat, a po dojem­ném roz­lou­če­ní se oba milen­ci navždy roz­lou­čí. Když Guglielmo a Adso odchá­ze­jí, Adso svým hla­sem v závě­ru vyprá­vě­ní pro­hlá­sí, že své vol­by nikdy neli­to­val. Jeho pán mu na zna­me­ní úcty podal své brý­le a roze­šli se. Adso se nikdy nedo­zvě­děl, co se s ním sta­lo, ale je jis­té, že Vilém zemřel, prav­dě­po­dob­ně na násled­ky moru, kte­rý o něko­lik let poz­dě­ji vypu­kl v Evropě. Nikdy však neza­po­mněl na svou jedi­nou pozem­skou lás­ku, jejíž jmé­no nikdy neznal.

Rozdíly mezi filmem a knihou

Film byl se sou­hla­sem Umberta Eca nato­čen pod­le jeho romá­nu zce­la vol­ně a nezá­vis­le, tak­že v úvod­ních titul­cích neby­lo napsá­no „pod­le romá­nu Umberta Eca“, ale „palimpsest romá­nu Umberta Eca“. „Annaud se roz­ho­dl,“ říká Eco, „defi­no­vat svůj film v úvod­ních titul­cích jako palimpsest ze Jména růže. Palimpsest je ruko­pis, kte­rý obsa­ho­val původ­ní text a kte­rý byl seškrá­bán, aby na něj mohl být napsán jiný text. Jedná se tedy o dva růz­né tex­ty“. „A je dob­ře,“ dodá­vá Eco, „že kaž­dý má svůj vlast­ní život. Annaud necho­dí roz­dá­vat klí­če od mé kni­hy a mys­lím, že Annaudovi by vadi­lo, kdy­bych já cho­dil roz­dá­vat klí­če od jeho fil­mu.“

„Mohu jen říci,“ dodá­vá Eco, „abych uklid­nil ty, kte­ří jsou tím­to pro­blé­mem posed­lí, že pod­le smlou­vy jsem měl prá­vo vidět film, jakmi­le byl dokon­čen, a roz­hod­nout se, zda sou­hla­sím s tím, aby mé jmé­no zůsta­lo jako auto­ra inspi­ra­tiv­ní­ho tex­tu, nebo zda jsem ho stá­hl, pro­to­že jsem film pova­žo­val za nepři­ja­tel­ný. Z toho vyplý­vá, že ve fil­mu se obje­vu­jí roz­dí­ly, v někte­rých pří­pa­dech znač­né, jak v ději, tak v dia­lo­zích, kte­ré jsou vetká­ny do Ecovy nove­ly. Hlavní roz­díl opro­ti před­lo­ze spo­čí­vá v odstra­ně­ní teo­re­tic­kých dis­ku­sí, kte­ré jsou pří­liš slo­ži­té na to, aby moh­ly být pře­ve­de­ny na plát­no, zejmé­na úvod­ní scé­ny mezi Guglielmem a opa­tem a mezi Guglielmem a Ubertinem, zre­du­ko­va­né na něko­lik frag­men­tů. Totéž pla­tí pro soud­ní pro­ces s Remigiem a posled­ní roz­ho­du­jí­cí kon­fron­ta­ci mezi Guglielmem a Jorgem.

Film tak podá­vá jed­no­duš­ší vizi pří­bě­hu, méně zasa­ze­nou do kul­tur­ní­ho kon­tex­tu a záměr­ně slo­ži­tou, kde se řeše­ní záha­dy a klíč k její­mu výkla­du skrý­va­jí v dlou­hých historicko-filozofických odboč­kách. Ve fil­mu jsou viní­ci dob­ře pro­kres­le­ni a potres­tá­ni tak, jak divák oče­ká­vá (viz scé­na upá­le­ní a smr­ti Bernarda Gui, kte­rá v romá­nu chy­bí a zejmé­na v této posled­ní epi­zo­dě je his­to­ric­kým pod­vrhem). Stejně tak chy­bí jaký­ko­li náznak Williamova jem­né­ho obdi­vu k Jorgemu, čímž sta­rá posta­va zís­ká­vá výraz­ně nená­vist­ný vzhled. Ve fil­mu navíc při­by­la závě­reč­ná scé­na s pří­cho­dem Adsoovy milen­ky (v romá­nu je mís­to toho odve­de­na spo­lu se skle­pem a Salvátorem, zatím­co Adso spí a její osud je zpe­če­těn) a spo­je­ní nezná­mé­ho jmé­na dív­ky se jmé­nem růže je zce­la své­vol­né, jako by to samo o sobě bylo koneč­nou meta­fo­rou celé­ho pří­bě­hu (tato aso­ci­a­ce je jas­ně vyjá­d­ře­na hla­sem vypra­vě­če na samém kon­ci fil­mu), pro­to­že název romá­nu, z něhož film vychá­zí, nazna­ču­je mno­hem jem­něj­ší odka­zy na stře­do­vě­kou filo­zo­fii.

Mezi mno­ha detai­ly, kte­ré nejsou věr­né kni­ze, je napří­klad to, že pomoc­ník kni­hov­ní­ka Berengar nemlu­ví, Malachiáš je vykres­len mno­hem nega­tiv­ně­ji a opat nemá pří­liš vel­kou důvě­ru ve Williamovy schop­nos­ti. Chybí také zmín­ka o něko­li­ka posta­vách, kte­ré v kni­ze hra­jí ne zce­la ved­lej­ší roli, včet­ně Bencia z Uppsaly, sklář­ské­ho mis­tra Mikuláše a sto­le­té­ho Alinarda. Knihovna je zde před­sta­ve­na mno­hem vel­ko­le­pě­ji, co se týče sce­né­rie, se slo­ži­tou více­ú­rov­ňo­vou archi­tek­tu­rou a vyvý­še­ný­mi scho­diš­ti; v romá­nu nao­pak knihov­na zabí­rá pou­ze jed­no patro a sklá­dá se z jed­no­du­chých míst­nos­tí pro­po­je­ných dveř­mi. Chladná, zim­ní atmo­sfé­ra kláš­te­ra je respek­to­vá­na, což je jed­ním z důvo­dů kouz­la pří­bě­hu. Navíc mla­dý Adso, v romá­nu bene­dik­tin­ský novic, je ve fil­mu fran­tiš­kán­ským novi­cem a zpo­čát­ku vůbec neví o Vilémově inkvi­zič­ní minu­los­ti. Ubertino da Casale ve fil­mu také nosí fran­tiš­kán­ský hábit, na roz­díl od romá­nu, kde je vylí­čen jako plno­hod­not­ný bene­dik­tin­ský mnich, kte­rý změ­nil řád, aby uni­kl svým nepřá­te­lům u papež­ské­ho dvo­ra.

---

• Photo © Twentieth Century Fox Film Corporation
• Zdroj: Italská Wikipedie

---