Josef Šnejdárek - Co jsem prožil (1939)

Josef Šnejdárek - své­ho času doslo­va „celebri­ta“, dnes polo­za­po­me­nu­tý voják, napsal na samém začát­ku nej­straš­li­věj­ší­ho váleč­né­ho kon­flik­tu v ději­nách lid­stva své pou­ta­vé pamě­ti. Čtenáře tak při­vá­dí do své­ho dět­ství v Napajedlích, kde se už takřka napl­no pro­je­vo­val jeho dob­ro­druž­ný duch (tou­ha zasta­vit vlak, útěk z domo­va s cílem stát se „turec­kým pašou“), přes více­mé­ně nud­ný pobyt u C. a K. armá­dy, ke ste­žej­ní čás­ti kni­hy, což je služ­ba ve fran­couz­ské cizi­nec­ké legii. Skutečně, při­bliž­ně 2/3 pamě­tí věnu­je Šnejdárek své legij­ní kari­é­ře. Nastiňuje mno­hé pří­ho­dy, kte­ré jej jako legi­o­ná­ře potka­ly. Je zřej­mé, že Šnejdárkovi sever Afriky při­ros­tl k srd­ci, že pro­ni­kl do men­ta­li­ty tam­ních domo­rod­ců a mno­ho­krát - v roz­po­ru s přís­ný­mi pra­vi­dly - pou­ži­tím vlast­ní­ho rozu­mu nale­zl snad nej­lep­ší mož­né řeše­ní, což mu zaru­či­lo respekt ze stra­ny bedu­ín­ských kme­nů

Jistě, ne ve všech pří­pa­dech asi nut­ně Šnejdárek mlu­ví prav­du. Nechci jej pode­zí­rat ze lha­ní, nicmé­ně mini­mál­ně v pří­pa­dě jed­né fran­couz­ské spi­so­va­tel­ky gentle­mant­sky poml­čel o jejích dro­go­vých a milost­ných eska­pá­dách. Mnohé pří­běhy v podá­ní páně Šnejdárka vyzní­va­jí až pří­liš ide­a­lis­tic­ky, ale klid­ně se takhle moh­ly stát. Nevím, nechci si hrát na chyt­ré­ho a všezna­lé­ho. Čtení je to ale veli­ce pou­ta­vé a zají­ma­vé, dovo­lím si jed­nu malou ukáz­ku:

Tam, kde se kři­žu­je 31. stu­peň sever­ní šíř­ky s 6.
stup­něm východ­ní dél­ky, je v Sahaře něko­lik stud­ní.
Kolem jsou kop­ce pís­ku a nablíz­ku plo­chá ská­la, Araby
zva­ná „Gara“. Na této ská­le vysta­vě­li Francouzi pev­nůst­ku,
jejíž posád­ka měla bdí­ti nad pořád­kem u stud­ní. Jejím
veli­te­lem jsem byl já. Měl jsem. za úkol dbá­ti, aby
kara­va­ny stud­ně nezne­čis­ti­ly a aby se těm­to kara­va­nám
dosta­lo vody, ovšem v tako­vém množ­ství, v jakém to
dovo­lo­val stav stud­ní, v nichž se voda dopl­ňu­je vel­mi
poma­lu.
Tento pořá­dek u stud­ní se udr­žo­val pomo­cí klac­ků,
pokud nepo­sluš­ní byli lidé mír­ní, a pomo­cí pušek, jestli­že
to byli lidé cha­rak­te­ru vznět­li­vé­ho.
Moje posád­ka se sklá­da­la výluč­ně z Arabů, až na léka­ře,
kte­rý mi byl při­dě­len nejen pro­to, aby pečo­val o zdra­ví
posád­ky, ale také hlav­ně pro­to, aby pomá­hal hoji­ti
even­tu­ál­ní nemo­ci, kte­ré se vyskyt­nou v pro­chá­ze­jí­cích
kara­va­nách, aby roz­dá­val jodo­vou tink­tu­ru a chi­nin, a
pra­co­val tak o roz­ší­ře­ní dob­ré pověs­ti a slá­vy fran­couz­ské
civi­li­sa­ce v těch­to kra­jích žíz­ně a pís­ku.
Každý den ráno pro­hlí­žel lékař even­tu­ál­ní nemoc­né
posád­ky. Jednoho dne však při­šel ke mně pod­dů­stoj­ník,
kte­rý měl služ­bu, poně­kud roz­či­len a hlá­sil mi, že e 1 Tu
b i b (lékař) je m a b u l (zeší­lel).
Postavil si prý stan na dunu a stří­lí na kaž­dé­ho, kdo se
při­bli­žu­je.
Řekl jsem si: „Dobrá, podí­vá­me se.„
Vyjdu ven s pod­dů­stoj­ní­kem a smě­řu­je­me na dunu, kde
bylo vel­mi dob­ře vidět bílý stan léka­řův. Ihned začnou
hvíz­dat kul­ky kolem nás. Viděl jsem, že to chla­pík mys­lí
váž­ně a vrá­til jsem se do pev­nůst­ky vyhle­dat veli­ký arch
bílé­ho papí­ru.
Tento arch jsem opat­řil množ­stvím razí­tek a tím­to
tex­tem:
„Generál X., veli­tel sahar­ských oas, má čest infor­mo­va­ti
vojen­ské­ho léka­ře Y., že stu­dij­ní ces­ta do Tonkinu, o
kte­rou se uchá­zel za úče­lem studií, je mu minis­ter­stvem
vál­ky povo­le­na.
Tento vojen­ský lékař má se dosta­vi­ti co nejdří­ve do
Alžíru, kde dosta­ne dal­ší roz­ka­zy.
Velitel pev­nůst­ky, do kte­ré je ten­to lékař při­dě­len, se
posta­rá, aby byl co nejdří­ve ode­slán do Alžíru.
Podpis; plu­kov­ník XX., veli­tel sahar­ských oas.„
A pak jsme se opět­ně vyda­li na ces­tu s tím­to papí­rem.
Držel jsem jej vyso­ko v ruce a mával jsem jím. Vedle
mne krá­čel můj pod­dů­stoj­ník, kte­rý byl vel­mi dob­rý
stře­lec. Také v ruce něco držel, ale arch papí­ru to nebyl.
Doufal jsem však, že nedo­jde k nej­hor­ší­mu.
Lékař nás, jak jsem dob­ře viděl, chvil­ku pozo­ro­val
dale­ko­hle­dem. Mé zuři­vé mává­ní bílým papí­rem v něm
pro­bu­di­lo zvě­da­vost, tak­že nestří­lel. Dokonce nao­pak nám
při­šel vstříc.
Dal jsem mu do ruky popsa­ný arch papí­ru a dopl­nil
jsem jeho obsah pro­hlá­še­ním; „Odjíždíte ihned, smě­rem k
Alžíru.„
Chudák se úpl­ně uklid­nil. Jeho mysl byla nyní zau­ja­ta
nový­mi plá­ny. Dostal se šťast­ně do Alžíru a ztrá­vil tam asi
6 měsí­ců. Byl pak odtam­tud pro­puš­těn úpl­ně vylé­čen.
Podobný pří­pad se v hor­kých kra­ji­nách čas­to vysky­tu­je,
ale nemá vždy stej­ně dob­rý konec.

Velmi zají­ma­vý je ale Šnejdárek i ve chví­lích, kdy se věnu­je něče­mu jiné­mu, než je vál­če­ní a vojen­ský život (alfa a ome­ga této vzpo­mín­ko­vé kni­hy), kupří­kla­du vel­mi pozo­ru­hod­né jsou jeho postře­hy smě­rem k ženám:

Dosud tan­čit neu­mím - leda s nožem v zubech bojo­vý tanec
Senegalců. Tomu jsem se nau­čil při noč­ním tábo­ro­vém
ohni svých Střelců. Melodie bub­nů a píš­ťal strh­nou
kaž­dé­ho, i Evropana.
S tím ovšem na taneč­ní par­ket nemo­hu - ale život mě
ostat­ně do taneč­ních sálů ani mno­ho neve­dl. Přesto říkám,
že kaž­dý muž má umět tan­čit. Moc se člo­věk musí
namá­hat, aby mu to neu­mě­ní žena odpus­ti­la. Každá to
odpus­tí, když člo­vě­ka bliž pozná, ale prá­vě tan­cem se to
bliž­ší pozná­ní usnad­ni…

Nebo tře­ba zde:

Arab nemá tisí­ci­le­tý tré­ning ve sty­ku s ženou jako s člo­vě­kem. Neví, o čem by s
ní mlu­vil. Žena je pro Araba před­mět potě­še­ní - a potom
zase jdi zpát­ky do haré­mu, nebo buď pomoc­ní­kem v boji o exis­ten­ci.

Osobně se mi ale nej­ví­ce líbi­ly Šnejdárkovi pří­běhy z prv­ní svě­to­vé vál­ky a z kon­flik­tů mla­dé­ho Československa s Poláky a násled­ně i s maďar­ský­mi komu­nis­ty. Šnejdárek se mimo­řád­ně osvěd­čil u bojů u Arrasu, odkud pochá­zí i tato jeho vzpo­mín­ka:

Tu vzpo­mí­nám na jed­no­ho kama­rá­da z fran­couz­ské
armá­dy, kapi­tá­na Parise, kte­rý, byv raněn, byl ošet­řo­ván v
bre­toň­ském žen­ském kláš­te­ře na něja­kém polo­ostro­vě u
Atlantického oce­á­nu.
Protože tam bylo jep­ti­šek sedm a on jedi­ný raně­ný, a k
tomu ne pří­liš těž­ce, tak jsem mu rád věřil, že se tam cítí
úpl­ně šťas­ten a že by nic nena­mí­tal pro­ti tor­nu, kdy­by se
tam zase jed­nou vrá­til do ošet­ře­ní.
Několik dní po této roz­mluvě leže­li jsme v záko­pech
před Arrasem a čeka­li jsme na hodi­nu H, abychom vyra­zi­li
k úto­ku. Hodina H při­šla, vysko­či­li jsme ze záko­pu a hned
nato se můj pří­tel Paris sva­lil s pro­stře­le­nou hla­vou. Jeho
přá­ní, býti raněn, se spl­ni­lo až pří­liš.

Škoda jen, že vál­ce s Polskem a Maďarskem není v kni­ze věno­vá­no tro­chu více pro­sto­ru. Čtenáře jis­tě poba­ví his­tor­ka o přestro­je­ných čes­ko­slo­ven­ských vojá­cích z Vršovic za „lido­žra­vé Senegalce“, po jejímž roz­ší­ře­ní se demo­ra­li­zo­va­ná maďar­ská armá­da dáva­la hro­mad­ně na útěk a záro­veň si uvě­do­mí křeh­kost nově vznik­lé Československé repub­li­ky, kte­rá navzdo­ry pří­z­ni­vé­mu kon­ci prv­ní svě­to­vé vál­ky muse­la svo­ji samo­stat­nost v roce 1919 vojen­sky potvr­dit.

A rov­něž se čte­nář neu­brá­ní fan­task­ní­mu nápa­du, jak by to asi bylo býva­lo dopadlo, kdy­by ten­krát Šnejdárek nedo­stal roz­kaz k zasta­ve­ní vojen­ských ope­ra­cí a sku­teč­ně na tu Budapešť zaú­to­čil...

Armádní gene­rál Josef Šnejdárek zemřel něko­lik dní po kon­ci dru­hé svě­to­vé vál­ky v Casablance.

V čest­né hale fran­couz­ských legií v Sidi bel Abbés najde­te něko­lik obra­zů slav­ných legi­o­nář­ských důstoj­ní­ků, jeden z nich pat­ří i Josefu Šnejdárkovi.

Moc zou­fa­lé­ho se dnes ve svě­tě děje.
Já nezou­fám.

---