Karel May – fakta nebo fikce? - 1. Datumy a místa

V kni­hách Karla Maye jsou odka­zy na dobo­vé udá­los­ti, nato­ž­pak něja­ké datum, zříd­ka­vé. Úvodní díl je posta­ven doprostřed občan­ské vál­ky (1861-1865), v dopi­su čte­nář­ce uvá­dí, že Vinnetou zemřel 2. září 1874. Reálnost pří­bě­hu, o níž čte­ná­ře Karel May pře­svěd­ču­je, tím ovšem dost utr­pě­la, neboť hrdi­no­vé by nesta­či­li pro­žít tolik dob­ro­druž­ství v tak krát­ké době. Situaci Karel May ješ­tě vyost­řil poku­sy časo­vě vázat pří­běhy úda­ji jako „před 9 lety“ (honil Old Shatterhand padou­cha Thomase Meltona – Supové Mexika I), nápis v sonor­ském dole z roku 1612 je asi 250 let sta­rý – to pros­tě moc dohro­ma­dy nehra­je. Vždyť Old Shatterhand si po dob­ro­druž­ství v Sonoře odpo­či­nul 20 měsí­ců v Německu, pak se s Vinnetouem pla­ví do Afriky, v Anglii léčí Vinnetouův zánět jater, násle­du­jí dob­ro­druž­ství s Nijory a Mogollony.

Z lep­ší­ho soud­ku: v povíd­ce Kutb, jejíž začá­tek se ode­hrá­vá v Káhiře, je zmín­ka o mah­dis­tic­kém povstá­ní, kte­ré vypuk­ne 9. září 1881, přes­ně pod­le sku­teč­nos­ti. Další data jsou ve tře­tím díle Vinnetoua, kde May pře­de­sí­lá his­to­rii Yellowstoneského národ­ní­ho par­ku. Dočteme se, že prof. Hayden se v roce 1871 vypra­ví do Yellowstone (Vinnetou III), o němž roku 1856 sly­šel gene­rál Warren fan­tas­tic­ké zprá­vy, a Kongres USA pak v roce 1872 vyhlá­sí Národní park (tam­též). Vše sedí napros­to přes­ně. Jediná dal­ší věc, kte­rá budí pochyb­nost, je pro­voz Jižní Pacifické dráhy za živo­ta Vinnetouova, ta popr­vé vyje­la ze San Francisca do ari­zon­ské­ho Tucsonu roku 1880, a léta Páně 1881 dosáh­la El Paso.

Tady odbo­čím: jakou to vlast­ně dráhu vymě­řo­val mla­dý Old Shatterhand počát­kem let šede­sá­tých? Pozor, nikdy netvr­dil, že Jižní Pacifickou, a už vůbec ne sever­ně­ji vedou­cí Central and Union Pacific. Jdu do své­ho Vilímka: „Náš úsek ležel mezi Canadianem a Novým Mexikem“. Tomu nej­blí­že je drá­ha „Atchinson, Topeka and Santa Fé Railroad“ (ATSF), k její­muž vybu­do­vá­ní byla zalo­že­na spo­leč­nost roku 1859, pře­jme­no­va­ná 1863. Trasa byla Kongresem Spojených Států schvá­le­na roku 1863, tedy těs­ně před (domní­vám se) nebo těs­ně po před­běž­ném vymě­ře­ní (ješ­tě jed­nou při­po­mí­nám, že na roz­díl od fil­mu v kni­ze Old Shatterhand měří, ale nesta­ví). Občanská vál­ka stav­bu zdr­že­la, tak­že tepr­ve 30. říj­na 1868 se popr­vé koplo do země v kansas­ké Topece. Důvodem stav­by dráhy byl trans­port dobyt­ka z Kansasu a záso­bo­vá­ní Coloradských dolů potra­vi­na­mi a tech­ni­kou s cílem na nich vydě­lat, pro­to­že hod­ně pro­spe­ro­va­ly. Z dal­ší his­to­rie dráhy uvá­dím: 26. dub­na 1869 jel vlak na prv­ním 10km úseku. 5. září 1872 dosá­hl Dodge City, colo­rad­ské hra­ni­ce pak 23. pro­sin­ce 1873, colo­rad­ské měs­to Pueblo 1. břez­na 1876 (ale to byla odbočka na Ogden City, ne hlav­ní větev do Santa Fé), Ratonský prů­smyk 7. pro­sin­ce 1878. Zajímavé je, že data­ce vymě­řo­vá­ní dob­ře odpo­ví­dá době, do níž May vklá­dá nástup mla­dé­ho Old Shatterhanda coby sur­veyo­ra s teo­do­li­ty do pré­rie, totiž počá­tek šede­sá­tých let. Dlouho jsem nemohl najít výše cito­va­ný úsek, ale exis­to­val. Vedl z texaské­ho Panhandle přes Washburn do ALbuquerque, dokon­čen byl až půl sto­le­tí poté, co byl plá­no­ván a snad i vymě­řen.

A zabi­li jsme dvě mou­chy jed­nou ranou. Stavba želez­ni­ce s pro­vi­zor­ním, ne pra­vi­del­ným, pro­vo­zem tvo­ří i pod­stat­nou část záplet­ky romá­nu Černý mustang. Pokud se děj úvod­ních kapi­tol Černého mustan­ga ode­hrá­val na seve­ro­vý­chod od Raton Pass v Coloradu nebo Kansasu, pak by to Vinnetou ješ­tě teo­re­tic­ky sti­hl zažít, pokud by šlo oprav­du jen o pro­vi­zor­ní úsek se sta­veb­ní dopra­vou, ale tak to v kníž­ce vpod­sta­tě je. Později se z ATSF sta­la sever­ní větev Jižní Pacifické dráhy.

Divoký západ Karla Maye je domé­nou divo­ce žijí­cích Indiánů, hra­ni­čá­řů, lov­ců, trap­pe­rů a zále­sá­ků, to vše ve sku­teč­nos­ti kon­či­lo 40. léty, zby­li jen lov­ci bis­o­nů. 60. až 80. léta jsou léty pod­ni­ká­ní, v kra­ji­ně při­bý­vá nových depo­tů, dolů, poš­tov­ních a doprav­ních slu­žeb, vojen­ských pev­nos­tí, jejich síť je mno­hem hust­ší než by se z čet­by Karla Maye zdá­lo, domi­nu­jí vlád­ní agen­ti, důl­ní inže­ný­ři, geo­lo­go­vé a pro­spek­to­ři vše­ho dru­hu, vojá­ci, poš­ťá­ci, far­má­ři a pěs­ti­te­lé. Mayovi Indiáni pro­ti sku­teč­nost také mno­hem méně obcho­du­jí a vymě­ňu­jí. Stranou mého zájmu nezů­stal ani seznam apač­ských kme­nů, kte­rým vlá­dl Inču-čuna a po jeho smr­ti Vinnetou. Nejblíže má sezna­mům, jejichž auto­ry je dvo­ji­ce znal­ců a pře­mo­ži­te­lů Apačů, ale i míro­tvor­ců José Cortése y Olarte a Antonia Cordery. Sepsán byl roku 1799 a ješ­tě se k němu vrá­tím pro jeho důle­ži­tost. A když už zkou­má­me reá­lie, také rela­tiv­ní nepří­tom­nost zado­vek a opa­ko­va­ček ve výzbro­ji uka­zu­je na pozd­ní 40. léta 19. sto­le­tí, kte­rá tak tvo­ří kuli­su Mayovy ame­ric­ké řady.

---

Fotka od fsHH z Pixabay

---