Koncert: Within Temptation – Praha 2018

Po vel­mi dlou­hé době jsem navští­vil kon­cert téhle nizo­zem­ské legen­dy, kte­ré už posled­ní dobou pro její vstup do multi­žánro­vé­ho prů­se­čí­ku nevě­nu­ji zda­le­ka tolik pozor­nos­ti, co dří­ve. Zpěvačka Sharon den Adel navíc v posled­ních letech řeši­la množ­ství osob­ních pro­blé­mů, kte­ré nej­pr­ve po vydá­ní její­ho sólo­vé­ho popo­vého alba a nevhod­ným mar­ke­tingem kape­ly sil­ně vyu­ži­té nejis­to­ty fan­dů vypa­da­ly, že se tahle sesta­va sku­teč­ně roz­pad­ne. To se nako­nec za slav­ných fam­fár nesta­lo a mís­to toho Within Temptation ozná­mi­li nové album a tour, kte­ré jsem během letoš­ní­ho pro­sin­ce navští­vil.

Jak bývá v posled­ní době hloupým zvy­kem, kape­la neče­ka­la ani na vydá­ní nové des­ky a už se roz­je­la na kon­cer­ty do prv­ních desti­na­cí (včet­ně Prahy), kde bylo mož­né na kon­cer­tu sil­ně zastou­pe­né při­chá­ze­jí­cí album Reckoning napo­slou­chat tak maxi­mál­ně ze 2 vol­ně vyda­ných sin­g­lů (kte­ré však zda­le­ka nepo­kry­ly setlist), což není zrov­na má dva­krát oblí­be­ná zába­va. Mám rád si na album počkat jako na celek a tepr­ve po jeho řád­ném napo­slou­chá­ní si užít kon­cert.

Ten tedy pro mě zce­la nepo­cho­pi­tel­ně začal hned tře­mi nový­mi pís­nič­ka­mi, kte­ré jsem neznal a napros­to mě tedy neba­vi­ly. Ke smů­le kape­ly jsem díky tomu měl mož­nost pře­mýš­let nad tím, jak moc se vzda­lu­je tomu, co tolik rád poslou­chám, a přes­to­že mě jejich tvor­ba stá­le oslo­vu­je, už to není to co dří­ve. Navíc mě čím dál více vadí popo­vě smí­cha­ný zvuk, kte­rý nedá­vá vynik­nout kyta­rám a na tom­to kon­cer­tě obzvlášťe se sna­ží­cí­mu Ruudemu Joliemu, kte­rý do toho řezal s nesku­teč­nou ener­gií po celou dobu vystou­pe­ní, Slyšet to však bohu­žel kvů­li zvlášt­ní­mu nami­xo­vá­ní pří­liš neby­lo. Zato stár­nou­cí (nic ve zlém) Sharon Den Adel hlav­ně v prv­ní znač­ně nud­né polo­vi­ně kon­cer­tu byla doslo­va všu­de. Byl jsem poměr­ně hod­ně pře­kva­pen, jak moc se na ní od dob, kdy jsem ji posled­ně viděl, věk a nej­spí­še i rodin­né pro­blémy pro­je­vi­ly. Ve zmí­ně­né prv­ní polo­vi­ně kon­cer­tu ji to navíc moc nela­di­lo a v kom­bi­na­ci s nezná­mý­mi pís­nič­ka­mi pří­cho­zí­ho alba to na mě oprav­du cel­ko­vě děla­lo vel­mi špat­ný dojem.

Všechny nedu­hy prv­ní polo­vi­ny však jako­by se vytra­ti­ly, když se kape­la pus­ti­la do hitov­ky Shoot in the Dark, kte­rá jako­by snad pro ně zna­me­na­la sku­teč­ný začá­tek kon­cer­tu. Tedy toho kon­cer­tu, na kte­rý jejich fan­do­vé při­šli. Zvuk se tro­chu vyla­dil, i když na můj vkus byl stá­le až pří­liš popo­vě zastře­ný a kyta­ry tedy po celou dobu vystou­pe­ní nedo­sta­ly pozor­nost, kte­rou by si zaslou­ži­ly. Ruude si z toho asi ze zvy­ku však pří­liš nedě­lal a dál řádil jako čer­ná ruka a mini­mál­ně pohled na něj nesmy­sl­ný zvu­ko­vý mix dost vyva­žo­val. I Sharon se obstoj­ně roze­zpí­va­la a ke kon­ci, kdy nastou­pi­ly její téměř sóla, všem doká­za­la, že do staré­ho žele­za ješ­tě roz­hod­ně nepat­ří. Koncert se poma­lu chý­lil ke kon­ci, zazní­va­ly stá­lé hity zakon­če­né např. kous­ky What Have You Done Now, Forgiven, Mother Earth a Stairway to the Skies na úpl­ný konec.

Zhodnocení je pro mě dnes obzvláš­tě těž­ké. Sharon se doká­za­la ze svých tra­b­lů vyhra­bat a i když ji to chvil­ku trva­lo, nako­nec se pro­bu­di­la a před­ved­la, proč ji všich­ni milu­jí. Celá prv­ní polo­vi­na kon­cer­tu v hod­ně sla­bé kaden­ci je však hod­ně vel­ký prů­švih a mix zvu­ku, kte­rý asi sice nebyl úpl­ně zbabra­ný a kape­la chce, aby tak zně­la, mě sil­ně otra­vo­val. Poslouchám rád Within Temptation prá­vě díky říz­ným kyta­rám i přes jejich aktu­ál­ní multi­žánro­vost, kte­rou sami vyzdvi­hu­jí, ale jejich popo­vý zvuk mě zkrát­ka neba­ví. Tenhle kon­cert jsem si tedy ve výsled­ku pří­liš neu­žil a při­znám se, že se budu hod­ně roz­ho­do­vat, jest­li se uká­žu na příš­tím.

Uděluji 50%

---