LAMBERT, Karine. Dům žen bez mužů. Aneb když se ztratí láska, pověs na hřebík otevřené nůžky!

Název romá­nu svá­dí k před­sta­vě, že by se moh­lo jed­nat o femi­nis­tic­ký výkřik zhr­ze­ných žen. Prvoplánově to tak i vypa­dá. Je zde však jed­no vel­ké ALE. Osudy pěti žen v domě, kam kro­mě čtyř­no­hé­ho Jean-Pierra nesmí vstou­pit žád­ný muž­ský prvek, insta­la­té­ra nevy­jí­ma­je, postup­ně roz­krý­va­jí více vrs­tev a z původ­ně čer­no­bí­lé před­sta­vy o roz­dě­le­ném muž­ském a žen­ském svě­tě začne vystu­po­vat jiný obraz, kte­rý hra­je vše­mi barva­mi duhy.

Stárnoucí balet­ka v pod­kro­ví a její odda­né pod­da­né se stří­da­jí ve vyprá­vě­ní život­ních pří­bě­hů, pří­bě­hů, ve kte­rých jsou to výhrad­ně muži, kte­ří všech­no poka­zi­li, zni­či­li a pokud ne, tak to urči­tě udě­la­jí, pokud dosta­nou něja­kou šan­ci. Všechno zave­de­né se však nená­pad­ně mění, když se do domu na pře­chod­nou dobu nastě­hu­je Juliette. Ta se zde cítí ze začát­ku stís­ně­ně. „Zvláštní dům. Královna, nad­še­ná obdi­vo­va­tel­ka Bacha. Prapodivné setká­ní s hla­va­mi bez tvá­ří. Juliette stá­le nevě­dě­la, jak vypa­da­jí ostat­ní nájem­ni­ce.“

Příběhy se navzá­jem pro­plé­ta­jí, jako čer­ve­ná nit se v nich opa­ku­je kříž­ko­vým ste­hem vyší­va­ný vzo­re­ček zra­dy, zkla­má­ní a osa­mo­ce­ní. A také tou­ha se chrá­nit, najít něco, tře­ba kou­sek čoko­lá­dy, když se začne stmí­vat a zven­ku kle­pe na dve­ře strach z opuš­tě­ní. „Šlo by nakou­pit si do záso­by stej­ně jako slad­kos­ti i lás­ku?“

Hlavním hrdi­nou, o kte­ré­ho nikdo nesto­jí, je Minulost. Prosakuje pořád na povrch sou­čas­nos­ti, obje­vu­je se v myš­len­kách od rána až do noci. Pronásleduje všech­ny oby­va­tel­ky beze zbyt­ku, v tom­to je spra­ved­li­vá a niko­ho nešet­ří.

Popisy toho veskr­ze špat­né­ho, co se sta­lo, se pro­lí­na­jí s pří­tom­nos­tí, kte­ré se však nepři­klá­dá vel­ká důle­ži­tost. Rozhovory o pití čaje, cvi­če­ní jógy, nebo pěs­to­vá­ní bam­bu­sů při­po­mí­na­jí „čis­té rados­ti živo­ta“, nicmé­ně jako­by ta radost stej­ně chy­bě­la. Návody, jak nahra­dit lás­ku, nepo­má­ha­jí, pro­to­že: „Láska se nedá nahra­dit. Iluze, oče­ká­vá­ní, bouř­li­vost, závis­lost, zkla­má­ní, part­ner­ské tera­pie nebo prázd­no­ta, to všech­no se dá nahra­dit pří­jem­ný­mi věc­mi, co jsou na dosah ruky a nezmi­zí při prv­ním záva­nu vět­ru nebo při pro­bu­ze­ní mízy na jaře.“

A Láska sama tohle moc dob­ře ví a při­po­mí­ná se vše­mi mož­ný­mi způ­so­by, napří­klad když nepři­jde domů Kocour: „Lehne si. Noc bez Jean-Pierrova tep­lé­ho koži­chu, tíže jeho těla, když se k ní při­tu­lí, to se nikdy nestá­vá. Simone se posa­dí na lůž­ku ve stře­hu, jest­li se neo­zve zvuk jeho tla­pek na pod­la­ze nebo neob­je­ví vou­sa­tý čenich či ocas vzty­če­ný do cho­cho­lu…“ Rosalie, jed­na z pěti­ce obr­ně­ných žen, má po ruce vždy něja­ký čaj, zaří­ká­va­dlo nebo kouz­lo, jak při­vo­lat, to, co se ztra­ti­lo a její rada zní: „Pověs na hře­bík ote­vře­né nůž­ky.“ Její dal­ší rada taky nemu­sí být k zaho­ze­ní: „A jest­li si doma něco zapo­me­neš, nevra­cej se. Za tebou jde anděl. A když se vrá­tíš domů, opus­tí tě.“

Děj pře­ky­pu­je návo­dy, pouč­ka­mi, kouz­ly. Celá kni­ha je urči­tě návo­dem, jak na to… Na co? No, na při­vo­lá­ní lás­ky a part­ne­ra, se kte­rým sto­jí za to být. Je tře­ba se vydat na ces­tu a opus­tit pří­stav jis­to­ty, kte­rý zanes­lo bahno nečin­nos­ti. Dům žen bez mužů je lyric­ké, poe­tic­ké, man­tra­mi a pouč­ka­mi napl­ně­né vyprá­vě­ní, čte­ní pro ženy, vari­a­ce na Dívčí vál­ku, obraz, při­po­mí­na­jí­cí kra­ji­nu s úzkou ces­tič­kou, kte­rá mizí kde­si v dál­ce u růžo­vé­ho domu pono­ře­né­ho v leh­ké mlze. Že je to pří­liš růžo­vé? Možná ano a mož­ná taky ne…

Karine Lambert je bel­gic­ká foto­gra­f­ka. Vždycky sni­la o tom, že jed­nou napí­še kni­hu. Její prvo­ti­na (2014), kte­rou vyda­lo v letoš­ním roce nakla­da­tel­ství Motto, je stej­ně jako její foto­gra­fie plná emo­cí, rados­ti, křeh­kos­ti a prav­di­vos­ti. A svět­lo svě­ta spat­ři­la letos její dru­há kni­ha, „Tak a nyní se pusť­me do tan­ce!“

LAMBERT, Karine. Dům žen bez mužů. Přeložila Šárka BELISOVÁ. Praha: Motto, 2016. Román (Motto). ISBN 978-80-267-0651-9.

---