Lincoln speciál – část 5 - Daniel Day-Lewisovo ztvárnění

Muž, kte­ré­ho v „Lincolnovi“ uvi­dí­me, je hrdi­na v klad­ném slo­va smys­lu, ale slo­ži­tý, roz­po­ru­pl­ný, kte­rý má své chy­by. Boj za pro­sa­ze­ní 13. dodat­ku nebyl jen klí­čo­vým oka­mži­kem pro národ, ale i pro­pas­tí, nad kte­rou Lincoln stál. Zatímco v Kapitolu vyhrá­vá mocen­ský boj, na domá­cí fron­tě čelí ztrá­tě syna, nesho­dám se svou slo­ži­tou ženou a stra­chu ze ztrá­ty dal­ší­ho syna kvů­li kon­flik­tu, kte­rý ho den­ně tíží.

Obě tyto polo­hy Lincolna ztvár­ňu­je dvoj­ná­sob­ný drži­tel Ceny Akademie Daniel Day-Lewis. Spielberg říká: „Daniel, stej­ně jako Tony Kushner, pocho­pil Lincolna na suba­to­már­ní úrov­ni, kte­rá pře­kra­ču­je hra­ni­ce čeho­ko­liv, co já doká­žu vyjá­d­řit. Nikdy jsem se Daniela neptal na jeho postup, nikdy jsem ho nezpo­chyb­nil, nikdy jsem se nedí­val daro­va­né­mu koni na zuby. Jen jsem ho s nevý­slov­ným vdě­kem při­jal. S Danielem a Tonym jsem se cítil jako mezi dvě­ma veli­ká­ny v kra­ji­ně diva­dla a před­sta­ve­ní a neu­stá­le jsem si říkal: ‚Nepřekážej, veleb tato slo­va, zachy­cuj tyto výstu­py, jak nej­lé­pe dove­deš. A nechej her­ce vrhat jejich dlou­hé stí­ny.‘“

Day-Lewis vychá­zel při ztvár­ně­ní Lincolna z Kushnera a ten zase čer­pal při vytvá­ře­ní osob­nos­ti Lincolna z Doris Kearns Goodwinové. „Filmové poje­tí Lincolna je hod­ně v duchu Dorisiny počá­teč­ní před­sta­vy o něm,“ vysvět­lu­je Kushner. „Četl jsem o Lincolnovi bez­po­čet knih a člán­ků, ale cítil jsem, že Doris ho vní­má kom­plex­ně. Viděla ho jako prag­ma­tic­ké­ho poli­ti­ka, kte­rý doká­zal být až děsi­vě vypo­čí­ta­vý a obě­to­vat přá­tel­ství, když bylo tře­ba, ale záro­veň jako poe­tic­ké­ho člo­vě­ka, kte­rý měl smy­sl pro humor. Jak řekl Walt Whitman: ‚Měl mno­ho tvá­ří.‘“

Stejně jako mno­zí jiní znal Day-Lewis zpo­čát­ku Lincolna jen vel­mi zběž­ně, pře­váž­ně z pro­je­vů, jako byl ten v Gettysburgu. „Ale jako o člo­vě­ku jsem o něm nevě­děl zho­la nic, dokud jsem neza­čal číst scé­nář,“ říká. Scénář odstar­to­val učí­cí pro­ces. „Tony popi­so­val toho muže bar­vi­tě pomo­cí jeho inte­lek­tu, humo­ru a melan­cho­lie, a to jak doma, tak v úřa­du. Tento kon­trast pro mě byl zásad­ní. V Tonyho scé­ná­ři vidí­te Lincolna jako sou­kro­mou i jako veřej­nou posta­vu.“

Pak se pus­til do čte­ní „Týmu riva­lů“ a dal­ších děl o Lincolnovi nebo od něj. To však uvol­ni­lo ces­tu něče­mu mno­hem orga­nič­těj­ší­mu. „Dorisina kni­ha byl dob­rý začá­tek,“ říká Day-Lewis. „Ale číst vyprá­vě­ní o živo­tě samo o sobě nesta­čí. V urči­tém oka­mži­ku jsem začal usi­lo­vat o sub­jek­tiv­ní pocho­pe­ní Lincolnovy osob­ní zku­še­nos­ti. A v tom­to ohle­du byl odkaz jeho vlast­ní­ho díla vel­mi důle­ži­tý. Uděláte si o něm skvě­lou před­sta­vu nejen na zákla­dě jeho pro­je­vů, ale i pří­bě­hů, kte­ré vyprá­věl.“

Dalším klí­čem k Lincolnovi se Day-Lewisovi sta­lo něco, co nazý­vá „rytmem člo­vě­ka“. Vysvětluje to násle­dov­ně: „Dělal všech­no svým tem­pem a jinak to ani dělat nemohl. Musel dospět k roz­ho­du­jí­cím závě­rům pro­střed­nic­tvím logic­ké­ho pro­ce­su, na kte­rý spo­lé­hal. To, co moh­lo ostat­ním při­pa­dat jako nečin­nost nebo para­lý­za, bylo jen fyzic­ké zdá­ní, kte­ré budil. Ve své mys­li ces­to­val tak, jak potře­bo­val, pro­chá­zel všech­no krok za kro­kem, a potom viděl věci jas­ně.“

Jiná strán­ka Lincolnova ryt­mu spo­čí­va­la ve způ­so­bu, jakým s chu­tí spřá­dal pří­běhy se zámě­rem uleh­čit lidem v těž­kých oka­mži­cích nebo je nasmě­ro­vat jiným smě­rem. „Existoval jeden člo­věk, kte­rý mi byl tuze dra­hý a kte­rý už neži­je a kte­rý měl obdob­né vypra­věč­ské kva­li­ty. Znám pár dob­rých vypra­vě­čů, ale já sám vypra­vě­čem nejsem,“ říká Day-Lewis. „Z toho jsem měl vel­ké oba­vy. Lincolnův důvtip byl bez­pro­střed­ně břit­ký a to bylo krás­né. To bylo něco, co jsem na něm milo­val.“

Zaměření na Lincolnův humor potě­ši­lo Goodwinovou, kte­rá při­klá­da­la během vlast­ní­ho bádá­ní této Lincolnově strán­ce vel­kou důle­ži­tost. „Bylo pro mě oprav­du důle­ži­té, že se ve fil­mu obje­vu­je Lincolnův humor,“ říká. „A že je sou­čás­tí scé­ná­ře a Danielova ztvár­ně­ní. Říkalo se, že Lincoln tře­ba seděl v míst­nos­ti a vypa­dal vel­mi smut­ně a pak začal vyprá­vět pří­běh a najed­nou ožil a byl čím dál tím zábav­něj­ší a v očích mu jis­kři­lo a jeho hlas nabí­ral na síle nezá­vis­le na tom, co vyprá­věl. Tak jsem ho vždy chtě­la vidět: v pohy­bu, jak vyprá­ví pří­běhy.“

Zatímco pod­le někte­rých moder­ních his­to­ri­ků jevil Lincoln znám­ky depre­se, Kushner míní, že jeho roz­po­lo­že­ní bylo odra­zem teh­dej­ších udá­los­tí. „Byl to nesmír­ně empa­tic­ký člo­věk,“ tvr­dí. „Dokázal vyjá­d­řit lid­ský zármu­tek vel­mi lid­ským a milým způ­so­bem. Zároveň byl pre­zi­den­tem během krva­vé vál­ky, kte­rá změ­ni­la vztah ame­ric­ké­ho lidu ke smr­ti. Takže v něm byl stín, ale to bylo dáno okol­nost­mi.“

Kushner dodá­vá: „Myslím, že to je jed­na z věcí, kte­rou Daniel Day-Lewis doká­zal vyjá­d­řit: nesmír­né bří­mě zod­po­věd­nos­ti a také osa­mě­lost vyso­ce posta­ve­né­ho člo­vě­ka, kte­rý chá­pe tuto zod­po­věd­nost a ví, co musí udě­lat.“

Pak tu byla Lincolnova hube­ná, špi­ča­tá posta­va a hlas, kte­rý nebyl bary­ton, jak si lidé čas­to před­sta­vu­jí, ale spíš vyso­ký tenor, obzvlášť teh­dy, když se rozohnil. Day-Lewis ztě­les­nil obo­jí a pro­půj­čil posta­vě hrubě tesa­nou, nepři­krášle­nou lid­skost, kte­rá ho zpří­stup­ňu­je. „Daniel odrá­ží Lincolnovu fyzič­nost oprav­du pozo­ru­hod­ným způ­so­bem,“ říká Kathleen Kennedyová. „Ale záro­veň pro­ni­kl tak hlu­bo­ko, až máte dojem, že věděl, jaký byl Lincoln člo­věk. Navíc vztah souzně­ní, kte­rý mezi ním a Stevenem během natá­če­ní vzni­kl, se niče­mu nevy­rov­ná. Nikdy dřív jsem nevi­dě­la Stevena pra­co­vat s někým tak úzce a intim­ně.“

„Náš vztah byl zalo­že­ný na sdí­le­né úctě k Lincolnovi,“ říká Day-Lewis. „Bylo mi nesmír­ným potě­še­ním, že mi Steven a Tony umož­ni­li stu­do­vat život toho­to muže. Žádnou lid­skou bytost jsem nikdy neměl tak rád a pochy­bu­ji, že kdy mít budu.“

O svém pra­cov­ním vzta­hu se Spielbergem Day-Lewis říká: „Je vel­mi ote­vře­ný. Otevřenost je nej­lep­ší vlast­nost, kte­rou může člo­věk v tvůr­čím pra­cov­ním pro­stře­dí oplý­vat. A míra jeho ote­vře­nos­ti spo­leč­ně s jeho smys­lem pro struk­tu­ru je půso­bi­vá kom­bi­na­ce. Zároveň je vel­mi sebe­jis­tý. Ale jeho sebe­jis­to­ta zohled­ňu­je potře­by a ener­gii všech kolem něj.“

Spielberg a Day-Lewis se shod­li na tom, že pro­stře­dí natá­če­ní by mělo být jis­tým dru­hem oázy, kde oží­vá jen Lincolnův svět. Aby udr­žel celist­vost toho­to svě­ta, požá­dal Spielberg her­ce a čle­ny štá­bu, aby zce­la při­ja­li za svůj Washington 19. sto­le­tí. „Abychom dosáh­li teh­dej­ší­ho roz­po­lo­že­ní náro­da, muse­li jsme na natá­če­ní vytvo­řit pocit auten­tič­nos­ti,“ říká Spielberg. „Jedinými prv­ky moder­ní doby byla kame­ra a moni­to­ry. Všechno ostat­ní bylo sou­čás­tí Lincolnovy rea­li­ty.“

Filmový archi­tekt Rick Carter vzpo­mí­ná na pocit, že se pře­su­nul v čase, když Day-Lewis popr­vé při­šel na natá­če­ní. „Nemohl jsem se z toho vzpa­ma­to­vat, když jsem ho prv­ně uvi­děl,“ uva­žu­je. „Nestál pře­de mnou Daniel Day-Lewis, ale pre­zi­dent USA v roce 1856. Stál pře­de mnou Abraham Lincoln. Neshledával jsem mezi nimi žád­ný roz­díl.“

---