My girl, my girl, don’t lie to me,
Tell me where did you sleep last night.
In the pines, in the pines,
Where the sun don’t ever shine.
O tom, co by se stalo, kdyby se Kurt Cobain nezabil přemýšlely už statisíce fanoušků. Co kdyby se ale vážně Cobain vrátil do současnosti?
Teenagerka Evelyn vede osamělý a bezútěšný život každého depresivního a sebevražedného jedince. Ve škole jí šikanují, matka je alkoholička, otec zemřel ve vězení, už neví kudy kam. Nad vodou ji drží akorát hudba Nirvany a především uctívaný plakát Kurta Cobaina, do něhož je zoufale zamilovaná.
Po pokusu o sebevraždu se probudí v nemocničním pokoji vedle „bledého muže s vlasy barvy kůry stromů, kterého někdo navlékl do trička se Céline Dionovou a kostkovaných pyžamových kalhot“. Pojmenuje ho Smutek, on jí Milost. Evelyn věří – ne, ona to ví –, že Smutek je Kurt Cobain. On sám to nevyvrací ani nepotvrzuje kvůli mezerám v paměti, a ačkoliv doktoři si myslí, že oba dva pacienti jsou cvoci, připouštějí, že ta podobnost je zarážející. Evelyn mu vypráví o tom, jak se setkal s její matkou a jaký byl jeho život, jak skončil. Kurt Cobain 2.0, nyní Céline, a Evelyn spolu z nemocnice odejdou a zamilují se do sebe – i když ona ho milovala ještě před tím, než ho znala. Vypráví si příběhy, dávají si různá jména, holdují drogám, drsně se milují, skládají písně, nosí extravagantní oblečení a každý z nich si založí vlastní kapelu, přičemž ta jeho, Bleach, raketově vystřelí ke hvězdám. Ta její připomíná kapelu Hole: drsné rebelky, které jsou známé, ale mnohými zavrhované a zastíněné slavnějším, testosteronovým protějškem.
Jejich svět je sladký a nehostinný zároveň: milují se a nenávidí, rozchází a dávají dohromady, odvykají drogám a zase je vpravují do žil. Celý příběh je nesen v duchu horečných zápisů z první osoby, povětšinou Evelyn, výjimečně Célina. Nemá jemné hrany, protože oba jsou tak trochu vyšinutí, vášniví, a většinou sjetí. Veškerá pestrobarevná potrhlost stojí Evelyn jizvy, smrt přítele, dva potraty a zmršené manželství ještě před sedmnáctými narozeninami. A bohužel to není poslední vyúčtování, které od svého vysněného života dostane.
Kdes byla včera v noci se nečte snadno. Fantaskní jazyk, který se proplétá stránkami a podmaňuje si každé slovo, si vybírá svou daň, a tou je nesrozumitelnost. Příliš mnoho osobních zájmen a málo vlastních jmen často nechávají čtenáře nejistého v tom, o kom je vlastně řeč, stejně tak množství vedlejších postav a to, že vypravěči příběhu jsou značně nespolehliví, tudíž nevíte, co se jim jen zdálo a co se stalo doopravdy. Za tu práci s jazykem a zvláštní, snové opojení to ale stojí.
Plácli jsme si a část mého já se ohlédla do dálky, toužila po přátelích, toužila po něčem, co jsem měl a co jsem zničil, ale nemohla si vzpomenout.
O nic víc než platinová blondýna, o které se mi mockrát zdálo a jejíž smutné oči vypadaly jako UFO vypouštějící z promáčených černých dvířek miniaturní turmalíny z Paraíby.
V těch snech jsem labuť a roztahuju křídla, abych jí předvedl, jak moc ji miluju. Vždycky se odvrátí.
str. 115
[kkstarratings]
