Mánička a Žeryk slaví 91. narozeniny!

Princezna, víla, slu­níč­ko, záchra­na, poklad! Ale také šprt­ka, žalob­ní­ček nebo trdlo. Ano, to vše a ješ­tě mno­hem víc je Hurvínkova nej­bliž­ší kama­rád­ka. Holčička Mánička. Spatřila svět­lo svě­ta přes­ně před deva­de­sá­ti lety v před­sta­ve­ní Hurvínkova jar­ní revue. Toto před­sta­ve­ní pro dospě­lé se zača­lo hrát ješ­tě v ama­tér­ských časech a po pro­fe­si­o­na­li­za­ci sou­bo­ru se již nemě­lo uvá­dět. Publikum si ale tuto hru doslo­va vynu­ti­lo. Skupa rea­go­val po svém. Hra se na reper­toár vrá­ti­la, ale nově pod názvem Revue z donu­ce­ní. Zde tedy zazně­la i prv­ní Mániččina slo­va. Devadesát let je deva­de­sát let a tak Vám tu její prv­ní slo­va při­ná­ší­me. Šlo o roz­ho­vor s Hurvínkem.

Mánička (vejde): Copak se mu sta­lo, chla­peč­ku, že je tak smut­nej?

Hurvínek: Ale, copak bych jí to poví­dal, tomu ona ješ­tě ani nero­zu­mí.

Mánička: Bolí ho bříško? Nebo se bojí, že bude doma bit?

Hurvínek: Ale kde­pak, bříško mé nebo­lí, ale srd­ce mne bolí. Jsem kru­tě opuš­těn. (Změniv tón) Dovolila, abych se jí před­sta­vil. Já jsem Hurvínek. (Ukloní se).

Mánička: Já ho znám z lout­ko­vý­ho diva­dla, a tam je vždyc­ky tak vese­lej, a teď když jsem ho pozo­ro­va­la, tak div nepla­kal.

Hurvínek: Prominula, ale vona je doce­la imper­ti­nent­ní, ani mi neřek­la své ctě­né jmé­no.

Mánička: Já jsem pře­ce Mánička!

Jak sami vidí­te, s Hurvínkem si zpo­čát­ku dokon­ce oni­ka­li, ale už zde byla patr­ná Mániččina „sta­rost­li­vost“. Pokud vzpo­me­ne­me na Hurvínkovo prv­ní slo­vo - „Rukulíbám“ - pak nás může těšit, že obě děti vstou­pi­ly do živo­ta jako sluš­ní lidé.

Podobně jako Spejbl s Hurvínkem má i Mánička za svou deva­de­sá­ti­le­tou his­to­rii něko­lik gene­ra­cí „mami­nek“.

Tou úpl­ně prv­ní byla Anna Kreuzmannová. Ve Skupově sou­bo­ru mlu­vi­la nej­pr­ve Kašpárka, ale když jako part­ner S+H pře­stal vyho­vo­vat, vytvo­řil na Skupovo přá­ní Gustav Nosek lout­ku hol­čič­ky. Tu s něko­li­ka pauza­mi mlu­vi­la Anna Kreuzmannová od roku 1930 až do roku 1943. Po ní násle­do­va­la od roku 1946 až do roku 1967 Božena Weleková-Vavříková. Její hla­so­vý pro­jev Máničky byl již mno­hem při­ro­ze­něj­ší, navíc paní Weleková byla i výbor­ná zpě­vač­ka. Mánička byla stá­le sluš­ná, tro­chu udi­ve­ná hol­čič­ka, ale sta­la se stá­lou Hurvínkovou part­ner­kou.

Zmínit může­me i to, že za Boženu Welekovou někdy zaska­ko­va­la Blanka Macková.

Krátce po svém pří­cho­du do Divadla Spejbla a Hurvínka pře­vza­la roli Máničky Helena Štáchová. Ta z ní udě­la­la tako­vou Máničku, jakou zná­me dnes. Nejen, že jí při­ved­la Bábinku, tak­že i Mánička má koneč­ně své úto­čiš­tě, ale ustá­li­la se také Mániččina podo­ba. Po dló­ó­ó­u­hé­éé řadě růz­ných vzhle­dů nako­nec pře­tr­va­la dneš­ní brý­la­tá inte­lek­tu­ál­ka od Zdeňka Juřeny. Mánička je Hurvínkovým sku­teč­ně rov­no­cen­ným part­ne­rem i opo­nen­tem. Objevuje se dokon­ce v titu­lech našich her. K posled­ním pat­ří lout­ko­vý muzi­kál „Jak s Máničkou šili všich­ni čer­ti“.

Po před­čas­ném odcho­du Heleny Štáchové před tře­mi lety ado­p­to­va­la Máničku za svou Marie Šimsová. A to je Mánička dnes!

Neradi bychom zapo­mně­li také na dlou­ha­tán­skou řadu teti­ček a strýč­ků, kte­ří Máničce vdech­li život přes lout­kář­ské vaha­dlo. V prv­ních letech se vaha­dlo čas­to pře­dá­va­lo z ruky do ruky, ale jakmi­le se posta­va Máničky ustá­li­la, při­vlast­ni­la si vlast­ní­ho vodi­če. U vahadla se tak ved­le mami­nek, pro­to­že všech­ny mamin­ky byly záro­veň zdat­ný­mi lout­kář­ka­mi, obje­vi­la i celá řada exce­lent­ní lout­ká­řů „vodi­čů“. Když bude­me jme­no­vat, bude to vel­mi nespra­ved­li­vé, ale jme­nuj­me ale­spoň Jana Klose, Luboše Homolu, Reného Hájka, a v posled­ních letech se o Máničku sta­rá Květoslava Plachetková a pře­de­vším Michaela Jandlová.

Milá Máničko všech­no nej­lep­ší!

Vrátíme-li se k jeho zro­du, nara­zí­me na pár nejas­nos­tí. Nechceme vyta­ho­vat kost­liv­ce ze skří­ní, ale tady se to bez drob­né­ho „drbá­ní“ neo­be­jde. Ale vlast­ně, vždyť psi mají drbá­ní rádi!

Tak za prvé, prv­ní pej­sek, jmé­na Žeryk se obje­vil již v roce 1928 ve hře Tip-top-revue. Vypadal však zce­la jinak a po sta­že­ní zmí­ně­né hry už se neob­je­vil. Navíc Mánička tvr­dí, že tohle se nepo­čí­tá a tím pádem Žeryk není star­ší než ona. No...

A za dru­hé... veli­ké odha­le­ní! Tuší někdo z Vás, kdo to je Barbora Cimfulínová? Ne?... Ano! Skutečnou maji­tel­kou Žeryka je původ­ně oprav­du tato dáma! Až když jí Spejblův vil­ný zájem v kom­bi­na­ci s Hurvínkovou inter­pre­ta­cí vzka­zu při­ved­ly k mdlo­bám, skon­čil osi­ře­lý pej­sek v domác­nos­ti u Spejblů. Tolik nemi­lo­srd­né pra­me­ny!...

Žeryčka na Skupovo přá­ní vytvo­řil rov­něž Gustav Nosek a v prv­ních letech ho také a prý s vel­kým gustem, ště­kal. Konkrétně až do roku 1938. Žeryka po něm pře­vzal František Flajšhanz, kte­rý ho vel­mi rád nejen ště­kal, ale také vodil.

Po odcho­du Františka Flajšhanze z diva­dla psí­ka dlou­ho a výbor­ně ště­kal Miroslav Černý. Ten z diva­dla ode­šel v roce 1992 a až do roku 2013 k nám Žeryk poště­ká­val hla­sem Miroslava Poláka. Míra nás bohu­žel opus­til navždy, ale Žeryčka po něm pře­vzal Ondřej Lážnovský. A to není jen tak leda­ja­ký ště­kač. Proštěkal se až k roli čtvr­té­ho tatín­ka Spejbla a Hurvínka a stal se nástup­cem sou­čas­né­ho tatín­ka S+H Martina Kláska. Žeryk ale neo­si­řel. U jeho „hla­si­vek“ se vystří­da­lo něko­lik inter­pre­tů. Určitě musí­me zmí­nit Tomáše Slepánka a v sou­čas­nos­ti to u Žeryčka zkou­ší i Michal Šturman. A význam­ná zprá­va na závěr! Prosím by zbyst­ři­li všich­ni, kdo sto­jí na strá­ži gen­de­ro­vé vyvá­že­nos­ti! V našem nej­no­věj­ším před­sta­ve­ní „Past na Hurvínka“, kte­ré momen­tál­ně také nehra­je­me, ště­ka­la popr­vé v his­to­rii žena! A mimo­cho­dem skvě­le! Kolegyně Zita Morávková. Až opět začne­me hrát, přijď­te se sami pře­svěd­čit!

Žeryčku všech­no nej­lep­ší a tři­krát vel­ké haf do dal­ších let!

.... Chachááá!!!

Krásný den a děku­je­me za uve­řej­ně­ní a „pří­pad­né gra­tu­la­ce“:-)