Markéta Baňková: Maličkost. Rozhodně NE maličkost pro čtenáře...

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Nechtěla bych se dožít těch­to časů gene­ti­ky. Nechtěla bych se dožít toho, že se v Praze pře­mno­ží potka­ni s DNA jis­té­ho stu­dent­ka gene­ti­ky Tomáš, kte­rý o sobě smýš­lí, nebo vlast­ně je – tako­vý beta sam­cem lid­ské spo­leč­nos­ti. Z hle­dis­ka evo­luč­ní­ho. Svérázný stu­dent, své­ráz­ný pří­běh, u kte­ré­ho bude­te zaží­vat jis­tě roz­po­ru­pl­né poci­ty. Na jed­nu stra­nu jsem byla pří­bě­hem uchvá­ce­na, pro­to­že byl napros­to něčím jiným, než co jsem kdy čet­la. Nebo jen vzdá­le­ně mi při­po­mí­nal něco tak vzdá­le­né­ho, že sama ani nevím, co to bylo… Něco, snad zvlášt­ní styl sta­rých auto­rů, kte­ří ješ­tě psa­li pří­běh plni pono­ře­ní do děje, do svých postav bez ohle­du na to, co je zrov­na in a moder­ní a komerč­ně úspěš­né a bez ohle­du na to, co si o nich pomys­lí jejich oko­lí.

V tomhle má Markéta Baňková nezpo­chyb­ni­tel­ný talent a to musí­te uznat i v pří­pa­dě, že vám ten­to styl roman­ce nesed­ne. Dějově ho totiž klid­ně může­me odsou­dit a zaho­dit do koše, pro­to­že děj je vygra­do­va­ný až do sci-fi a ona pro­mí­se­nost s reá­li­e­mi Prahy, s chví­le­mi, kte­ré se podo­ba­jí oby­čej­né belet­rii, aby vás poté vytrh­ly do napros­to nesku­teč­ných udá­los­tí nebo do udá­los­tí, jež vás budou sva­zo­vat úzkos­tí, to oprav­du není mix emo­cí a dějů pro kaž­dé­ho. Bylo pár chvil, kdy jsem kni­hu chtě­la odlo­žit s tím že „na tohle nemám“, ale zvě­da­vost mi nikdy neda­la. Ano, mož­ná mi někdy vadi­la syro­vost, s jakou Tomáš smýš­lí o svě­tě. Lehkost a neteč­nost záro­veň. Tvrdé odsou­ze­ní toho, co při­jde. Ještě tvrd­ší odsou­ze­ní sou­čas­nos­ti.  Vše dokres­le­né autor­ský­mi ilu­stra­ce­mi samot­né autor­ky, kte­ré jsou stej­ně roze­vlá­té a roz­li­té, jako schi­zofren­ní myš­le­ní hlav­ní­ho hrdi­ny.

A při­tom v tom bylo tolik jem­ných dote­ků sou­čas­nos­ti a v mno­hém se může­me najít sami…

„Eliška vzhléd­la tro­chu pole­ka­ně od moni­to­ru. Vstala a ote­vře­la dvíř­ka skří­ně s nápi­sem DNA cle­an and con­cen­t­ra­tor – 25 kit a vytáh­la zevnitř čoko­lá­du. Nabídla i nám, jako vždy touhle dobou. Čokoláda zvy­šu­je pro­duk­ci hor­mo­nu štěs­tí. Elišku pohá­ní endor­fi­no­vý bič.“

„Už tři týd­ny se neo­zva­la. Projížděl jsem seznam lidí v mobi­lu. Jména, tvá­ře, kon­tak­ty sta­ré něko­lik let. Registr postav, kte­ré se mih­ly ope­rač­ní pamě­tí mého živo­ta. Některé jím jen pro­kouz­ly, ale i jejich sto­pa zůsta­la v pří­stro­ji pro­po­je­ném přes inter­net se soci­ál­ní­mi sítě­mi, a tak vzbu­zu­je ilu­zi, že jsem obklo­pen přá­te­li. Někteří jsou prá­vě onli­ne – to vzbu­zu­je pocit, že mám jejich život pod kon­t­ro­lou. Ve sku­teč­nos­ti i já jsem pro ně jen roz­pi­xe­lo­va­ná ikon­ka. Dojdu k tvé­mu jmé­nu a pohla­dím ho prs­tem. Představuji si, že cítíš lech­tá­ní. Doufám, že jsi neze­mře­la. Jak jinak si vysvět­lo­vat, žes dosud neod­po­vě­dě­la na mé pozvá­ní na kon­gres o pra­vě­kých pla­zech?“

Kniha, kte­rá se vám vry­je do pamě­ti: emoč­ně!

Musím říci, že ač s odstu­pem času ji vní­mám jako čirou fik­ci, jako něco, co mi mož­ná dějo­vě nezů­sta­ne v hla­vě déle než půl roku, tak co si roz­hod­ně zapa­ma­tu­ju, že pocit, emo­ce, do mor­ku kos­tí zalez­lé něco, něco, co autor­ka úchvat­ným způ­so­bem popsa­la a co ji patr­ně vynes­lo všech­nu tu lite­rár­ní síň slá­vy.

Umí doko­na­le vykres­lit atmo­sfé­ru, nechat čte­ná­ře nejen začíst, ale také mu roz­to­čit koleč­ka v moz­ku do tako­vé míry, že se začne­te někde pod kůží třást napě­tím, bez­o­styš­nou cham­ti­vos­ti po dal­ší strán­ce a záro­veň u toho krou­tit hla­vou, že toto pře­ce vůbec není mož­né. Ano, je to kni­ha, kte­rá vám bez­o­styš­ně vez­me mozek, prož­dí­me ho v uchva­cu­jí­cím, leč občas kru­tém a odpor­ném ději, a pak vám mozek zase vrá­tí. Snad s vidi­nou toho, že si bude­te více vážit sou­čas­nos­ti.

Například sou­čas­ných, reál­ně exis­tu­jí­cích hospů­dek v Praze, ulic a zákou­tí, ve kte­rých se oprav­du žád­ní gene­tic­ky upra­ve­ní potka­ni nevy­sky­tu­jí.

Tedy snad…