Nechtěla bych se dožít těchto časů genetiky. Nechtěla bych se dožít toho, že se v Praze přemnoží potkani s DNA jistého studentka genetiky Tomáš, který o sobě smýšlí, nebo vlastně je – takový beta samcem lidské společnosti. Z hlediska evolučního. Svérázný student, svérázný příběh, u kterého budete zažívat jistě rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem byla příběhem uchvácena, protože byl naprosto něčím jiným, než co jsem kdy četla. Nebo jen vzdáleně mi připomínal něco tak vzdáleného, že sama ani nevím, co to bylo… Něco, snad zvláštní styl starých autorů, kteří ještě psali příběh plni ponoření do děje, do svých postav bez ohledu na to, co je zrovna in a moderní a komerčně úspěšné a bez ohledu na to, co si o nich pomyslí jejich okolí.
V tomhle má Markéta Baňková nezpochybnitelný talent a to musíte uznat i v případě, že vám tento styl romance nesedne. Dějově ho totiž klidně můžeme odsoudit a zahodit do koše, protože děj je vygradovaný až do sci-fi a ona promísenost s reáliemi Prahy, s chvílemi, které se podobají obyčejné beletrii, aby vás poté vytrhly do naprosto neskutečných událostí nebo do událostí, jež vás budou svazovat úzkostí, to opravdu není mix emocí a dějů pro každého. Bylo pár chvil, kdy jsem knihu chtěla odložit s tím že „na tohle nemám“, ale zvědavost mi nikdy nedala. Ano, možná mi někdy vadila syrovost, s jakou Tomáš smýšlí o světě. Lehkost a netečnost zároveň. Tvrdé odsouzení toho, co přijde. Ještě tvrdší odsouzení současnosti. Vše dokreslené autorskými ilustracemi samotné autorky, které jsou stejně rozevláté a rozlité, jako schizofrenní myšlení hlavního hrdiny.
A přitom v tom bylo tolik jemných doteků současnosti a v mnohém se můžeme najít sami…
„Eliška vzhlédla trochu polekaně od monitoru. Vstala a otevřela dvířka skříně s nápisem DNA clean and concentrator – 25 kit a vytáhla zevnitř čokoládu. Nabídla i nám, jako vždy touhle dobou. Čokoláda zvyšuje produkci hormonu štěstí. Elišku pohání endorfinový bič.“
„Už tři týdny se neozvala. Projížděl jsem seznam lidí v mobilu. Jména, tváře, kontakty staré několik let. Registr postav, které se mihly operační pamětí mého života. Některé jím jen prokouzly, ale i jejich stopa zůstala v přístroji propojeném přes internet se sociálními sítěmi, a tak vzbuzuje iluzi, že jsem obklopen přáteli. Někteří jsou právě online – to vzbuzuje pocit, že mám jejich život pod kontrolou. Ve skutečnosti i já jsem pro ně jen rozpixelovaná ikonka. Dojdu k tvému jménu a pohladím ho prstem. Představuji si, že cítíš lechtání. Doufám, že jsi nezemřela. Jak jinak si vysvětlovat, žes dosud neodpověděla na mé pozvání na kongres o pravěkých plazech?“
Kniha, která se vám vryje do paměti: emočně!
Musím říci, že ač s odstupem času ji vnímám jako čirou fikci, jako něco, co mi možná dějově nezůstane v hlavě déle než půl roku, tak co si rozhodně zapamatuju, že pocit, emoce, do morku kostí zalezlé něco, něco, co autorka úchvatným způsobem popsala a co ji patrně vyneslo všechnu tu literární síň slávy.
Umí dokonale vykreslit atmosféru, nechat čtenáře nejen začíst, ale také mu roztočit kolečka v mozku do takové míry, že se začnete někde pod kůží třást napětím, bezostyšnou chamtivosti po další stránce a zároveň u toho kroutit hlavou, že toto přece vůbec není možné. Ano, je to kniha, která vám bezostyšně vezme mozek, proždíme ho v uchvacujícím, leč občas krutém a odporném ději, a pak vám mozek zase vrátí. Snad s vidinou toho, že si budete více vážit současnosti.
Například současných, reálně existujících hospůdek v Praze, ulic a zákoutí, ve kterých se opravdu žádní geneticky upravení potkani nevyskytují.
Tedy snad…
