MLOK 2016 ANEB VÝŠ UŽ TO NEJDE

Cena Karla Čapka, nebo taky Cé Ká Čé. Vrchol sou­tě­ží tuzem­ské fan­tas­ti­ky, pro­to­že pres­tiž­něj­ší sbor­ník tu nemá­me. Jak je zmí­ně­no v před­mluvě Jiřiny „Aquily“ Vorlové, „co je olym­pij­ská medai­le pro špič­ko­vé spor­tov­ce, to je u nás nomi­na­ce v Ceně Karla Čapka pro naše auto­ry fan­tas­ti­ky. A pokud něko­mu při­jde zvlášt­ní srov­ná­vat lite­rár­ní sou­těž s vrchol­ným spor­tov­ním svát­kem, pama­tuj­te, že už sta­ří Řekové měři­li nejen těles­nou zdat­nost, ale i vytří­be­nost ducha.“

Pravda, jsem v pří­pa­dě toho­hle sbor­ní­ku tro­chu čte­cí lem­ra, pro­to­že i když jsem dostal dva auto­rá­ky už na pře­dá­va­cím veče­ru, tak jsem celý sva­zek dora­zil až teď. Je to ale způ­so­be­no mým netíh­nu­tím ke sbor­ní­kům a obli­bou roz­sáh­lej­ších lite­rár­ních cel­ků. Takže co tady vlast­ně máme?

A jeho plášť byl z pta­čích per…

Velmi dob­rý námět pře­ná­še­jí­cí do fan­tas­ti­ky dro­gy v takřka nej­uni­ver­zál­něj­ší podo­bě. Prostředí je popsá­no kva­lit­ně, na dru­hou stra­nu výraz­ně nepře­kva­pí, obsa­hu­je zkrát­ka od tabá­ko­vé­ho kou­ře po hád­ky v pří­sta­vu a perou­cí se koč­ky všech­ny prv­ky, kte­ré do tako­vé­ho popi­su pat­ří. Níc víc, nic míň. Je znát inspi­ra­ce Zaklínačem v úvod­ním roz­ho­vo­ru i na tom, jak na hyp­no­man­ta lidé shlí­že­jí. Co mi tech­nic­ky dost vadi­lo byla absen­ce jmen postav nebo kra­bič­ky, kte­ré v pří­bě­hu vystu­pu­jí, a na dru­hé stra­ně pojme­no­vá­ní měs­to i zmí­ně­ní magic­ké aka­de­mie, kte­rá ale žád­nou roli nehra­je. Pokud by mág byl samouk, vyjde to prak­tic­ky nastej­no. Druhá věc, ke kte­ré to vede, je nut­nost neu­stá­le opa­ko­vat růz­né výra­zy pro posta­vu hyp­no­man­ta. Připomíná mi to situ­a­ci, kdy jsme na jazy­kov­ce psa­li slo­hov­ku a udě­la­li to podob­ně. Lektor se plácl do čela a s povzde­chem se zeptal: „Slyšeli jste někdy o tom fas­ci­nu­jí­cím vyná­le­zu, kte­rý­mu se říká jmé­na?“ Fungovalo by to mož­ná u vel­mi krát­ké hříč­ky, ale tady to hlav­ně u vyjed­ná­vá­ní v hos­po­dě a během sou­bo­je hroz­ně mlá­tí do očí. Buď vůbec nic, nebo všech­no, ne půl­krok. Otevřenější konec neva­dí, lehce jsem si říkal, jest­li se nezje­ví i jiná noč­ní můra, než ta od rybá­ře. Celkově zatra­ce­ně dob­rý a funkč­ně pro­pra­co­va­ný nápad v dob­rém pro­stře­dí, kte­rý ale not­ně str­há­vá výše zmí­ně­né řeme­sl­né podá­ní.

Je ško­da, že tohle neby­lo del­ší, pro­to­že záko­ni­tos­ti magic­ké­ho svě­ta byly cel­kem zají­ma­vé, ale na tomhle malém jeviš­ti zastí­ni­ly všech­no ostat­ní a jejich vyu­ži­tí bylo hod­ně před­ví­da­tel­né. Jazyk ade­kvát­ní, ale ničím moc nevy­bo­ču­jí­cí.
Mág je před­sta­ven jako prak­tic­ky ničím neo­me­ze­ná a neli­mi­to­va­ná oso­ba, kte­rá nemá nepří­te­le, kte­ré­ho by v povíd­ce sil­ně­ji pocí­ti­la. Je to tako­vá fan­ta­sy ver­ze Christiana Greye, kte­rý si dělá co chce, pro­to­že magie, a není ničím reál­ně ohro­žen.

Milá paní Schwarzová

Moc se mi líbi­lo budo­vá­ní pnu­tí i s pou­ži­tím růz­ných typů pod­pi­su a koneč­né pros­té shr­nu­tí toho, že dru­há stra­na nemá na výběr. Klidně bych jeden dva dopi­sy při­dal…

Nekromantka

Velmi pří­jem­ný a osvě­žu­jí­cí začá­tek vyvo­lá­va­jí­cí nejis­to­tu – je to vtip na kama­rá­dy, LARP nebo je hrdin­ka oprav­du odji­nud? Styl psa­ní sice nijak moc nevy­bo­ču­je a finá­le neu­ra­zí ani nena­dchne, ale úva­hy o živo­tě a Smrti a vůbec mecha­nis­mus nekro­man­cie jako magie udr­žu­jí­cí svět v rov­no­vá­ze podob­ně jako jin­de dru­i­di, to vše bylo oprav­du fajn. A klid­ně jed­na navíc za jmé­no hrdin­ky…

Pod spi­no­dá­lou

Britský mili­ar­dář Sir Richard Branson pro­pa­gu­je u nových pro­jek­tů tzv. „obál­ko­vou meto­du“. Nejedná se o úplat­ky, ale o pros­tou sku­teč­nost, že pokud nejste schop­ni svo­ji myš­len­ku popsat na dopis­ní obál­ku, je pří­liš slo­ži­tá.
Je vel­ká ško­da, že tato Seinerova vyni­ka­jí­cí meta­fo­ric­ká baj­ka o iden­ti­tě, vol­bě a pova­ze kovu zůstá­vá oba­le­na pří­liš mno­ha slup­ka­mi jazy­ko­vé i pojmo­vé bari­é­ry, kte­rou osob­ně sice oce­ňu­ji, ale výsle­dek je jako vyni­ka­jí­cí dort ve výkla­du cuk­rár­ny – vidí­te ho, máte na něj chuť, ale v ces­tě k plné­mu uži­tí dojmu je sklo.
Existuje cel­kem tref­né při­rov­ná­ní o lid­ské spe­ci­a­li­za­ci, kte­ré říká, že spe­ci­a­lis­ta je člo­věk, kte­rý ví stá­le více infor­ma­cí o stá­le méně věcech až nako­nec ví napros­to všech­no o ničem.
Pokud čte­te jen jeden lite­rár­ní žánr a sna­ží­te se pak psát pří­běhy, jste téměř jis­tě odsou­ze­ni k nevy­bo­če­ní z úzké ška­tul­ky či ces­tič­ky. Pokud se věnu­je­te důklad­ně jed­no­mu vědec­ké­mu obo­ru, jste stej­ným způ­so­bem odsou­ze­ni k rizi­ku, že pou­ži­je­te svo­je zna­los­ti pro per­fekt­ní meta­fo­ru, kte­rá bude ale pro šir­ší čte­nář­stvo zce­la neu­cho­pi­tel­ná a nesro­zu­mi­tel­ná, což pod­kop­ne nohy libo­vol­né­mu zámě­ru, námě­tu a pře­no­su myš­len­ky z jed­né hla­vy do dru­hé. Ne, nedě­lá mi pro­blém si na inter­ne­tu během čte­ní najít pár poj­mů (v tom­to pří­pa­dě tře­ba ingot), nebo se blí­že sezná­mit s něja­kou vědec­kou teo­rií. Ne, není pro­blém se s pro­ble­ma­ti­kou sezná­mit, ale je úko­lem tex­tu, aby to čte­nář nepo­tře­bo­val, nebo aspoň ne pří­liš.
Pokud se pohy­bu­je­te mezi žán­ry a mezi růz­ný­mi vědec­ký­mi obo­ry, může­te napsat stej­ně hlu­bo­kou meta­fo­ric­kou baj­ku, kte­rá zapo­jí lid­ské závi­ty a dove­de je k nové­mu pozná­ní o svě­tě či o sobě samých. Kromě jiné­ho také tím, že bude sro­zu­mi­tel­ná, ucho­pi­tel­ná a že tou­hu po pozná­ní pro­bu­dí, niko­li umrt­ví či zma­te.
Části tex­tu měly dokon­ce urči­tou gene­rič­nost (sklo auta), kdy je zkrát­ka jed­no­du­chá ope­ra­ce oba­le­na do sezna­mu vyjme­no­vá­ní obo­ro­vých při­rov­ná­ní, což tex­tu nepři­dá­vá. Ano, jeden extrém sci­fi je popsat kos­mic­kou loď jako for­mu na dort nebo „jako­by nějak“, což je pod­le mě totál­ní autor­ská fuše­ři­na. Ale tohle je extrém dru­hý.

Zahrada

Hodnocení toho­hle kous­ku se za dobu čte­ní něko­li­krát změ­ni­lo.

Poprvé jsem spo­ko­je­né při­ký­vl při prv­ním pro­je­vu Alexova cho­vá­ní v cha­tě. Při navá­zá­ní sym­bi­ó­zy s práv­ní­kem jsem se téměř tete­lil, jak se krás­ně setka­ly dvě odliš­né duše s podob­ným pří­stu­pem a byl jsem zvě­da­vý, co z toho vzejde.
Při odha­le­ní linie s mizer­ným advo­ká­tem, exman­žel­kou a pro­po­je­ním jsem zou­fa­le zaúpěl (doslo­va a nahlas) a hod­no­ce­ní šlo dolů. Chápu tohle ucho­pe­ní žánro­vé šab­lo­ny, ale prá­vě tenhle motiv vidím jako sil­né klišé, kte­ré likvi­du­je jakou­ko­li hru s žánrem a jeho mož­nost­mi. Konec to pak už jen potvr­dil.
Faktem je, že jsem hod­ně čás­tí už od začát­ku pře­jíž­děl více méně jen rych­le pohle­dem. Ano, jsou výbor­ně napsa­né, ale je to jako pohyb po šacho­vých políč­kách, kdy se z jed­no­ho bodu může­te vydat jen něko­li­ka smě­ry, pří­pad­ně si vytvo­řit ces­tu vlast­ní. Zde to byl ten prv­ní pří­pad. Navíc začí­nám mít u tuzem­ských tex­tů tro­chu pro­blém s tím, že čím dál tím více jazy­ko­vě splý­va­jí, a kdy­bych měl povíd­ky beze jmé­na, nepo­znám asi, kdo je ten a kdo onen, mož­ná ani jest­li to psal muž nebo žena.
Na dru­hé stra­ně musím vyzved­nout ade­kvát­ní jazyk postav i nezdr­žen­li­vost u vul­ga­ris­mů, kte­ré do dia­lo­gů sedí a osob­ně nevě­řím posta­vám, kte­ré mlu­ví za všech okol­nos­tí spi­sov­ně. Stejně tak plus za Alexovu morál­ku a odpor k mani­pu­la­ci.

Hlavní chod

Nevidím v tom pří­liš­nou absen­ci logi­ky, spí­še kon­tex­tu a při­jde mi, že by to snes­lo něco před a něco za. Pokud jde o men­ta­li­tu lidí v neu­r­če­ném krá­lov­ství i čase, je na tohle téma doce­la dost stu­dií popi­su­jí­cích obdob­ný prů­běh v his­to­rii. Jo, nabí­zí se otáz­ka, proč se jim někdo nepo­sta­ví, když je jich nepo­chyb­ně málo. Jenže lidé děla­jí koli­krát oprav­du šíle­né věci, jen aby se nemu­se­li s něčím kon­fron­to­vat nebo vybo­čit. Je to bizar­ní, postrá­dá to logi­ku, ale je to tak.
Mimochodem, obha­jo­vat absen­ci logi­ky ve fan­ta­sy tím, že „je to fan­ta­sy“ je píčo­vi­na;-)

Doteky hrů­zy, dote­ky štěs­tí

Na začát­ku mi to při­po­mí­na­lo krás­ně dět­ským pro­je­vem něco od Horelové a poz­dě­ji bylo pře­ta­ve­no ve Fantlovou. Přerod to byl drs­ný, nebral jaké­ko­li ohle­dy a byl špič­ko­vě zvlád­nu­tý – stej­ně jako celý kus.

Když cvak­ne spoušť

Krásný nápad včet­ně popi­su samot­né­ho nástro­je, jen ty posta­vy a jejich moti­vy tro­chu tuc­to­vé včet­ně jejich kon­ce.

Můj táta vod­ník

Civilní poje­tí a natu­ra­lis­mus fun­gu­jí­cí­ho zasa­ze­ní vod­ní­ka do běž­né­ho pro­stře­dí fun­gu­je na výbor­nou. Jak u malé hol­čič­ky, tak u puber­ťač­ky. Trošku mě zamr­ze­lo jen opa­ko­va­né pou­ži­tí fíg­lů „já vám o tom ješ­tě nevy­prá­vě­la?“. Jak to musí skon­čit, je cel­kem zřej­mé už od pří­cho­du dvou pánů od R a člo­věk si jen říká, kdo bude mít na sta­ros­ti odve­tu. Což není roz­hod­ně výt­ka, jen dob­ré naje­tí na hru oče­ká­vá­ní finál­ní­ho úde­ru a fan­tas­ti­ka na chvi­lič­ku ustu­pu­je thrille­ru.
Tohle krás­né naje­tí ovšem dost podrá­ží „finá­le“ zahra­né v mých očích do autu a taky mi uni­ká, v čem měla být ona pro­hra. Přijde mi, že autor si nebyl jist, jak by to vlast­ně mělo dopad­nout a mě po dočte­ní zůstal tro­chu WTF pocit, o to roz­mr­ze­lej­ší, že všech­no před­cho­zí bylo sak­ra dob­ře poda­né i navr­že­né včet­ně ochut­náv­ky duše. Na pome­zí 3 – 4, pro­to­že prů­měr to urči­tě není.

Nachové pus­ti­ny

V zákla­du sluš­ně odve­de­ná žánrov­ka, kte­rou str­há­va­jí dia­lo­gy, absen­ce pře­kva­pe­ní a kýčo­vi­tý závěr. Druhý a tře­tí fak­tor ovšem nejsou z mého pohle­du tolik chy­bou auto­ra, jako spíš vlast­nos­ti kon­krét­ní­ho žán­ru, ve kte­rém se toho stran pří­bě­ho­vé kost­ry asi moc jinak dělat nedá – cete­ris pari­bus nabí­zí zkrát­ka potřeb­né rekvi­zi­ty pro odhad­nu­tel­nou šacho­vou par­tii od postav přes ene­mí­ka až po poměr­ně kli­šo­vi­té finá­le. Důsledkem je, že aspoň rám­co­vě odhad­ne­te děj tak o dva­cet strá­nek dopře­du.

Problém mám s dia­lo­gy. Nevěřím posta­vám, kte­ré ve vypja­těj­ších situ­a­cích mlu­ví spi­sov­ně a/nebo v roz­vi­nu­tých větách. To za běž­ných pod­mí­nek. V drs­ném pro­stře­dí – kte­rým posta­po zce­la jis­tě je – jim to nevě­řím prak­tic­ky za žád­ných okol­nos­tí, pokud nejde o kně­ze při mši. Takže když dvo­ji­ce nastu­pu­jí­cí do dží­pu řek­ne „alko­hol a tabák“ mís­to „chlast a cigá­ra“, obra­cím oči v sloup. Protože tohle neza­zní ani v puty­ce čtvr­té ceno­vé sku­pi­ny za běž­né­ho pro­vo­zu. Někdy se to drží, ale cel­ko­vě repli­ky spíš tíh­nou bud k frá­zo­vi­tos­ti nebo nevě­ro­hod­né spi­sov­nos­ti.

Zákon smeč­ky

Hrozně mě potě­ši­lo kva­lit­ní zpra­co­vá­ní tzv. „klo­va­cí­cho řádu“, tedy mecha­nis­mu, kte­rým se roz­dě­lu­jí pozi­ce v jaké­ko­li sku­pi­ně, což je vlast­ně jiný, věde­čtěj­ší název pro „zákon smeč­ky“. Úhly jed­not­li­vých postav při­po­mí­na­jí šacho­vé tahy a jsou parád­ně vyu­ži­té. Potěšil i natu­ra­lis­mus, ve kte­rém se autor­ka nevy­hý­ba­la niče­mu z toho, co může sku­pi­nu chla­pů prak­tic­ky v izo­la­ci potkat prá­vě teh­dy, když se „roz­klo­vá­va­jí“. Osobně mi chy­bě­lo jen tro­chu ráz­něj­ší finá­le v lid­štěj­ší, niko­li poli­tič­těj­ší rovi­ně a výraz­něj­ší náběh na ně, pro­to­že v pomě­ru s pří­pra­vou na ně je hroz­ně krát­ké, chy­běl zkrát­ka ten moment čis­té­ho zados­tiu­či­ně­ní. Linie s jed­nou totož­nos­tí mi při­šla lehce nad­by­teč­ná, text by imo fun­go­val krás­ně i bez ní. Možná je ale obě­tí na oltář téma­tu a struk­tu­ry, kte­rá se nako­nec zce­la neu­za­ví­rá.

Škvarky

Děsivé u vize spo­leč­nos­ti a dojí­ma­vé u vzpo­mí­nek na časy minulé…mikropovídka, po kte­ré si bude­te chtít dát vajíč­ka se sla­ni­nou, kou­sek čoko­lá­dy nebo sklen­ku vína:-)

---