Načítám počet zobrazení...
Jako obyčejně stojí za tímto článkem nečekaná konjunkce několika zcela náhodných vlivů: V posledních několika dnech mne „přejela“ silou parního válce jakási viróza. Myslím, že nepatřím k těm, které snadno rozhodí příslovečná „rýmička“, ale tentokrát se mnou nemoc doslova švihla o tatami, dva celé dny mi trvalo, než jsem horečku konečně zaparkoval pod hranicí 39 stupňů, a průvodními znaky bylo i to, že jsem nějakou dobu nemohl jíst, číst, mluvit, poslouchat, mít otevřené oči, přemýšlet. Mohl jsem pouze spát a dělal jsem to po vzoru koal cca 18 hodin denně. Po čtyřech dnech se mi včera během dne poštěstilo pootevřít bez bolestivých následků oči a mohl jsem se konečně podívat na počítač a taky na to, co běží v televizi. Na pondělí jsem si navíc vzal na doléčení ještě jeden den volna, takže jsem si mohl dovolit kouknout i na noční program, tím spíš, že jsem měl „naspáno“. Na dvojce běžel od jedenácti hodin jakýsi dokument o mně zcela neznámém francouzském provazochodci. Nelezu po výškách a neměl jsem nejmenší chuť trávit čas díváním se na to, jak to činí druzí. „To bude asi zase volovina,“ řekl jsem si, jako to říkávala s preventivní opatrností o většině televizních děl (a o většině správně) moje babička. Chtěl jsem tedy přepnout na jedničku, kde měl být další z případů chlapácky spravedlivého komisaře Moulina. Jenže přepínač zůstal kdesi mimo dosah mé ruky a já v sobě ještě neměl natolik obnovené morálně volní vlastnosti, abych dokázal vylézt zpod vyhřáté deky a udělal pár kroků ke stolu uprostřed obývacího pokoje. Nu co, nechám to. Stejně zase do dvou minut usnu. Kupodivu, neusnul jsem a jsem rád, protože jsem díky tomu viděl mimořádně zajímavý dokument o akci, kterou není možné nepovažovat za výstřední. To, že jako téma týdne byla pro tento týden vybrána zrovna Výstřednost, už beru jen jako logické vyústění, které leží přesně na hranici mezi náhodou a zákonitostí.
Dokument Muž na laně (Man on Wire) se totiž vrací k jedné staré akci skupinky přátel kolem velmi výstředního provazochodce, eskamotéra, kapesního zloděje a snílka Phillippa Petita. Sedmého srpna roku 1974 po dlouhých měsících příprav se této skupince podařilo dostat se na vrchol tehdy právě dokončovaných manhattanských „dvojčat“ Světového obchodního centra, natáhnout mezi severní a jižní věží lano, po kterém pak Phillippe Petit přecházel ve výšce více než 400 metrů (tehdy šlo o nejvyšší stavbu na světě) bez jakéhokoli jištění během 45 minutové akce několikrát sem a tam, než konečně své milované lano opustil a nechal se americkými policisty zatknout, protože akce byla samozřejmě zcela ilegální. Dokument však samozřejmě neukazuje pouze tuto samotnou akci, mapuje formou rozhovorů s mnoha lidmi kolem Petita a i s ním samotným vše, co akci předcházelo, od vzniku na pohled zcela šíleného snu až po jeho napínavé uskutečnění. Přestože jde o dokument, který pracuje s dobovými materiály i s dobově se tvářícími dotáčkami, má občas prvky thrilleru, jindy zase jen zprostředkovává názory „mluvících hlav“. A brzy se ukazuje, že nejde zdaleka jen o zachycení bláznivě výstřední akce, ale že s odstupem času se objevila celá řada souvislostí, které z dokumentu dělají mimořádně zajímavé dílo.
Co je na účastnících akce i po více než 30 letech patrné, je skutečnost, že to pro ně byl zcela mimořádný a asi pro jejich další život určující zážitek, ať už se na něm podíleli bezprostředně na věžích nebo jen jako „podpůrný tým“. Skupina přátel různých profesí, kteří jako naprostí amatéři dokázali podniknout akci, za kterou by se nemusela stydět veliká profesionální firma. Ta by ji však nikdy nepodnikla, protože ... No protože to prostě byla akce přespříliš bláznivá a mohla věru dopadnout všelijak. Phillippe Petit se ukazuje jako člověk, který je ochoten uskutečnění svého snu a své vášně podřídit naprosto vše, ano, je to možná blázen a zcela jistě hochštapler, ale dokázal pro svůj sen nadchnout nejen sebe, ale spoustu dalších lidí nejrůznějšího typu, od dívek, pro které je ještě dnes napůl bohem, přes své blízké přátele až po celkem standardní příznivce, kteří pomohli jen v nějaké jednotlivosti. Před očima postupně vyvstává komplikovaný svět lidí, které sjednotila odvážná idea, ale jakmile bylo snu dosaženo, vztahy mezi nimi se začaly nezadržitelně bortit, ať už šlo o lásku nebo o na pohled nerozborné přátelství. Kolik z toho má na svědomí náhlý poryv slávy provazochodce, který si vyrazil na procházku ze střechy na střechu vysoko nad hlavami ránem spěchajících Newyorčanů? Nejspíš hlavní díl, protože zblbnout z vlastní náhlé slávy je lákavě jednoduché.
Ano, nejspíš by se dalo zapracovat se střihačskými nůžkami intenzivněji, ale i tak je dokument natočený velmi zajímavě a svižně a není vůbec divu, že film režiséra Jamese Marshe (mimochodem s výtečnou hudbou Michaela Nymana) dostal za rok 2008 Oscara za nejlepší dokumentární film. Já u něj aspoň - byť vleže, vysílený po několikadenní přetahované s chřipkou - neusnul až do samotného konce dávno po půlnoci, což o něčem svědčí :-).
Je velmi zajímavé, že v celém dokumentu nenajdete ani jedinou zmínku o novějším tragickém osudu věží Světového obchodního centra. Přesto divák tento kontext nemůže nevnímat a myslím, že je to ta nejlepší varianta, jakou mohli tvůrci filmu použít. Já osobně jsem se nemohl ubránit jedné myšlence: Phillippe Petit je zjevně svým způsobem magor (snad se za to na mne nebude zlobit, myslím, že je na to spíš hrdý), kromě sympatického rošťáctví má v sobě i spoustu velmi nesympatických vlastností a je patrné, že rozkol mezi bývalými přáteli má většinou na svědomí právě on (okamžik, kdy při vzpomínce na jejich rozchod začne plakat jeho - jinak velmi věcný - nejbližší přítel a souputník je asi nejemocionálnější moment filmu). Přesto musím říct, že při porovnání magora, který mezi mrakodrapy na své vlastní nebezpečí přechází po laně, a jiných magorů, kteří stejné mrakodrapy s nenávistí v srdci boří, je velmi zřejmé, kdo u mne vyhraje.
Tedy aspoň - výjimečně - pro tuto neděli. Další nedělní nevěru by mi zřejmě Jean-Paul Moulin už neodpustil :-).
Podívejte se na hodnocení Muž na laně na Kinoboxu.
