Muž na laně (Man on Wire)

Jako oby­čej­ně sto­jí za tím­to člán­kem neče­ka­ná kon­junk­ce něko­li­ka zce­la náhod­ných vli­vů: V posled­ních něko­li­ka dnech mne „pře­je­la“ silou par­ní­ho vál­ce jaká­si viró­za. Myslím, že nepa­t­řím k těm, kte­ré snad­no roz­ho­dí pří­slo­več­ná „rýmič­ka“, ale ten­to­krát se mnou nemoc doslo­va švih­la o tata­mi, dva celé dny mi trva­lo, než jsem horeč­ku koneč­ně zapar­ko­val pod hra­ni­cí 39 stup­ňů, a prů­vod­ní­mi zna­ky bylo i to, že jsem něja­kou dobu nemohl jíst, číst, mlu­vit, poslou­chat, mít ote­vře­né oči, pře­mýš­let. Mohl jsem pou­ze spát a dělal jsem to po vzo­ru koal cca 18 hodin den­ně. Po čtyřech dnech se mi vče­ra během dne poštěs­ti­lo poo­tevřít bez boles­ti­vých násled­ků oči a mohl jsem se koneč­ně podí­vat na počí­tač a taky na to, co běží v tele­vi­zi. Na pon­dě­lí jsem si navíc vzal na dolé­če­ní ješ­tě jeden den vol­na, tak­že jsem si mohl dovo­lit kouk­nout i na noč­ní pro­gram, tím spíš, že jsem měl „naspá­no“. Na dvoj­ce běžel od jede­nác­ti hodin jaký­si doku­ment o mně zce­la nezná­mém fran­couz­ském pro­va­zo­chod­ci. Nelezu po výš­kách a neměl jsem nejmen­ší chuť trá­vit čas dívá­ním se na to, jak to činí dru­zí. „To bude asi zase volo­vi­na,“ řekl jsem si, jako to říká­va­la s pre­ven­tiv­ní opa­tr­nos­tí o vět­ši­ně tele­viz­ních děl (a o vět­ši­ně správ­ně) moje babič­ka. Chtěl jsem tedy pře­pnout na jed­nič­ku, kde měl být dal­ší z pří­pa­dů chla­pác­ky spra­ved­li­vé­ho komi­sa­ře Moulina. Jenže pře­pí­nač zůstal kde­si mimo dosah mé ruky a já v sobě ješ­tě neměl nato­lik obno­ve­né morál­ně vol­ní vlast­nos­ti, abych doká­zal vylézt zpod vyhřá­té deky a udě­lal pár kro­ků ke sto­lu upro­střed obý­va­cí­ho poko­je. Nu co, nechám to. Stejně zase do dvou minut usnu. Kupodivu, neu­snul jsem a jsem rád, pro­to­že jsem díky tomu viděl mimo­řád­ně zají­ma­vý doku­ment o akci, kte­rou není mož­né nepo­va­žo­vat za výstřed­ní. To, že jako téma týd­ne byla pro ten­to týden vybrá­na zrov­na Výstřednost, už beru jen jako logic­ké vyús­tě­ní, kte­ré leží přes­ně na hra­ni­ci mezi náho­dou a záko­ni­tos­tí.

 

Dokument Muž na laně (Man on Wire) se totiž vra­cí k jed­né sta­ré akci sku­pin­ky přá­tel kolem vel­mi výstřed­ní­ho pro­va­zo­chod­ce, eska­mo­té­ra, kapes­ní­ho zlo­dě­je a sníl­ka Phillippa Petita. Sedmého srp­na roku 1974 po dlou­hých měsí­cích pří­prav se této sku­pin­ce poda­ři­lo dostat se na vrchol teh­dy prá­vě dokon­čo­va­ných manhat­tan­ských „dvoj­čat“ Světového obchod­ní­ho cen­t­ra, natáh­nout mezi sever­ní a již­ní věží lano, po kte­rém pak Phillippe Petit pře­chá­zel ve výš­ce více než 400 met­rů (teh­dy šlo o nej­vyš­ší stav­bu na svě­tě) bez jaké­ho­ko­li jiš­tě­ní během 45 minu­to­vé akce něko­li­krát sem a tam, než koneč­ně své milo­va­né lano opus­til a nechal se ame­ric­ký­mi poli­cis­ty zatknout, pro­to­že akce byla samo­zřej­mě zce­la ile­gál­ní. Dokument však samo­zřej­mě neu­ka­zu­je pou­ze tuto samot­nou akci, mapu­je for­mou roz­ho­vo­rů s mno­ha lid­mi kolem Petita a i s ním samot­ným vše, co akci před­chá­ze­lo, od vzni­ku na pohled zce­la šíle­né­ho snu až po jeho napí­na­vé usku­teč­ně­ní. Přestože jde o doku­ment, kte­rý pra­cu­je s dobo­vý­mi mate­ri­á­ly i s dobo­vě se tvá­ří­cí­mi dotáč­ka­mi, má občas prv­ky thrille­ru, jin­dy zase jen zpro­střed­ko­vá­vá názo­ry „mlu­ví­cích hlav“. A brzy se uka­zu­je, že nejde zda­le­ka jen o zachy­ce­ní bláz­ni­vě výstřed­ní akce, ale že s odstu­pem času se obje­vi­la celá řada sou­vis­los­tí, kte­ré z doku­men­tu děla­jí mimo­řád­ně zají­ma­vé dílo.

Co je na účast­ní­cích akce i po více než 30 letech patr­né, je sku­teč­nost, že to pro ně byl zce­la mimo­řád­ný a asi pro jejich dal­ší život urču­jí­cí záži­tek, ať už se na něm podí­le­li bez­pro­střed­ně na věžích nebo jen jako „pod­půr­ný tým“. Skupina přá­tel růz­ných pro­fe­sí, kte­ří jako napros­tí ama­té­ři doká­za­li pod­nik­nout akci, za kte­rou by se nemu­se­la sty­dět veli­ká pro­fe­si­o­nál­ní fir­ma. Ta by ji však nikdy nepod­nik­la, pro­to­že ... No pro­to­že to pros­tě byla akce přespří­liš bláz­ni­vá a moh­la věru dopad­nout vše­li­jak. Phillippe Petit se uka­zu­je jako člo­věk, kte­rý je ocho­ten usku­teč­ně­ní své­ho snu a své váš­ně podří­dit napros­to vše, ano, je to mož­ná blá­zen a zce­la jis­tě hochšta­pler, ale doká­zal pro svůj sen nadchnout nejen sebe, ale spous­tu dal­ších lidí nej­růz­něj­ší­ho typu, od dívek, pro kte­ré je ješ­tě dnes napůl bohem, přes své blíz­ké přá­te­le až po cel­kem stan­dard­ní pří­z­niv­ce, kte­ří pomoh­li jen v něja­ké jed­not­li­vos­ti. Před oči­ma postup­ně vyvstá­vá kom­pli­ko­va­ný svět lidí, kte­ré sjed­no­ti­la odváž­ná idea, ale jakmi­le bylo snu dosa­že­no, vzta­hy mezi nimi se zača­ly neza­dr­ži­tel­ně bor­tit, ať už šlo o lás­ku nebo o na pohled neroz­bor­né přá­tel­ství. Kolik z toho má na svě­do­mí náh­lý poryv slá­vy pro­va­zo­chod­ce, kte­rý si vyra­zil na pro­cház­ku ze stře­chy na stře­chu vyso­ko nad hla­va­mi ránem spě­cha­jí­cích Newyorčanů? Nejspíš hlav­ní díl, pro­to­že zblb­nout z vlast­ní náh­lé slá­vy je láka­vě jed­no­du­ché.

Ano, nej­spíš by se dalo zapra­co­vat se stři­hač­ský­mi nůž­ka­mi inten­ziv­ně­ji, ale i tak je doku­ment nato­če­ný vel­mi zají­ma­vě a sviž­ně a není vůbec divu, že film reži­sé­ra Jamese Marshe (mimo­cho­dem s výteč­nou hud­bou Michaela Nymana) dostal za rok 2008 Oscara za nej­lep­ší doku­men­tár­ní film. Já u něj aspoň - byť vle­že, vysí­le­ný po něko­li­ka­den­ní pře­ta­ho­va­né s chřip­kou - neu­snul až do samot­né­ho kon­ce dáv­no po půl­no­ci, což o něčem svěd­čí :-).

Je vel­mi zají­ma­vé, že v celém doku­men­tu nena­jde­te ani jedi­nou zmín­ku o nověj­ším tra­gic­kém osu­du věží Světového obchod­ní­ho cen­t­ra. Přesto divák ten­to kon­text nemů­že nevní­mat a mys­lím, že je to ta nej­lep­ší vari­an­ta, jakou moh­li tvůr­ci fil­mu pou­žít. Já osob­ně jsem se nemohl ubrá­nit jed­né myš­len­ce: Phillippe Petit je zjev­ně svým způ­so­bem magor (snad se za to na mne nebu­de zlo­bit, mys­lím, že je na to spíš hrdý), kro­mě sym­pa­tic­ké­ho roš­ťác­tví má v sobě i spous­tu vel­mi nesym­pa­tic­kých vlast­nos­tí a je patr­né, že rozkol mezi býva­lý­mi přá­te­li má vět­ši­nou na svě­do­mí prá­vě on (oka­mžik, kdy při vzpo­mín­ce na jejich roz­chod začne pla­kat jeho - jinak vel­mi věc­ný - nej­bliž­ší pří­tel a sou­put­ník je asi neje­mo­ci­o­nál­něj­ší moment fil­mu). Přesto musím říct, že při porov­ná­ní mago­ra, kte­rý mezi mra­kodra­py na své vlast­ní nebez­pe­čí pře­chá­zí po laně, a jiných mago­rů, kte­ří stej­né mra­kodra­py s nená­vis­tí v srd­ci boří, je vel­mi zřej­mé, kdo u mne vyhra­je.

Tedy aspoň - výji­meč­ně - pro tuto nedě­li. Další neděl­ní nevě­ru by mi zřej­mě Jean-Paul Moulin už neod­pus­til :-).