Muži v říji

S fil­mem Muži v říji jsem se dlou­ho míjel. Chtěl jsem na něj totiž jít na zákla­dě něko­li­ka dob­rých refe­ren­cí do kina a pro­vá­hal jsem prv­ní dva týd­ny pro­mí­tá­ní. Od té doby jsem se dlou­ho sna­žil, ale film jako kdy­by o Prahu a její oko­lí ne a ne zava­dit. Po něja­ké době jsem rezig­no­val s tím, že se tedy podí­vám někdy v budouc­nu na DVD. No a to se mi o tom­to víken­du koneč­ně při­plet­lo do ces­ty.

Hned začá­tek, kdy běží úvod­ní titul­ky do pokoj­né scé­ny roz­ho­vo­ru sta­ros­ty (Pavel Zedníček) a minis­t­ra země­děl­ství (Jiří Lábus), dává tušit, že nepů­jde o žád­nou troš­kov­skou řachan­du. Mouřínov je ves­ni­ce, kde by liš­ky jis­tě dáva­ly dobrou noc, kdy­by se nebá­ly. I sil­ni­ce tu kon­čí a dál pokra­ču­je jen praš­ná pol­ní ces­ta. „Když sil­ni­ce nebu­de do pěti roků, rezig­nu­ju,“ stra­ší sta­ros­ta. Naštěstí se v Mouřínově chys­tá vel­ko­le­pé mis­trov­ství Evropy ve vábe­ní jele­nů, na kte­ré má kro­mě minis­t­ra dora­zit samot­ný před­se­da čes­ké vlá­dy. Kdy jin­dy už by se mělo poda­řit vhod­ným způ­so­bem zalo­bo­vat, aby nová sil­ni­ce dosta­la zele­nou a Mouřínov se stal koneč­ně obcí na úrov­ni doby?

 

Divák se postup­ně pro­pa­dá do více či méně uvě­ři­tel­ných vzta­hů na ven­ko­vě, vzta­hů, kte­ré mají do idy­lic­kých dale­ko, pokud se nedí­vá­me jen na jejich povrch, ale nakouk­ne­me i malič­ko pod jejich vidi­tel­nou ochran­nou slup­ku. Je tady Franta (Jaroslav Plesl), čes­ký pře­bor­ník ve vábe­ní jele­nů, kte­rý snad může dosáh­nout i na evrop­ský titul, ale to by nesměl být roz­há­da­ný se sta­ros­tou, kte­rý ho nechce nechat veřej­ně pro­vo­zo­vat jeho kolo­toč. Je tu kok­ta­vá Eva (Eva Vrbková), kte­rá si není jis­tá, jest­li Franta je pro ni ten pra­vý, ale cel­kem jas­ně tuší, že dob­ro­sr­deč­ný ale tro­chu neu­mě­le chla­pác­ký René (Martin Trnavský) asi ten pra­vý nebu­de. Je tu míst­ní pod­ni­ka­tel (Jaromír Hanzlík), kte­rý je scho­pen sehnat se sle­vou prak­tic­ky coko­li, ať už jde o tra­ves­ti show, Ilonu Csákovou („… buď bude Csáková za čty­ři­cet tisíc nebo Bučovjanka za čty­ři“), nebo zemi­nu s lid­ský­mi ostat­ky, ale méně vese­lý tón mu dodá­vá jeho man­žel­ka s psy­chic­ký­mi pro­blémy (v něko­li­ka drob­ných scé­nách skvě­lá Marta Vančurová). Je tu hos­pod­ský Weiss (Jaromír Dulava) - per­fek­ci­o­nis­tic­ký naiv­ní umě­lec, je tu i býva­lý evrop­ský šam­pi­ón ve vábe­ní jele­nů (Martin Huba), kte­rý se zná v Evropě snad z kaž­dým z „váb­nic­ké“ bran­že. No a samo­zřej­mě, hlav­ním hyba­te­lem se sna­ží být sám pan sta­ros­ta: „Dělám to pro lidi,“ vyzná­vá se. „To my všich­ni!“ při­ta­ká­vá mu minis­tr.

Zcela zvlášt­ní kapi­to­lou je návště­va pre­mi­é­ra. Sebestředný a oká­za­le skrom­ný nadu­tec ve výbor­ném podá­ní Igora Bareše je kon­den­zo­va­nou podo­bou poli­ti­ka, jak ho vidí běž­ný občan. Z dosta­teč­né­ho odstu­pu mu s hos­pod­skou odva­hou nadá­vá, v bez­pro­střed­ním osob­ním kon­tak­tu ho po nevol­nic­kém způ­so­bu vele­bí a nesta­čí se mu kla­nět. Ale pre­mi­ér by byl ani ne polo­vič­ní, kdy­by neby­lo jeho obsáh­lé sui­ty ochrán­ců, kýva­lů a podrž­taš­ků. Ať už se zrov­na nalé­vá sli­vo­vi­cí nebo si ule­vu­je v kuku­řič­ném poli, odjíž­dě­je po pol­ní nezpev­ně­né ces­tě, kde ani chyt­rá navi­ga­ce nedo­ká­že pora­dit správ­ný směr.

Byl jsem troš­ku na vahách, co si o fil­mu mys­let. Ve spous­tě situ­a­cí je film báječ­ně věr­ný (osob­ně mi do míst­ní­ho panop­ti­ka moc nela­di­la jen posta­va míst­ní­ho bláz­na Dana (Petr Váša). Ať už je koná­ní postav sebe­ví­ce obskur­ní (samot­ná dis­ci­plí­na vábe­ní jele­nů má své dadais­tic­ké kouz­lo, kolo­toč na dvor­ku jako Franta taky jis­tě nemá kaž­dý a urči­tě zda­le­ka ne kaž­dé­ho zachrá­ní před koli­zí s roz­je­tým vla­kem dvo­ji­ce tra­ves­ti­tů jako Reného), v daném kon­tex­tu je kupo­di­vu zce­la uvě­ři­tel­né a malá morav­ská ven­kov­ská díra se tak stá­vá mís­tem vskut­ku neo­me­ze­ných mož­nos­tí. Pokud jde o pří­běh, je nazna­če­no mno­hem víc, než je nako­nec sku­teč­ně vyu­ži­to, těch pří­slo­več­ných pušek na scé­ně, kte­ré nako­nec nevy­stře­lí, je doce­la dost. Je to pro­to, aby mozai­ka dáva­la lep­ší a logič­těj­ší obraz, nebo bylo krá­ce­ní do koneč­né podo­by fil­mu roz­sáh­lej­ší než bylo nezbyt­né? A není to nako­nec para­dox­ně tro­chu na záva­du? Třeba by zrov­na fil­mu víc slu­šel sevře­něj­ší tvar.

Některé detai­ly jsou kou­zel­né ve své beze­lstnos­ti: Valník paro­hů na sty­lo­vou výzdo­bu, paro­žím vyzdo­be­ný auto­mo­bil s tlam­pa­čem, série foto­gra­fií všech čes­kých pre­zi­den­tů ve zdej­ší hos­po­dě. Asijská mode­rá­tor­ka hlav­ní sou­tě­že vybí­ze­jí­cí divá­ky k tomu, aby ucti­li vlaj­ku a hym­nu Evropské unie („To je evrop­ská hym­na, tak kdy­bys­te moh­li…“, načež lidé tro­chu pře­kva­pe­ně a neo­chot­ně vstá­va­jí). Zvláštní spo­leč­nost mužů, kte­ří se vůči sobě vzá­jem­ně vyme­zu­jí a občas si neši­kov­ně hra­jí na alfa sam­ce. Svérázná je i scé­na závě­reč­né­ho spo­leč­né­ho trou­be­ní sou­tě­ží­cích i hos­tů („…ješ­tě si spo­leč­ně zaři­čí­me…“). No a lid­ský roz­měr vná­ší do závě­ru fil­mu krát­ký vstup dvou slep­ců, kte­ří čer­s­tvě deko­ro­va­né­mu mis­tru Evropy ve vábe­ní jele­nů děku­jí za to, že svým hla­sem nače­tl řadu kní­žek, kte­ré si nevi­do­mí mohou pouš­tět. Jako by až v ten­to oka­mžik se to sku­teč­ně důle­ži­té oddě­li­lo od chla­pec­kých her a mar­ký­ro­va­ných nikdy nekon­čí­cích sou­bo­jů.

Neubránil jsem se mož­ná ne zce­la korekt­ním para­le­lám ke slav­né­mu Formanovu fil­mu Hoří, má panen­ko, kte­rý je ale ve srov­ná­ní s Muži v říji mno­hem nekom­pro­mis­něj­ší a mno­hem drs­ně­ji odha­lu­jí­cí zákru­ty malé čes­ké duše. V tom­to srov­ná­ní jsou Muži v říji krot­cí a cel­kem las­ka­ví, hrdi­no­vé jsou vlast­ně jako­by všich­ni vede­ni dob­rý­mi úmys­ly, kte­ré ovšem o sebe nará­že­jí a občas se do sebe jejich paro­hy doce­la neu­r­va­le zakles­nou a pak je obtíž­né je od sebe opět oddě­lit. Divák se neza­smě­je čas­to nahlas, ale po vět­ši­nu času se aspoň pou­smí­vá, což jis­tě není málo.

Možná o nás Muži v říji vypo­ví­da­jí víc, než vět­ši­na jiných fil­mů. Možná ten­to film bude za mno­ho let vyni­ka­jí­cím hra­ným doku­men­tem o zvlášt­ní době, kte­ré naši potom­ci už naštěs­tí nebu­dou rozu­mět. Film mě jako celek neu­ra­zil, v mno­ha mís­tech mě potě­šil, ale přes­to jsem od něj čekal o něco víc a asi by se do něj i víc býva­lo bylo vešlo. Přesto ho rád dopo­ru­čím všem, kte­ří se doká­žou s las­ka­vým nad­hle­dem podí­vat na cizí i vlast­ní sla­bos­ti a kte­ří si rádi vychut­na­jí tuto zvlášt­ní „este­ti­ku při­ro­ze­né trap­nos­ti“. V hlí­ně všed­nos­ti se občas zalesk­nou nená­pad­né per­ly.

Podívejte se na hodnocení Muži v říji na Kinoboxu.