Nabarvené ptáče

Že se na film Václava Marhoula Nabarvené ptá­če roz­hod­ně zajdu
podí­vat co nejdří­ve, to bylo jas­né oka­mži­tě poté, co jsem se dozvě­děl,
že natá­če­ní pro­bí­há, a co jsem spat­řil prv­ní pub­li­ko­va­né foto­gra­fie.
Těch něko­lik syro­vých a při­tom magic­kých čer­no­bí­lých obra­zů se mi zdá­lo
být tak pozo­ru­hod­ných, že jsem si začal o při­pra­vo­va­ném fil­mu shá­nět
podrob­něj­ší infor­ma­ce a brzy bylo zřej­mé, že s tímhle dílem se ten­to­krát
- na roz­díl od vět­ši­ny čes­ké fil­mo­vé pro­duk­ce posled­ních let - urči­tě
nemi­ne­me. Když byl film zařa­zen do hlav­ní sou­tě­že slav­né­ho fes­ti­va­lu v
Benátkách, měl jsem radost už jen pro­to, že se to čes­ké­mu fil­mu
nepo­ved­lo celé čvrt­sto­le­tí, pro­to­že - co si bude­me namlou­vat - na
nej­vyš­ších příč­kách mezi­ná­rod­ní­ho fil­mo­vé­ho fóra hra­né­mu čes­ké­mu fil­mu
nekve­te pořád­ná pšen­ka už pěk­ně dlou­ho, i když se v našem malém fil­mo­vém
ryb­níč­ku kaž­dý rok při pře­dá­vá­ní čes­kých lvů plá­cá­me po rame­nou, jací
jsme kofři, a že by to někdo oprav­du význam­ný „od fochu“ urči­tě uznal,
kdy­by ho ovšem napadlo se na někte­rý z našich fil­mů i podí­vat.

Připraven na mno­hé (byť bli­cí pyt­lík jsem si s sebou pře­ce jen nevzal, nato­lik snad vím, co můžu čekat od povrch­ních sen­za­cechti­vých médií i od sebe jako od fil­mo­vé­ho divá­ka) jsem si kou­pil vstu­pen­ku do malé­ho sálu praž­ské­ho kina Lucerna. Spíš jsem se obá­val o to, jak zvlád­nu veřej­nou pro­jek­ci v oka­mži­ku, kdy na plát­ně při­jde něja­ká dojem­ná scé­na, pro­to­že v tako­vých situ­a­cích bývám neče­ka­ně výkon­nou plač­kou. Ale Marhoulův film zce­la rezig­nu­je na vyvo­lá­vá­ní doje­tí u divá­ků, oslo­vu­je jen nároč­ným (byť v prin­ci­pu vlast­ně zce­la jed­no­du­chým) pří­bě­hem a zejmé­na neu­vě­ři­tel­ným obra­zem. Jeho hut­ný pří­běh až na výji­meč­ná mís­ta prak­tic­ky ničím nedo­jí­má, neta­há za nit­ky našich emo­cí ani hud­bou ani nad­by­teč­ný­mi slo­vy. Filmové vyprá­vě­ní je oho­le­no na kost, stej­ně jako je oho­len na kost pří­běh malé­ho židov­ské­ho chlap­ce, kte­rý po neče­ka­né smr­ti své ven­kov­ské tety a požá­ru její­ho dom­ku musí vyra­zit na ces­tu z rela­tiv­ní­ho bez­pe­čí do nezná­ma, ces­tu svě­tem, kde hru­bá síla nemí­ní hle­dat důvo­dy pro dob­ro­vol­né ústup­ky slab­ším, svě­tem, kte­rý se s jina­kos­tí nepá­ře, ať už je její pro­jev jaký­ko­li. Den za dnem jde na té ces­tě o holé pře­ži­tí, na nic jiné­ho není čas ani pro­stor. A fil­mo­vý pří­běh svou stro­hou for­mou přís­ně násle­du­je předob­raz. Všichni ti lidé, mlu­ví­cí podiv­nou slo­van­skou řečí, kte­ré chla­pec na své ces­tě potká­vá, jsou jeho poten­ci­ál­ní­mi zachrán­ci i poten­ci­ál­ní­mi trýzni­te­li, nezříd­ka dokon­ce obo­jí záro­veň. A chla­pec jde dál, pro­to­že nic jiné­ho než jít dál, se dělat nedá.

Na dost dlou­hou dobu je jedi­nou znám­kou pro­bí­ha­jí­cí vál­ky na začát­ku fil­mu pře­lé­tá­va­jí­cí leta­dlo s nacis­tic­ký­mi zna­ky. Přesto je zlo ve fil­mu všu­dypří­tom­né, dokon­ce i v obdo­bí zdán­li­vé­ho kli­du pro­stu­pu­je tichem jako elek­tri­zu­jí­cí dus­no před bouř­kou. Může zaú­to­čit náh­le, kdy­ko­li a odkud­ko­li, jako zákeř­ná šel­ma. Jeho původ­cem jsou lidé, niko­li vál­ka. Válka jen umoc­ňu­je jeho míru a při­dá­vá někte­ré nové moti­va­ce. Chorobně žár­li­vé sadis­tic­ké výpa­dy staré­ho mly­ná­ře ale nejsou způ­so­be­ny vál­kou, stej­ně jako zne­u­ží­vá­ní chlap­ce nave­nek počest­ným pedo­fil­ním pěs­tou­nem. Není to vál­ka, kte­rá ven­ko­va­ny nutí řídit se pově­ra­mi o tom, jak jina­kost v podo­bě chlap­ce, kte­rý vidi­tel­ně „není odtud“, při­ve­de do ves­ni­ce nemo­ce a zlé duchy, a pro­to je nut­né jejich původ­ce zlik­vi­do­vat. Ano, chla­pec je ve stej­né situ­a­ci jako titul­ní nabar­ve­né ptá­če, kte­ré pta­čí hej­no mezi sebe nepři­jme a uklo­ve ho, jak chlap­ci prak­tic­ky před­ve­de ves­nic­ký ptáč­ník. Ani ptá­ci se tak­to necho­va­jí pro­to, že je prá­vě vál­ka, ale je to pro­je­vem jejich při­ro­ze­nos­ti. Řídí tato děsi­vá při­ro­ze­nost nut­ně všech­ny naše kro­ky nebo se jí umí­me jako lidé vze­přít? Anebo o tom doká­že­me jen vzne­še­ně hovo­řit v dobách rela­tiv­ní­ho kli­du? „Sám, sám sis tím vinen,“ ozý­vá se z růz­ných úst smě­rem k chlap­ci. Jsi vinen tím, že nepo­slou­cháš, jsi vinen tím, že jsi jiný. Nedáme do kos­tel­ní kasič­ky tobě ale dru­hé­mu minis­t­ran­to­vi, tomu, kte­rý je náš, dokon­ce i když se pak vybra­né pení­ze sesy­pou na jedi­nou hro­mád­ku.

Ani v nejmen­ším nesou­hla­sím s tvr­ze­ním, že film Nabarvené ptá­če je vlast­ně jen sle­dem opa­ko­va­ných a lehce vari­o­va­ných násil­ných výje­vů, mezi kte­rý­mi nešťast­ný chla­pec pře­chá­zí z kapi­to­ly do kapi­to­ly, z obra­zu do obra­zu (byť struk­tu­ro­vá­ní na for­mál­ní „kapi­to­ly“ pova­žu­ji spíš za nad­by­teč­né). Ano, chla­pec je čas­to obě­tí, ale ješ­tě čas­tě­ji mlčen­li­vým svěd­kem, svěd­kem, kte­rý si všech­no, co vidí, uklá­dá do své dět­ské pamě­ti (mimo­cho­dem, něko­li­krát se mi vyba­vil sovět­ský film Elema Klimova Jdi a dívej se, kte­rý byl pro všech­ny, kte­ří kdy­si dáv­no povin­ně vída­li zou­fa­lé sovět­ské váleč­né fil­my, v dru­hé polo­vi­ně 80. let svým poje­tím doslo­va zje­ve­ním; spo­ji­tost mezi obě­ma fil­my je nespor­ná a sym­bo­lic­ky umoc­ně­ná tím, že teh­dej­ší hlav­ní herec­ký před­sta­vi­tel Alexej Kravčenko hra­je i v Nabarveném ptá­če­ti - jed­no­ho z výraz­né dvo­ji­ce rudo­ar­měj­ců). Kdoví, za jakých pod­mí­nek jed­nou v budouc­nu vyhřez­ne tako­vá zku­še­nost jako vlast­ní odpu­di­vý model cho­vá­ní vůči ostat­ním, zvlášť když chla­pec, kte­rý by si ješ­tě nej­rad­ši ze vše­ho hrál s dře­vě­ným koní­kem, dostá­vá během své­ho puto­vá­ní jako jedi­ný dárek vojen­skou pis­to­li. Dokáže dět­ský mozek vyhod­no­tit, co je správ­né a co ne? Jak by to mohl zvlád­nout, když na kaž­dém rohu, v kaž­dém dal­ším lese, v kaž­dém dal­ším sta­ve­ní, v kaž­dé dal­ší dospě­lé hla­vě je vše jinak a je nut­né volit jinou stra­te­gii pře­ži­tí. Muž, kte­rý ese­sá­ko­vi vyna­dá do svi­ní a pliv­ne mu na botu, je na mís­tě zastře­len. Chlapec ese­sá­ko­vi botu vyleští a zůstá­vá naži­vu. Naživu pro dal­ší strá­dá­ní, pro dal­ší ces­tu k nekon­krét­ní­mu a spíš jen tuše­né­mu cíli... Ale co si člo­věk počne se svou hrdos­tí o samo­tě na onom svě­tě? Chlapec se postup­ně v někte­rých ohle­dech při­způ­so­bu­je pro­stře­dí a tak záro­veň před­čas­ně dospí­vá; i on se nau­čí nespra­ved­li­vě ude­řit, když potře­bu­je kabát, i on umí okrást umí­ra­jí­cí­ho o pev­né boty, i on se umí straš­li­vě pomstít. „Pamatuj si to: Oko za oko, zub za zub!“ říká mu rudo­ar­mě­jec, když odpo­čí­tá­vá nesmy­sl­né obě­ti své­ho odstře­lo­vá­ní, aby jich bylo stej­ně jako jeho pad­lých přá­tel. Pro vál­ku nejsou důle­ži­tí sku­teč­ní původ­ci zla, vál­ka umí jen porov­ná­vat ztrá­ty. Čtyři na jed­né stra­ně a čty­ři na dru­hé, a někdy čty­ři a čty­ři­cet nebo čty­ři sta, to je váleč­ný model spra­ve­dl­nos­ti. Válka nejde dohro­ma­dy s odpuš­tě­ním a na všech stra­nách toli­ka růz­ný­mi způ­so­by vzý­va­ný Bůh, kte­rý má odpouš­tě­ní v popi­su prá­ce, po vět­ši­nu času mlčí.

Foto © Jan Dobrovský, foto­gra­fie ze strá­nek dis­tri­buč­ní spo­leč­nos­ti Bioscop

Nemyslím si, že film neob­sa­hu­je žád­ná opti­mis­tic­ká mís­ta, tak­že divák dosta­ne v kině jen tři hodi­ny napros­té­ho zma­ru. Naopak, v tako­vém pro­stře­dí kaž­dý drob­ný závan nor­mál­nos­ti a lid­skosti půso­bí jako oáza s živou vodou: Vypouštění ptá­ků z kle­cí po smr­ti ptáč­ní­ka, při­ro­ze­ně lid­ské cho­vá­ní němec­ké­ho vojá­ka, kte­rý má „na kon­ci ces­ty“, pro­to­že kole­je už dál neve­dou, chlap­ce zastře­lit, ote­vře­né srd­ce ves­nic­ké­ho fará­ře, dotek kříž­ku na krku, vlast­ně i „léči­vé“ zahra­bá­ní do země ze stra­ny lido­vé šaman­ky (což ale v trai­le­ru vypa­dá spíš na něja­ký děsu­pl­ný způ­sob muče­ní), to jsou všech­no ost­rův­ky živo­ta v jedo­va­tém pří­bo­ji zčás­ti hna­ném vál­kou a zčás­ti stád­nos­tí stra­chu. Budou ale ty malič­ké „ost­rův­ky pozi­tiv­ní devi­a­ce“ sta­čit na dal­ší ces­tu, kte­rá už nebu­de prvo­plá­no­vě váleč­ná, ale budou se na ní vysky­to­vat podob­ní lidé a podob­né nebez­peč­né lesy jako na chlap­co­vě vel­ké ces­tě za nezná­mým domo­vem? Pro mne osob­ně je napros­to stě­žej­ní krát­ká mlčen­li­vá scé­na těs­ně před kon­cem fil­mu: Navzájem nezná­mí lidé se v rui­nách měs­ta spo­leč­ně hře­jí u ohně a v jejich tvá­řích osvět­lo­va­ných pla­me­ny jsou vepsá­ny desít­ky podob­ných pří­bě­hů, jaký jsme prá­vě detail­ně absol­vo­va­li s „nabar­ve­ným ptá­če­tem“. Nic o těch pří­bě­zích neví­me, ale z ana­lo­gií může­me vytu­šit, že kaž­dý z nich je jiným způ­so­bem straš­ný. Po třech hodi­nách strá­ve­ných s jed­ním kon­krét­ním lid­ským pří­bě­hem, jsme během jed­né minu­ty přeš­ven­ko­va­li desít­ky dal­ších. Podobných? Klidnějších? Ještě hor­ších? Kdoví.

Podle mne je Nabarvené ptá­če mimo­řád­ným fil­mem i v evrop­ském kon­tex­tu, o tom čes­kém ani nemá cenu mlu­vit, jak moc je to zřej­mé. Z fil­mu doslo­va sálá uma­nu­tost reži­sé­ra nedě­lat za žád­nou cenu kom­pro­mi­sy. Ano, jis­tě by ty nároč­né tři hodi­ny dél­ky šly zkrá­tit na sne­si­tel­něj­ší hodi­nu a půl a ješ­tě by mno­hé z toho, co chvá­lím, zůsta­lo. Jistě by bylo mož­né při­dat posta­vu las­ka­vé hos­po­dy­ně, kte­rá dá chlap­ci na dal­ší ces­tu hře­ji­vé pohla­ze­ní a do uzlíč­ku buch­tu. Nebo že bychom při­da­li aspoň něja­kou pla­to­nic­kou dět­skou love sto­ry, pár zvě­da­vých pohle­dů plných vzá­jem­né­ho pocho­pe­ní, co? Jenže to už by nebyl Václav Marhoul, reži­sér, kte­rý byl v tom­to fil­mu nesmír­ně nároč­ný na sebe i na všech­ny zúčast­ně­né. A obzvlášť nároč­ný je Marhoul prá­vě na divá­ky, se kte­rý­mi počí­tá jako s aktiv­ní­mi spo­lu­tvůr­ci, ať už jde o domýš­le­ní nená­pad­ných sko­ko­vých posu­nů v jinak jen zvol­na ply­nou­cím ději nebo pře­de­vším o řadu čas­to jen nazna­če­ných fyzic­kých útrap chlap­ce. Vždyť sku­teč­ně zob­ra­ze­né­ho nási­lí na hlav­ním hrdi­no­vi je vlast­ně ve fil­mu mini­mum, vět­ši­na násil­ných scén se dohrá­vá mimo obraz, „dobí­há“ v divá­ko­vě před­sta­vě, kaž­dý běž­ný holly­wo­od­ský kus by zpo­dob­ně­ný­mi násil­nost­mi pora­zil Nabarvené ptá­če na hla­vu. Jenže... V těch holly­wo­od­ských kusech všich­ni spo­leč­ně - tvůr­ci i divá­ci - hra­je­me hru na ilu­zi, mno­zí obdi­vu­jí „zmák­nu­té spe­ci­ál­ní efek­ty“. Ale u Nabarveného ptá­če­te není nic pohád­kou a ilu­zí, po kte­ré spo­ko­je­ně lusk­ne­te při odcho­du z kina prs­tem a dáte si na rohu náměs­tí piz­zu. Opravdovost a nalé­ha­vost Marhoulova fil­mu smr­dí po čer­tech sku­teč­nos­tí a vy - poté, co vyjde­te ze sálu - nechá­pe­te, co tam děla­jí ti lidé popí­je­jí­cí u sto­leč­ků kávu. Vždyť ješ­tě před chví­lí jsme byli ve vál­kou roz­bo­ře­ném měs­tě, dotý­ka­li jsem se vlast­ní­ho stra­chu, sly­še­li jsme svist sku­teč­ných výstře­lů a naše boty byly plné blá­ta z deš­těm roz­mě­k­lých cest. Že musí­me opus­tit sál do tří minut, pro­to­že už čeka­jí lidé na dal­ší pro­jek­ci? Cože, jaký sál, jaká pro­jek­ce? Copak v tros­kách naše­ho měs­ta někde fun­gu­je elektři­na?

Ano, zce­la jis­tě se naštvu, až si zase v něja­ké dis­ku­si pře­čtu názor těch, co film „shléd­li“ maxi­mál­ně na strán­kách bul­vár­ních časo­pi­sů, že „na lží­cí vydlou­ba­né oči a na sou­lo­že­ní s koz­lem“ byl hřích dávat „tomu úchyl­né­mu kome­di­an­to­vi“ něja­ké pení­ze, a že za 175 mili­ó­nů moh­lo být mís­to tako­vé blbos­ti spous­ta uži­teč­ných věcí (tře­ba celý 1 km dál­ni­ce). Já si zase nao­pak mys­lím, že ve fil­mu Nabarvené ptá­če vznik­la trva­lá hod­no­ta, ke kte­ré se budou vra­cet celé dal­ší gene­ra­ce čes­kých i zahra­nič­ních milov­ní­ků fil­mu okouz­le­ných oprav­do­vos­tí pří­bě­hu i vel­mi věro­hod­ný­mi herec­ký­mi výko­ny, a stej­ně jako já doslo­va ohro­me­ných fas­ci­nu­jí­cí­mi obra­zy kame­ra­ma­na Vladimíra Smutného, kte­ré jsou vlast­ně sle­dem úžas­ných čer­no­bí­lých umě­lec­kých fotek. Možná nemám jako foto­graf a „nemo­to­ris­ta“ to správ­né měřít­ko, ale já bych něco tako­vé­ho za kus sil­ni­ce nevy­mě­nil, ani kdy­by měla sem tam i něja­ká ta zla­tá svo­di­dla.

Vlastně jedi­né, co mi ve fil­mu oprav­du nela­di­lo, byla para­dox­ně asi jedi­ná del­ší věta jinak prak­tic­ky zce­la nemluv­né­ho Petra Kotlára v hlav­ní roli, po jejímž vyřče­ní jsem si na chví­li vyko­le­je­ně uvě­do­mil, že jsem jenom v kině a něja­kou dobu mi trva­lo, než jsem se do fil­mu zase vrá­til. Je mož­ná tro­chu pře­kva­pi­vé, že jsem měl ten­den­ci sle­do­vat spíš herec­ké kre­a­ce dospě­lých her­ců (např. Udo Kiera jako děsi­vé­ho staré­ho mly­ná­ře, ze kte­ré­ho jde oprav­du čirý strach, Stellana Skarsgårda jako němec­ké­ho vojá­ka Hanse či Harveyho Keitela jako fará­ře) než herec­ký výkon hlav­ní posta­vy, kte­rá prak­tic­ky celý film nesle­ze z plát­na. Ale Petr Kotlár je nejen typo­vě přes­ný, ale doká­zal i dob­ře postih­nout postup­nou, nená­pad­nou a vlast­ně i logic­kou vnitř­ní pro­mě­nu své posta­vy z čiré obě­ti přes chlad­ně prag­ma­tic­ký „zku­še­ný“ pří­stup až k vlast­ním aktiv­ním zása­hům do běhu věcí a v někte­rých situ­a­cích dokon­ce v neu­stá­va­jí­cím kon­flik­tu obě­tí a násil­ní­ků pře­šel zce­la na dru­hou stra­nu bari­ká­dy. Jako divá­ko­vi mi vyho­vu­je, že mi film nena­bí­zí žád­ný „erár­ní klíč“ k pocho­pe­ní toho, co se na plát­ně děje, nesmě­ru­je mě v posu­zo­vá­ní, co je dob­ro a zlo a jaké jsou důvo­dy jeho exis­ten­ce, nevnu­cu­je mi svou vlast­ní před­sta­vu, co je v dané situ­a­ci správ­né a spra­ved­li­vé, ale pone­chá­vá výklad na mně. Ano, čas­to je to pro divá­ka nesmír­ně těž­ké, vlast­ně je tak pone­chán stej­ně napo­spas nemi­lo­srd­né­mu pří­bě­hu jako malý hrdi­na napo­spas nemi­lo­srd­né­mu svě­tu. Stejně jako malý chla­pec neví, kudy má vést jeho ces­ta, pro­to­že nemá jas­nou před­sta­vu, kde má být její cíl, ani divák netu­ší, kudy vede ces­ta k pocho­pe­ní a katar­zi a jest­li tako­vý vysně­ný cíl vůbec exis­tu­je. Právě to, domní­vám se, je smys­lem toho­to fil­mo­vé­ho díla. Jestli záměr­ným, vtě­le­ným fil­mu jeho tvůr­ci, nezbý­vá mi než smek­nout před jejich doved­nos­tí, jest­li nezá­měr­ným a bezděč­ným, slu­ší se vzdát hold jejich umě­lec­ké intu­i­ci.

Já na roz­díl od někte­rých výše zmí­ně­ných kri­ti­ků půjdu někdy v budouc­nu na ten­to film doce­la urči­tě ješ­tě jed­nou. Ne pro­to, že - slo­vy Josefa Hlinomaze z jiné­ho slav­né­ho fil­mu, prav­da, tro­chu jiné­ho žán­ru - „muče­níč­ko, to je moje potě­še­níč­ko“, ne pro­to, že bych se těšil na to, jak tím celým drs­ným pří­bě­hem od aspoň malé a rych­le ztra­ce­né jis­to­ty „nevlast­ní­ho domo­va“ až po zpro­pa­de­ně nejis­tou ces­tu kam­si do dálek nezná­mé budouc­nos­ti pro­jdu jako nevi­di­tel­ný dopro­vod hlav­ní­ho hrdi­ny ješ­tě jed­nou, ale pro­to, abych pro sebe obje­vil co nej­víc zna­ků, sym­bo­lů a vnitř­ních pro­va­zeb, kte­ré mi při prv­ním shléd­nu­tí muse­ly na mno­ha mís­tech nut­ně unik­nout. Teprve potom bych si trou­fal napsat o fil­mu pořád­ný kri­tic­ký člá­nek a ne jen těch dneš­ních pár povrch­ních pozná­mek. Ale vzhle­dem k tomu, co už jsem se taky všech­no o fil­mu Nabarvené ptá­če z růz­ných zdro­jů doče­tl, chtěl jsem zve­řej­nit ale­spoň své základ­ní a pro­za­tím nijak výraz­ně pro­pra­co­va­né a vyar­gu­men­to­va­né resumé: Už teď jsem si sko­ro jis­tý, že po dru­hém shléd­nu­tí toho­to fil­mu se bude popr­vé za posled­ních 20 let měnit můj sou­kro­mý a čis­tě sub­jek­tiv­ní seznam TOP20 čes­kých fil­mů a Nabarvené ptá­če z tep­lé­ho hníz­deč­ka po vzo­ru malé kukač­ky vyšoup­ne někte­ré­ho z dosa­vad­ních dva­ce­ti oby­va­tel.

Mezi námi, neu­mím si před­sta­vit, že by se v příš­tích nomi­na­cích na Oscara za kame­ru obje­vil film obra­zo­vě vytří­be­něj­ší. Černobílá kame­ra nejen evo­ku­je „sta­ré zla­té fil­mo­vé časy“ šede­sá­tých let, ale pod­le mne se i hodí víc ke ztvár­ně­né­mu téma­tu. Jen si říkám, jest­li se kvů­li své vlast­ní jina­kos­ti ve srov­ná­ní s běž­nou pro­duk­cí nedo­sta­ne film Nabarvené ptá­če sám v mno­ha ohle­dech do role nabar­ve­né­ho ptá­če­te postup­ně vyští­pá­va­né­ho z hej­na „těch správ­ných našich fil­mů“, v domá­cím i mezi­ná­rod­ním měřít­ku. Byl bych moc rád kdy­by ne, ale zná­te to - s lid­skou, pta­čí i fil­mo­vou při­ro­ze­nos­tí je někdy těž­ké poří­ze­ní.

P.S.: Jen pro ilu­stra­ci - nikdo z divá­ků, kte­ří se zúčast­ni­li naše­ho fil­mo­vé­ho před­sta­ve­ní Nabarveného ptá­če­te v kině Lucerna neo­de­šel před­čas­ně; nao­pak, všich­ni vytr­va­li až do kon­ce dlou­hých závě­reč­ných titul­ků a nebýt popo­há­ně­ní ze stra­ny uva­děč­ky, za níž už stá­la dal­ší sku­pi­na návštěv­ní­ků, mys­lím, že bychom se roz­chá­ze­li kaž­dý do své­ho vlast­ní­ho reál­né­ho svě­ta ješ­tě o pozná­ní poma­le­ji.

Scénář, režie, pro­duk­ce: Václav Marhoul

Kamera: Vladimír Smutný

Architekt: Jan Vlasák

Střih: Luděk Hudec

Zvuk: Pavel Rejholec

Kostýmy: Helena Rovná

Masky: Ivo Strangmüller

Petr Kotlár

Nina Shunevych

Alla Sokolova

Udo Kier

Michaela Doležalová

Zbyněk Pecha

Lech Dyblik

Jitka Čvančarová

Stellana Skarsgård

Harvey Keitel

Julian Sands

Júlia Valentová Vidrnáková

Alexander Kravchenko

Barry Pepper

Petr Vaněk

a mno­zí dal­ší